⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Jak jsem řekla, na tomto místně-historickém místě působil v jednom z tamních mála domů „náš" fotograf. Jeho „ateliér" byl umístěn ve větší místnosti. V noci mu pravděpodobně sloužila i jako místo na spaní. Téměř uprostřed místnosti stál nádherný fotografický přístroj, ze kterého prý mělo občas vylétnout ptáče. Na oknech vybledaly těžké sametové závěsy, které dovnitř téměř nepouštěly denní světlo, takže většinou svítila elektrická lampa. Stranou v temném koutě čekaly na své nasazení nějaké kulisové stěny. Mezi nimi bylo především italské jezero s honosnou vilou a štíhlými cypřiši postranně v obraze a v pozadí v mlze rozostřené hory. Na jiné stěně se s bílou pěnou řítil vodopád do hloubky, kde přes hučící vodu vedl křehký mostík. Kolem strmých skalních stěn se do rokle dostávalo jen málo slunečních paprsků. Na třetí kulise bylo tiché moře s bílou písečnou pláží před ním. Na obloze se ale kupila hrozivá mračna a slibovala blížící se bouři. U přenosných kulisových stěn se dočista prášily vybledlé chryzantémy, kamélie, růže, karafiáty a pomněnky z vosku a papíru. Skutečná vějířová palma se soužila v úzké škvíře světla od okna. Na druhé straně místnosti stálo napůl na otřepaném „perském" koberci červené plyšové sofa se stolečkem před ním. Vedle stála komoda s onou pověstnou medvědí kožešinou, na které bylo mnoha drobnými zákazníky zaschlé žluté skvrny. V této proměnlivé výzdobě dokázal pan K. tvořit téměř nesmrtelná díla. Maminka byla o jeho umění přesvědčena – tři dětské fotografie z té doby visí u nás v předsíni dodnes a dokazují to.

Bylo tedy rozhodnuto, že půjdeme do „ateliéru". Po nedělním obědě nás maminka co nejpečlivěji oblékla. Heini pak zářil v sněhobílé košili s Schillerovým límcem a s tmavomodrými kalhotami se zlatými knoflíky. A já jsem konečně poletovala bytem v šatičkách ze šifonu barvy čajové růže. Maminka byla nervózní a řekla, že máme jít napřed ke vchodovým dveřím, ale ani o krok dál, protože ona přijde nejpozději za tři minuty, jelikož také bude hned hotová.

My, Heini a já, jsme netušili nic zlého, ačkoliv satan už se chichotal za nejbližším rohem. Byl totiž přesně na tom místě, kde se už dva nebo tři týdny hloubila stavební jáma. Půda v Meierhöfen byla vazká a jílovitá, a protože mezitím prudce pršelo, zela na dně jámy špinavě hnědá tůň. Později ji museli nejdřív vyčerpat, aby se tam mohl postavit třípatrový dům. Heini, můj hodný, poslušný bratr, nedokázal odolat pokušiteli, který tak pokrytecky kynul, a přes moje protestní křičení pomalu, jako v hypnóze, došel až k okraji jámy. Pak se zadíval do hloubky, jako by tam bylo co vidět, a udělal ještě krůček dopředu, o krůček moc. Viděla jsem, jak náhle docela pomalu a nezadržitelně klesá. Zděšeně vymrštil paže vzhůru, ale už nenašel žádnou oporu. Rozběhla jsem se k místu té hrůzné události. Tam stál osaměle a ztraceně, celý od jílu a po lýtka ve kalné břečce, můj ubohý bratr. Hnaná prudkým strachem o něj, vrhla jsem se hned na břicho na zem a svýma příliš krátkýma ručičkama sahala po tom nešťastníkovi, který se na oplátku snažil hledat oporu a chytit se mě. Ale k sobě jsme se nedostali. Mezitím ale přiběhl mladý muž. Ze svého okna viděl, jak se ta tragédie odehrává, a byl hned připraven pomoci. Svými silnými pažemi zvedl špinavého klučinu na bezpečnou zem. Maminka, jejíž tříminutová lhůta už dávno vypršela, sledovala tu podívanou naprosto ohromeně. Přesto byla nakonec šťastná.

věta pokračuje na dalším listu ⟶