Zvony Horního Slavkova umlkly
O osudu jednoho malého města v Chebsku
Až do roku 1945 byl Horní Slavkov (Schlaggenwald) malým a tichým hornickým městečkem v Císařském lese, v samém srdci Chebska. Jen vysoké štítové domy postavené v norimberském stavebním slohu, opuštěné haldy kamení a zavalené štoly ještě připomínaly, že Horní Slavkov byl kdysi proslulou metropolí těžby a zpracování cínu. Ta doba však byla dávno pryč a hamry na rudu už dlouho nebušily.
Když se tu v Císařském lese ještě dobývala wolframová a cínová ruda, nacházely se mezi vytěženou horninou i černě lesklé, těžké kusy, pro které nikdo neměl žádné využití. Nikdo tehdy netušil, že tyto černě se lesknoucí kusy budou jednou žádanější než zlato. Horníci ve středověku měli k této tmavé a těžké rudě jistou bázeň a připisovali jí tajemnou moc. Když jim zkřížila právě dobývanou žílu, opatrně ji vytěžili a zahrabali zpět do hory, aby nezkazila ušlechtilé rudy. Prý přináší neštěstí, říkali. Proto ji nazývali smolinec (Pechblende). Staří horníci měli se svou předtuchou pravdu. Smolinec skutečně přinesl neštěstí.
V této nenápadné rudě je totiž obsažen dnes tak žádaný a cenný těžký kov – uran. Když se Rusové dozvěděli, že u Horního Slavkova je uranový smolinec, bylo po klidu a tichu tohoto malého města. Během krátké doby se pole a louky u Horního Slavkova proměnily v rozlehlý těžební revír, oddělený od vnějšího světa vysokým ostnatým drátem. Uvnitř tohoto oplocení dře vojsko trestanců a nucených pracovníků, kteří už nejsou lidmi se jmény, nýbrž otroky s čísly.
Se soumrakem se rozsvěcují stovky reflektorů a zalévají oslnivým světlem vrtné a strážní věže, šachty, haldy a ploty. Nad touto přízračnou scenérií září velká rudá sovětská hvězda. Ale nedaleko od tohoto strašidelného lesku ční do noční oblohy tmavá silueta, jako by žalovala: starý kostelní věž Horního Slavkova, jejíž zvony umlkly od té doby, kdy lidé z Císařského lesa museli v roce 1945 opustit svůj rodný kraj, kdy je Češi vyhnali z jejich domovů. Za Čechy ale stáli Sověti a vztáhli ruku na uran.
Češi by dnes byli bohatými lidmi, kdyby mohli uranový smolinec, který leží pod zemí v Jáchymově a Horním Slavkově, prodávat za světovou tržní cenu. Ale nesmějí, musejí uran přenechávat Rusům zdarma.
Vyhnaní obyvatelé Horního Slavkova by ale svůj domov už sotva poznali. A s každým vagonem uranové rudy, který ujíždí na východ, je Císařský les chudší a ošklivější. Půvabné rybníky vysychají, milá údolí se plní hlušinou, domy se bourají – a to všechno kvůli uranu, kvůli otrockému zlatu Horního Slavkova. —
Stesk po domově
Často v noci jsem ve snu doma a všechno je jako za dětských let. Tam nám matka zatápí v jizbě a odpovídá i na všechny otázky.
Tam není bolesti, jež by tížila naše srdce. Život tam ještě plyne v kruzích řádu. A jak se kruh stále znovu osvědčuje, je v tom i spokojenost a veselý zpěv.
Teď ve zmatku těžké doby, kdy se svět vychýlil z každé rovnováhy, teď bývá touha často hluboká a široká po oněch krásných, dobrých cestách domů.
V ranním šeru, když sen prchá a starosti se vplétají do trpkého bytí, je nejtěžší to, co se znovu odehrává: už žádná cesta domů nevede.
Margarethe Pschorn
Die Glocken von Schlaggenwald verstummten
Vom Schicksal einer kleinen Stadt im Egerland
Bis 1945 war Schlaggenwald ein kleines und stilles Bergstädtchen im Kaiserwald, dem Herzstück des Egerlandes. Nur die hohen im Nürnberger Baustil errichteten Giebelhäuser, die verödeten Steinhalden und eingefallenen Stollen erinnerten daran, daß Schlaggenwald einmal eine bekannte Metropole der Zinngewinnung und Zinnverarbeitung war. Doch diese Zeit lag weit zurück und die Erzhämmer pochten schon lange nicht mehr.
Als man hier im Kaiserwald noch Wolfram- und Zinnerz aus der Erde holte, befanden sich unter dem zutage geförderten Gestein auch schwarzglänzende, schwere Klumpen, für die man keine rechte Verwendung hatte. Niemand ahnte, daß diese schwarzglänzenden Brocken einmal mehr begehrt sein würden als Gold. Die Bergleute des Mittelalters hatten eine gewisse Scheu vor diesem dunklen und schweren Erz, dem sie eine geheimnisvolle Kraft beimaßen. Kreuzte es die Adern, die sie gerade abbauten, dann schürften sie es vorsichtig aus und vergruben es im Berg, damit es die edlen Erze nicht verderbe. Es bringe Unglück, sagten sie. Daher nannten sie es Pechblende. Die alten Bergleute hatten mit ihrer Ahnung recht. Die Pechblende brachte Unglück.
Denn in diesem unscheinbaren Erz ist das heute so begehrte und wertvolle Schwermetall Uran enthalten. Als die Russen erfuhren, daß es bei Schlaggenwald Uranpechblende gibt, war es um die Ruhe und Stille dieser kleinen Stadt geschehen. In kurzer Zeit hatten sich die Felder und Wiesen bei Schlaggenwald in ein riesiges Bergbaurevier verwandelt, das durch hohen Stacheldraht von der Außenwelt abgeschlossen ist. Innerhalb der Umzäunung schuftet ein Heer von Strafgefangenen und Zwangsarbeitern, die keine Menschen mit Namen mehr sind, sondern Sklaven mit Nummer.
Bei Einbruch der Dunkelheit flammen Hunderte von Scheinwerfern auf und tauchen die Bohr- und Wachttürme, die Schächte, Halden und Zäune in gleißendes Licht. Überstrahlt wird diese gespenstige Szenerie von einem großen, roten Sowjetstern. Doch nicht weit von diesem unheimlichen Lichterglanz ragt eine dunkle Silhouette anklagend in den Nachthimmel: der alte Kirchturm von Schlaggenwald, dessen Glocken verstummt sind, seit die Menschen des Kaiserwaldes 1945 ihre angestammte Heimat verlassen mußten, seit die Tschechen sie aus ihren Häusern jagten. Aber hinter den Tschechen standen die Sowjets und legten ihre Hand auf das Uran.
Die Tschechen wären heute reiche Leute, wenn sie die Uranpechblende, die in Joachimsthal und Schlaggenwald unter der Erde liegt, zum Weltmarktpreis verkaufen könnten. Aber sie dürfen nicht, sie müssen das Uran kostenlos den Russen überlassen.
Die vertriebenen Bewohner Schlaggenwalds aber würden ihre Heimat kaum mehr erkennen. Und mit jedem Waggon Uranerz, der nach dem Osten rollt, wird der Kaiserwald ärmer und häßlicher. Anmutige Teiche trocknen aus, liebliche Täler füllen sich mit taubem Gestein, Häuser werden niedergerissen und dies alles wegen des Urans, wegen des Sklavengoldes von Schlaggenwald. —
Heimweh
Oft in der Nacht bin ich im Traum daheim
Und alles ist wie in den Kindertagen.
Da heizt die Mutter uns die Stube ein
Und gibt uns Antwort auch auf alle Fragen.
Da ist kein Weh, das unser Herz beschwert.
Es läuft das Leben noch in Ordnungsringen.
Und wie der Kreis sich immer neu bewährt,
Ist auch Zufriedenheit und frohes Singen.
Jetzt in der Wirrnis einer schweren Zeit,
In der die Welt aus jedem Lot geraten,
Jetzt wird die Sehnsucht oft recht tief und weit
Nach jenen schönen, guten Heimkehrpfaden.
Im Morgendämmer, wenn der Traum entflieht
Und Sorgen sich ins herbe Dasein winden,
Ist es das Schwerste, was erneut geschieht:
Es läßt kein Weg sich mehr nach Hause finden.
Margarethe Pschorn
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.