Vzpomínka na školní léta a mládí

Prázdniny! Jakou radost v sobě to slovo dodnes ukrývá. Vždyť slibuje svobodu. Kdo by nerad nevzpomínal na svá školní léta. Tehdy to slovo neznamenalo dovolenkové radovánky, jak se to chápe dnes. V mém okolí nebyla jediná rodina, která by si mohla dovolit cestu na dovolenou. Naši příbuzní vůbec nemohli pomýšlet na to, unikat všednímu dni, lehnout si někam na slunce a pomocí všemožných kosmetických prostředků si opatřit hnědou kůži. Tak jsme ani my děti nebyli nároční. Byli jsme prostě rádi, že jsme unikli škole a mohli se oddat prázdninovým radostem. Na cesty do dalekých zemí se tehdy nemyslelo ani náhodou.

V měsících červenci, srpnu až do září jsme museli být také k dispozici rodině. Bylo třeba shrabat sousedovo seno, pak ho nahoře na půdě sešlapávat – to všechno se od nás žádalo. Sbírání jahod a hub bylo samozřejmostí. Přitom jsme ale nezapomínali ani na koupací radovánky v našich rybnících. Při senoseči na mě zvlášť zapůsobilo šustění kosy v trávě. Přestože sekáči stáli na louce už od svítání a my jsme se k rozhazování posečeného přidali mnohem později, přesto pro nás zbyl ještě pořádný kus na sekání. Kosy se pak musely často brousit brouskem, protože ostří vyžadovalo klepání. Tak sedával leckterý sekáč opodál opřený o strom a klepal kosu. Kdo z nás v mládí nevdechl vůni čerstvé trávy a sena. Jak nám ta vůně dnes chybí. Leckdo musí dnes cestovat hodně daleko, aby si mohl znovu vdechnout takovou přirozenou vůni.

Přesto jsme my děti měli z prázdnin radost. Měl jsem totiž tetu, která bydlela ve Fischernu. Byli jsme dva bratři a směli jsme u ní o prázdninách strávit vždy tři týdny. Byly to nádherné dny, které jsem tam mohl prožít. Byt se nacházel nedaleko puschteradského nádraží. Bylo tedy samozřejmé, že jsem většinu času trávil právě v tomto okolí. Pro klučičí oči tam bylo mnoho k vidění. Tak jsem často stával na mostě, který vedl jako pěší cesta z nádražního náměstí k johanngeorgenstadtskému nádraží a odkud bylo možné dohlédnout na protější místa jako Zettlitz nebo Laushübel. Celé hodiny jsem tam nahoře postával a pozoroval příjezdy vlaků. Při každém příjezdu vlaku přišel na nástupiště pikolík a jeho výkřiky „Pivo, Bier, Horký párek" mi ještě dnes znějí v uších. Toto volání muselo podle nařízení úřadů znít dvojjazyčně. Zda se přitom dělal nějaký obchod, jsem ze svého stanoviště nedokázal posoudit. Také mě to nezajímalo, protože moji pozornost poutala lokomotiva, která zastavovala nedaleko pode mnou. Bylo tam totiž popelové koryto; často jsem tam viděl slézat topiče, který se po krátké chvíli rychlým tempem zase vynořil, táhna za sebou plamen. Strojvedoucí kráčel pohodlným tempem se svou olejničkou k pístům a kolům a tu a tam přilil trochu oleje pro lepší mazání. Vlaky měly vždycky delší zastávku, bylo tam vždy dost zajímavého k vidění.

Zcela zvláštní pozorování jsem učinil na nádražním náměstí u drožek. Dlouho před příjezdem vlaků tam stály pěkně seřazené kočáry. Ale najednou byli koně zahalení do dek odhaleni. To bylo znamení, že brzy přijede vlak. Z čekárny pak přicházel ke schodům tehdy vousatý muž středních let. V ruce držel velký kruh, na kterém byly upevněné číselné destičky. Ty z kruhu uvolňoval a hlasitým hlasem volal číslo přes náměstí. Nato přijel kočár, kočí zmizel v nádražní hale a hned se vrátil se zavazadly, která se rychle naložila. Mezitím už host nastoupil do kočáru a jelo se klusem směrem na Karlovy Vary. Jeden za druhým se drožkáři odpoutávali od stanoviště. Fiakristé měli plné ruce práce, aby ve svých kočárech uložili často hodně velká zavazadla. Byl to tehdy ve dvacátých letech opravdu čilý ruch. Tenkrát staré lázeňské město Karlovy Vary vyhledávalo ještě mnoho cizinců i zámořských hostů léčících se v lázních. Většina lázeňských hostů ještě znala Karlovy Vary v podobě, jaká existovala před první světovou válkou, kdy se městu říkalo Karlsbad. Slovo „Karlovy Vary" jim bylo neznámé, a tak se leckdo tehdy ptal, jestli si vlastně vybral ty správné Karlovy Vary.

Bylo tedy pro mě mnoho co obdivovat. Zvlášť ale mi utkvěl v paměti onen plnovous, který svým medvědím hlasem svolával k sobě fiakristy.

[obr] Rektor v.v. Franz Rippl z Rabensgrünu se žáky 2. třídy měšťanské školy v Horním Slavkově (ročník 1938/39)

věta pokračuje na dalším listu ⟶