⟵ věta pokračuje z předchozího listu
zdá se ale, že zapomíná, že to byli právě jeho krajané – a on sám k nim tehdy jako kněz patřil – kdo vyhnali miliony německých lidí z jejich po staletí osídlené země a obohatili se na jejich majetku. Z jeho úst dosud nepadlo jediné slovo, které by tento zločin na lidech odsoudilo. Co si máme myslet o církevním muži, který nejedná podle evangelia, v němž přece stojí ta krásná věta: „Když tě někdo udeří do levé tváře, nastav mu i pravou" nebo „miluj bližního svého jako sebe samého"? Jsou to snad jen výroky, které mají dodržovat druzí? Nemýlím-li se, měl prý být i mezi takzvanými partyzány. Je to pravda? Nuže, já sám jsem byl nasazen proti tomuto nepříteli. Co se tehdy odehrálo za krutosti, o tom zde nechci psát. Bylo by ale namístě, kdyby papež jednou zmínil i německé vyhnance. My sudetští Němci jsme nezavdali příčinu k žádným občanským válkám, jaké zuří v zemích, které dosud navštívil. Usmíření se dosud nepodařilo dosáhnout. Ani hrozná nouze, která tam panuje, nebyla zmírněna, ačkoli německé křesťanstvo už věnovalo mnoho milionů prostřednictvím akcí „Chléb pro svět" a „Misereor" na pomoc těmto chudým. Kdy se konečně stane mír skutečností?
Až budete držet Heimatbrief v rukou, budou letnice už za námi. Kdysi doma byl v tuto dobu na polích čilý ruch. Bramborová pole se musela okopávat a hrnout. Při tom si vzpomínám, jak precizně náš krajan Köhler s koňmi Rossmeisslovy Sefky vedl hluboké a rovné brázdy. Jak šťavnatě se zelí komíhalo ve slunci a lehkém vánku, jak louky dozrávaly k senoseči a leckteré jetelové pole už ukazovalo holá místa. Jak brzy začne i zde v nové vlasti senoseč. Jenže tady už neuslyšíte svištění kosy – sekání obstarávají stroje a žádný brousek se už čepele kosy nedotkne. Tak se časy změnily. Člověk už není tolik potřeba. Kdo by dnes ještě chtěl vykonávat tak těžkou fyzickou práci? Kdo se chce nechat probudit ze snů ve tři hodiny ráno, aby tak brzy dlouhé hodiny pracoval? Je dobře, že stroje přinesly úlevu v práci. Naše uspěchaná doba si už nemůže dovolit žádné otálení.
Pro nás kluky a děvčata v této době vždy začínaly školní prázdniny. I my jsme tehdy pořádně přiložili ruku k dílu. Nejeden z nás musel vodit krávy bramborovým polem, když se muselo hrnout, a pomáhat při senoseči bylo samozřejmostí. Jak jsme usilovně sešlapávali seno na zemi, pot nám stékal v celých pramíncích po těle. Coca-colu nebo limonádu na uhašení žízně tehdy nikdo neznal – musel stačit dřevěný korbel s vodou. To bylo určitě zdravější než dnešní umělé nápoje. Když měl člověk štěstí, dostal doušek piva z pivovaru Kirchner. I s tím se ale šetřilo, protože peněz bylo málo a co nebylo nezbytně nutné, toho se prostě člověk vzdal.
Pak přišel čas sběru lesních plodů. Brzy ráno se vyráželo v houfu s pletacím košíkem. Pilně se sbíraly borůvky, neboť ty dozrávaly právě v červencových dnech. Co všechno se z nich dalo udělat! Marmeláda, borůvkový koláč – ach, jak to chutnalo – ale i sladké víno. Paní Steidlová v Pivovarské uličce (Bräuhausgasse) to uměla obzvlášť dobře. U ní vždy stálo mnoho zavařovacích sklenic plných borůvek a mezi nimi hodně kostkového cukru. Slunce muselo pomoci s dozráváním tohoto moku a v tom horkém létě o ně nebyla nouze. Později přišly na řadu maliny. Ty jsme sbírali na Cihelenské pláni (Ziegelhüttener Flur). Žádná cesta nebyla příliš daleká, šlo-li o to sběrem lesních plodů trochu ulehčit domácnosti. Samozřejmě nesmí chybět ani houbaření. Nejeden si tehdy znal svá tajná místečka a střežil je jako tajemství. „Houbová omáčka a vařené knedlíčky" byly ve Slavkově doslova národním jídlem. Z této drobné rostlinky se dalo připravit tolik chutných pokrmů. Pak se školní prázdniny chýlily ke konci. Jakmile skončily žně a sklizeň obilí, byl konec i té nádherné volné doby. Kdo by si tehdy mohl pomyslet na dovolenou u moře. Člověk byl rád, když směl strávit pár dní u blízkých příbuzných. A co se dnes nabízí naší mládeži? Jezero i moře, auto i letadlo se používají k cestám do zahraničí. Nevzbuzuje to čím dál víc nenasytnost? Nu, o tom se soudit nemá. Jen pocit spokojenosti se tím silně vyprazdňuje, a to by se jednou – snad už brzy – mohlo krutě vymstít. Kéž by nám ale čas ještě dlouho přinášel blahobyt nám všem.
Váš Richard Brummeissl
der dortigen Flüchtlinge ausgesprochen. Er scheint aber zu vergessen, daß seine Landsleute es waren, und er gehörte ja damals als Priester dazu, die Millionen deutsche Menschen aus ihrem jahrhundertelange besiedelten Land vertrieben und sich an deren Eigentum bereichert haben. Noch kein Wort kam aus seinem Munde, das dieses Verbrechen an den Menschen kritisiert hätte. Was soll man von einem Kirchenmann halten, der nicht nach dem Evangelium handelt, in dem doch der schöne Satz steht: „Wenn Dich einer auf die linke Wange schlägt, so halte ihm auch die recht hin" oder „liebe Deinen Nächsten wie Dich selbst". Sind es nur Sprüche, die andere einzuhalten haben. Wenn ich nicht irre, soll er auch bei den sogenannten Partisanen untergetaucht gewesen sein. Sollte es zutreffen? Nun, ich war im Einsatz gegen diesen Gegner. Was da an Grausamkeiten geschehen ist, will ich hier nicht aufführen. Es wäre aber angebracht, wenn der Papst auch einmal die deutschen Vertriebenen erwähnen würde. Wir Sudetendeutsche haben zu keinen Bürgerkriegen Anlaß gegeben, die in diesen Ländern wüten, die er bisher besucht hat. Eine Befriedung ist noch immer nicht gelungen. Auch die dort herrschende schreckliche Not wurde nicht gelindert, obwohl das deutsche Christentum bereits viele Millionen durch „Brot für die Welt" und „Missereor" für diese Armen gespendet hat. Wann wird der Friede endlich Wirklichkeit werden?
Wenn der Heimatbrief in Eueren Händen ist, wird Pfingsten bereits vorbei sein. Einst daheim war auf den Feldern schon reger Betrieb. Die Erdäpfel mußten gehackt werden und gestrichen sein. Dabei fällt mir ein, wie akurat unser Landsmann Köhler mit den Pferden der Roßmeissl Seffa tiefe und schnurgerade Furchen zog. Wie saftig das Kraut sich in der Sonne und dem leisen Winde wiegte, die Wiesen dem Mähen entgegenwuchsen und so manches Kleefeld schon Blößen zeigte. Wie bald wird auch hier in der neuen Heimat das Ernten des Heues beginnen. Nur wird man kein Zischen der Sense mehr vernehmen, die Maschinen besorgen das Mähen, und kein Wetzstein wird die Sensenschneide berühren. So haben sich die Zeiten geändert. Der Mensch ist nicht viel mehr gefragt. Wer wollte auch heute noch so schwere körperliche Arbeiten ausführen? Wer will sich um 3 Uhr morgens aus seinen Träumen wecken lassen, um so zeitig früh viele Stunden zu arbeiten. Es ist gut, daß Arbeitserleichterungen durch die Maschinen geschaffen wurden. Unsere schnellebige Zeit kann sich kein Betunlichsein mehr leisten.
Für uns Buben und Mädchen begannen in dieser Zeit immer die Schulferien. Auch wir haben da feste mit angepackt. Mancher hat die Kühe durch den Kartoffelacker führen müssen, wenn diese gestrichen werden mußten, und das Heubergen-Helfen war eine Selbstverständlichkeit. Wie haben wir intensiv das Heu am Boden eingetreten, der Schweiß lief in vielen Rinnsalen den Körper herab. Da gab es aber kein Coca Cola oder Limonade zum Durstlöschen, da mußte der Röhrkasten herhalten. Das war bestimmt gesünder als die heutigen künstlichen Getränke. Wenn man Glück hatte, dann hat es einen Schluck Bier von der Brauerei Kirchner gegeben. Auch da ist man sparsam mit diesem Getränk umgegangen, denn das Geld war knapp, und was nicht unbedingt sein mußte, darauf wurde eben verzichtet.
Dann kam die Zeit des Beerensuchens. Früh zog man in einem Trupp mit der Blesch los. Emsig wurden die Schwarzbeeren gepflückt, denn diese reiften ja in den Tagen des Juli. Was konnte man da nicht alles davon herstellen. Marmelade, Schwarzbeerkuchen, oh, wie schmeckte dieser gut, aber auch einen süßen Wein. Frau Steidl in der Bräuhausgasse konnte das ganz besonders gut. Da standen immer viele Gurkengläser angefüllt mit den Schwarzbeeren, und dazwischen lag recht viel Würfelzucker. Die Sonne mußte zum Reifen des Trankes helfen. In dieser heißen Sommerzeit war daran kein Mangel. Später kamen dann die Himbeeren dran. Die holten wir von der Ziegelhüttener Flur. Kein Weg war da zu weit, wenn es galt, den Haushalt etwas zu erleichtern durch das Sammeln der Früchte in der Natur. Natürlich darf das Schwämmagehen nicht vergessen werden. Da hat so mancher seine Plätzchen gewußt und diese als ein Geheimnis gehütet. „Schwämmabröih u kochta Kniala" war in Schlaggenwald ein Nationalgericht. Aus diesem Pflänzlein ließen sich gar viele schmackhafte Gerichte herstellen. Dann gingen die Schulferien dem Ende zu. Wenn der Schnitt und die Getreideernte vorbei waren, war auch die herrliche Freizeit vorüber. Wer hätte damals an eine Ferienreise denken können. Man war schon froh, wenn man bei nahen Verwandten einige Tage verbringen durfte. Was wird da unserer Jugend heute geboten? See und Meer, Auto und Flugzeug werden benutzt, um ins Ausland zu kommen. Wird da nicht immer mehr Unbescheidenheit wachgerufen? Nun, darüber soll nicht geurteilt werden. Nur das Gefühl des Zufriedenseins wird sehr stark ausgehöhlt, und das dürfte sich einmal — vielleicht schon bald — übel rächen. Möge die Zeit aber noch recht lange Wohlstand für uns alle bringen.
Euer Richard Brummeissl
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.