⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Jak jsem řekla, na tomto místně-historickém místě působil v jednom z tamních mála domů „náš" fotograf. Jeho „ateliér" byl umístěn ve větší místnosti. V noci mu pravděpodobně sloužila i jako místo na spaní. Téměř uprostřed místnosti stál nádherný fotografický přístroj, ze kterého prý mělo občas vylétnout ptáče. Na oknech vybledaly těžké sametové závěsy, které dovnitř téměř nepouštěly denní světlo, takže většinou svítila elektrická lampa. Stranou v temném koutě čekaly na své nasazení nějaké kulisové stěny. Mezi nimi bylo především italské jezero s honosnou vilou a štíhlými cypřiši postranně v obraze a v pozadí v mlze rozostřené hory. Na jiné stěně se s bílou pěnou řítil vodopád do hloubky, kde přes hučící vodu vedl křehký mostík. Kolem strmých skalních stěn se do rokle dostávalo jen málo slunečních paprsků. Na třetí kulise bylo tiché moře s bílou písečnou pláží před ním. Na obloze se ale kupila hrozivá mračna a slibovala blížící se bouři. U přenosných kulisových stěn se dočista prášily vybledlé chryzantémy, kamélie, růže, karafiáty a pomněnky z vosku a papíru. Skutečná vějířová palma se soužila v úzké škvíře světla od okna. Na druhé straně místnosti stálo napůl na otřepaném „perském" koberci červené plyšové sofa se stolečkem před ním. Vedle stála komoda s onou pověstnou medvědí kožešinou, na které bylo mnoha drobnými zákazníky zaschlé žluté skvrny. V této proměnlivé výzdobě dokázal pan K. tvořit téměř nesmrtelná díla. Maminka byla o jeho umění přesvědčena – tři dětské fotografie z té doby visí u nás v předsíni dodnes a dokazují to.
Bylo tedy rozhodnuto, že půjdeme do „ateliéru". Po nedělním obědě nás maminka co nejpečlivěji oblékla. Heini pak zářil v sněhobílé košili s Schillerovým límcem a s tmavomodrými kalhotami se zlatými knoflíky. A já jsem konečně poletovala bytem v šatičkách ze šifonu barvy čajové růže. Maminka byla nervózní a řekla, že máme jít napřed ke vchodovým dveřím, ale ani o krok dál, protože ona přijde nejpozději za tři minuty, jelikož také bude hned hotová.
My, Heini a já, jsme netušili nic zlého, ačkoliv satan už se chichotal za nejbližším rohem. Byl totiž přesně na tom místě, kde se už dva nebo tři týdny hloubila stavební jáma. Půda v Meierhöfen byla vazká a jílovitá, a protože mezitím prudce pršelo, zela na dně jámy špinavě hnědá tůň. Později ji museli nejdřív vyčerpat, aby se tam mohl postavit třípatrový dům. Heini, můj hodný, poslušný bratr, nedokázal odolat pokušiteli, který tak pokrytecky kynul, a přes moje protestní křičení pomalu, jako v hypnóze, došel až k okraji jámy. Pak se zadíval do hloubky, jako by tam bylo co vidět, a udělal ještě krůček dopředu, o krůček moc. Viděla jsem, jak náhle docela pomalu a nezadržitelně klesá. Zděšeně vymrštil paže vzhůru, ale už nenašel žádnou oporu. Rozběhla jsem se k místu té hrůzné události. Tam stál osaměle a ztraceně, celý od jílu a po lýtka ve kalné břečce, můj ubohý bratr. Hnaná prudkým strachem o něj, vrhla jsem se hned na břicho na zem a svýma příliš krátkýma ručičkama sahala po tom nešťastníkovi, který se na oplátku snažil hledat oporu a chytit se mě. Ale k sobě jsme se nedostali. Mezitím ale přiběhl mladý muž. Ze svého okna viděl, jak se ta tragédie odehrává, a byl hned připraven pomoci. Svými silnými pažemi zvedl špinavého klučinu na bezpečnou zem. Maminka, jejíž tříminutová lhůta už dávno vypršela, sledovala tu podívanou naprosto ohromeně. Přesto byla nakonec šťastná.
geän-
dert), unserem Leibphotographen. Er hatte sein weitbekanntes „Atelier" auf der „Londoner Höhe". Wo die „Londoner Höhe" war? Das ist schnell erklärt: Die Verbindungsstraße zwischen Altfischern und Altrohlau führt über eine sachtansteigende Höhe, auf der damals zu größten Teil freies Feld war. Von der Kuppe aus konnte man weit ins Land sehen, auf der einen Seite zum Kaiserwald, auf der anderen zum Erzgebirge. Hier an diesem Scheitelpunkt also standen aneinandergereiht drei oder vier mehrstöckige Stadthäuser. Weshalb nun diese Gegend „Londoner Höhe" genannt wurde, ist mir nie bekannt geworden. Ich habe sie später mit einem Feldherrnhügel verglichen, als nämlich an ihren Hängen blutige Schlachten geschlagen wurden. Die Anhänger gegensätzlicher politischer Richtungen aus Fischern und Altrohlau prallten hier mehrmals aufeinander. Dann wurden Fahrtenmesser gezückt und gegen den Feind gestoßen. Bis die Polizei eintraf, gab es immer schon blutige Köpfe. Mit Gummiknüppel wurden dann die wirren Knäuel wieder entwirrt.
Wie gesagt, an dieser lokalhistorischen Stätte wirkte in einem der dortigen wenigen Häuser „unser" Photograph. Sein „Atelier" war in einem größeren Zimmer untergebracht. Es diente ihm wahrscheinlich nachts auch als Schlafstelle. Fast inmitten des Raumes stand der prachtvolle Photographenapparat, von dem immer mal Vogerl geflogen kommen sollte. An den Fenstern bleichten schwere Samtvorhänge, die kaum Tageslicht hereinließen, es brannte meistens die elektrische Lampe. Seitlich in einem dunklen Winkel warteten einige Kulissenwände auf ihren Einsatz. Unter ihnen war vor allem ein italienischer See mit vornehmer Villa und schlanken Zypressen seitlich im Bild und im Hintergrund nebelverschwommen das Gebirge. Auf einer anderen Wand toste mit weißer Gischt ein Wasserfall in die Tiefe, wo über das brausende Wasser ein zerbrechliches Brücklein führte. An steilen Felswänden vorbei fanden nur wenig Sonnenstrahlen in die Schlucht. Auf der dritten Kulisse war ein stilles Meer mit seinem weißen Sandstrand davor. Am Himmel aber ballten sich drohende Wolken auf und versprachen einen baldigen Sturm. Bei den mobilen Bildwänden verstaubten vollends ausgebleichte Chrysanthemen, Kamelien, Rosen, Dahlien, Nelken und Vergißmeinnicht aus Wachs und Papier. Die echte Fächerpalme quälte sich beim schmalen Lichtspalt eines Fensters. An der zweiten Zimmerseite stand halb auf dem ausgefransten „Perser" das rote Plüschsofa mit einem Tischlein davor. Daneben war die Kommode mit dem bewußten Eisbärfell, auf dem von vielen kleinen Kunden gelbe Fleckchen eingetrocknet waren. In dieser variablen Dekoration vermochte Herr K. fast unsterbliche Werke zu schaffen. Mama war von seinem Können überzeugt, drei Kinderbilder aus dieser Zeit, sie hängen in unserer Diele, beweisen es noch heute.
Nun war es also beschlossene Sache, daß wir ins „Atelier" gehen würden. Nach dem Sonntagsmittagessen kleidete uns Mama auf das Sorgfältigste an. Heini strahlte nachher im blütenweißen Schillerkragenhemd mit der marineblauen Hose und den Goldknöpfen daran. Und ich flatterte endlich mit dem Teerosenchiffonkleidchen durch die Wohnung. Mama wurde nervös und sagte, daß wir schon mal vor die Haustüre gehen sollten, aber keinen einzigen Schritt weiter, denn sie käme in spätestens drei Minuten nach, da sie auch gleich fertig sei.
Wir, Heini und ich, ahnten nichts Böses, obzwar der Satan bereits an der nächsten Ecke kicherte. Er war nämlich genau dort, wo seit zwei oder drei Wochen eine Baugrube ausgehoben wurde. Der Boden in Meierhöfen war zäh und lehmig, und weil es zwischenzeitlich heftig geregnet hatte, gähnte aus dem Grubengrund ein schmutzigbrauner See. Später mußte er erst ausgepumpt werden, damit man das dreistöckige Haus hineinbauen konnte. Heini, mein guter, folgsamer Bruder, konnte dem Versucher, der so scheinheilig winkte, nicht widerstehen und ging, trotz meines Protestgeschreis, ganz langsam, wie hypnotisch angezogen, bis an den Grubenrand. Dann blickte er in die Tiefe, als ob es da etwas zu sehen gäbe und machte noch ein Schrittchen vorwärts, ein Schrittchen zuviel. Ich sah, wie er plötzlich ganz sacht und unabwendbar versank. Er riß entsetzt die Arme hoch, konnte aber keinen Halt mehr finden. Da rannte ich zu dem Ort des schauerlichen Geschehens. Dort stand einsam und verloren, lehmverschmiert und wadentief in der trüben Brühe mein armer Bruder. Von heftiger Angst um ihn getrieben, warf ich mich sofort bäuchlings auf den Erdboden und faßte mit meinen zu kurzen Ärmchen nach dem Unglücklichen, der seinerseits hilfesuchend sich daran festkrallen wollte. Aber wir konnten zusammen nicht kommen. Inzwischen kam jedoch ein junger Mann angerannt. Er hatte von seinem Fenster aus die Tragödie über die Bühne gehen sehen und war sofort zum Helfen bereit. Mit seinen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.