⟵ věta pokračuje z předchozího listu

zdá se ale, že zapomíná, že to byli právě jeho krajané – a on sám k nim tehdy jako kněz patřil – kdo vyhnali miliony německých lidí z jejich po staletí osídlené země a obohatili se na jejich majetku. Z jeho úst dosud nepadlo jediné slovo, které by tento zločin na lidech odsoudilo. Co si máme myslet o církevním muži, který nejedná podle evangelia, v němž přece stojí ta krásná věta: „Když tě někdo udeří do levé tváře, nastav mu i pravou" nebo „miluj bližního svého jako sebe samého"? Jsou to snad jen výroky, které mají dodržovat druzí? Nemýlím-li se, měl prý být i mezi takzvanými partyzány. Je to pravda? Nuže, já sám jsem byl nasazen proti tomuto nepříteli. Co se tehdy odehrálo za krutosti, o tom zde nechci psát. Bylo by ale namístě, kdyby papež jednou zmínil i německé vyhnance. My sudetští Němci jsme nezavdali příčinu k žádným občanským válkám, jaké zuří v zemích, které dosud navštívil. Usmíření se dosud nepodařilo dosáhnout. Ani hrozná nouze, která tam panuje, nebyla zmírněna, ačkoli německé křesťanstvo už věnovalo mnoho milionů prostřednictvím akcí „Chléb pro svět" a „Misereor" na pomoc těmto chudým. Kdy se konečně stane mír skutečností?

Až budete držet Heimatbrief v rukou, budou letnice už za námi. Kdysi doma byl v tuto dobu na polích čilý ruch. Bramborová pole se musela okopávat a hrnout. Při tom si vzpomínám, jak precizně náš krajan Köhler s koňmi Rossmeisslovy Sefky vedl hluboké a rovné brázdy. Jak šťavnatě se zelí komíhalo ve slunci a lehkém vánku, jak louky dozrávaly k senoseči a leckteré jetelové pole už ukazovalo holá místa. Jak brzy začne i zde v nové vlasti senoseč. Jenže tady už neuslyšíte svištění kosy – sekání obstarávají stroje a žádný brousek se už čepele kosy nedotkne. Tak se časy změnily. Člověk už není tolik potřeba. Kdo by dnes ještě chtěl vykonávat tak těžkou fyzickou práci? Kdo se chce nechat probudit ze snů ve tři hodiny ráno, aby tak brzy dlouhé hodiny pracoval? Je dobře, že stroje přinesly úlevu v práci. Naše uspěchaná doba si už nemůže dovolit žádné otálení.

Pro nás kluky a děvčata v této době vždy začínaly školní prázdniny. I my jsme tehdy pořádně přiložili ruku k dílu. Nejeden z nás musel vodit krávy bramborovým polem, když se muselo hrnout, a pomáhat při senoseči bylo samozřejmostí. Jak jsme usilovně sešlapávali seno na zemi, pot nám stékal v celých pramíncích po těle. Coca-colu nebo limonádu na uhašení žízně tehdy nikdo neznal – musel stačit dřevěný korbel s vodou. To bylo určitě zdravější než dnešní umělé nápoje. Když měl člověk štěstí, dostal doušek piva z pivovaru Kirchner. I s tím se ale šetřilo, protože peněz bylo málo a co nebylo nezbytně nutné, toho se prostě člověk vzdal.

Pak přišel čas sběru lesních plodů. Brzy ráno se vyráželo v houfu s pletacím košíkem. Pilně se sbíraly borůvky, neboť ty dozrávaly právě v červencových dnech. Co všechno se z nich dalo udělat! Marmeláda, borůvkový koláč – ach, jak to chutnalo – ale i sladké víno. Paní Steidlová v Pivovarské uličce (Bräuhausgasse) to uměla obzvlášť dobře. U ní vždy stálo mnoho zavařovacích sklenic plných borůvek a mezi nimi hodně kostkového cukru. Slunce muselo pomoci s dozráváním tohoto moku a v tom horkém létě o ně nebyla nouze. Později přišly na řadu maliny. Ty jsme sbírali na Cihelenské pláni (Ziegelhüttener Flur). Žádná cesta nebyla příliš daleká, šlo-li o to sběrem lesních plodů trochu ulehčit domácnosti. Samozřejmě nesmí chybět ani houbaření. Nejeden si tehdy znal svá tajná místečka a střežil je jako tajemství. „Houbová omáčka a vařené knedlíčky" byly ve Slavkově doslova národním jídlem. Z této drobné rostlinky se dalo připravit tolik chutných pokrmů. Pak se školní prázdniny chýlily ke konci. Jakmile skončily žně a sklizeň obilí, byl konec i té nádherné volné doby. Kdo by si tehdy mohl pomyslet na dovolenou u moře. Člověk byl rád, když směl strávit pár dní u blízkých příbuzných. A co se dnes nabízí naší mládeži? Jezero i moře, auto i letadlo se používají k cestám do zahraničí. Nevzbuzuje to čím dál víc nenasytnost? Nu, o tom se soudit nemá. Jen pocit spokojenosti se tím silně vyprazdňuje, a to by se jednou – snad už brzy – mohlo krutě vymstít. Kéž by nám ale čas ještě dlouho přinášel blahobyt nám všem.

Váš Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶