Šaty barvy čajové růže

Žlutá byla moje nejoblíbenější barva. Mám ji ráda dodnes, i když se dnes už více kloním ke klidnější zelené. Ale tehdy v dětství a mládí to byla právě žlutá, co mi působilo nefalšovanou radost. Milovala jsem ji ve všech odstínech – od citronové žluti, žluti mimóz, žluti kvetoucí pampeliškové louky nebo řepkového pole, přes zlatavou žluť dozrávajícího obilí až po jemňoučkou žluť čajových růží.

Vždycky jsem snila o tom, že jednou budu mít šaty právě v této barvě. Moje milá maminka byla ale bohužel jiného názoru. Tvrdila, že žlutá není barva pro malé holčičky. Bílá, růžová, nebesky modrá, nanejvýš snad jemná zelená – to by se pro mě hodilo, a vůbec, moje blond vlasy s nádechem do ryšava by se prý s žlutou vůbec neshodly. Byla jsem nesmírně zklamaná a maminčiny obavy jsem nikdy nedokázala sdílet. Proto jsem si svou vroucí touhu věrně nosila v srdci dál a dávala jsem ji najevo při každé možné příležitosti podle hesla: „Trpělivost růže přináší."

Jednou krásnou neděli na začátku léta mi však vstřícný osud podal ruku k dohodě. Maminka se s námi dětmi vystrojila do svátečních šatů a šla se s námi projít po „Staré louce" (Alte Wiese) v Karlových Varech. Vzduch voněl kaštanovými květy, teplickou vodou, čerstvou kávou, jemným pečivem a drahými parfémy. Kolem nás se v tichém hovoru vlnila mezinárodní elegance. K tomu hrála lázeňská hudba z Puppova pavilonu tak líbezně, že by člověk radostí objal celý svět. Heini – můj bratr – se sice pořádně nudil, ale maminka a já jsme si užívaly té nabídky pro oči, uši i nos. Bohatství, krása, móda, šperky, ošklivost i výstřednost se tu pokojně míjely i prolínaly na drahé teplické promenádě kolem bohatě zdobených štukových fasád. A my jsme byly přímo uprostřed toho všeho. Vtom náhle vyšla z křišťálem a mosazí zářícího vchodu jednoho vznešeného domu nejkrásnější dáma, jakou jsem kdy viděla. Její štíhlé tělo halil hedvábí barvy čajové růže. Klobouk z přírodní slámové krajky na jejích ryšavě plavých vlasech vrhal na tvář jemné krajkové stíny a na širokém okraji se lehce pohupovala dvě rozvíjející se poupata čajové růže. Před tolika krásou jsem musela zůstat stát. Nemohla jsem se vynadívat. Maminka mě ale chytila za ruku a odtáhla stranou, protože jí bylo velmi trapné, že tu dámu tak nestydatě zírám. Ta ostatně hned nato zmizela mým pohledům, neboť se vrátila zpátky do domu. Já jsem ale hned začala mamince připomínat, jak nádherná je přece žlutá barva, to přece teď sama viděla na té dámě, a navíc měla i ona ryšavé vlasy. Mamince nezbylo než se opřít o argument, že žlutá není barva pro malé holčičky. Ve mně to ale vzdorovitě vřelo. —

Jednoho dne k nám přišel náš handlíř se zbytky látek z Mže. Byl to dobromyslný muž se slovanskou krví v žilách. Obvykle nás navštěvoval jen na jaře a na podzim, ale tentokrát prý měl, jak nás ujišťoval, mimořádně skvělou nabídku. Od svého výrobce dostal jedinečnou dodávku letních zbytků látek, kterou by nabídl jen svým nejlepším zákaznicím. Vytahoval pak jednu „látečku" za druhou ze své truhly pokladů a kladl je na náš kuchyňský stůl. Vtom mi náhle málem vyrazilo dech. Náš handlíř držel ve svých velkých rudých rukou pavučinku ze šifonu barvy čajové růže. Vytrhla jsem mu ji z rukou a jásavě s ní poletovala po kuchyni. Maminka se na mě podívala a nedokázala tu nádhernou „látečku" nekoupit. „To bude hezký šatičky pro Herminku!" řekl starý obchodník, když od maminky přijímal peníze. Hned poté byla švadlena pověřena prací a příští sobotu, když jsem přišla ze školy domů, viselo to „veledílo" už na skříni na šaty. Sukně sestávala ze dvou řad volánů a pelerínkový límec sahal až do poloviny horní paže. U výstřihu vlály dvě dlouhé stuhy. Hned jsem si musela šaty vyzkoušet. Poskakovala jsem sem, poskakovala jsem tam a otáčela se před zrcadlem. Maminka mě pozorovala s očima lesknoucíma se dojetím, tvář měla rudou až do výstřihu. „Zítra," řekla, „půjdeme k fotografovi!"

Je třeba vědět, že naše maminka měla slabost pro to nechávat své děti stále znovu fotografovat. Byly jsme celou její radostí, její pýchou, a když jí přišly zvlášť půvabné, hned nás odtáhla k panu Köhlerovi (jméno pozměněno), našemu dvornímu fotografovi. Svůj proslulý „ateliér" měl na „Londýnské výšině" (Londoner Höhe). Kde že ta „Londýnská výšina" byla? To je rychle vysvětleno: spojovací silnice mezi Starým Rybářem (Altfischern) a Starým Rolavem (Altrohlau) vede přes zvolna stoupající pahorek, kde tehdy bylo z větší části volné pole. Z jeho temene bylo vidět daleko do kraje, na jednu stranu ke Slavkovskému lesu (Kaiserwald), na druhou k Krušným horám. Právě na tomto vrcholovém bodě stálo v řadě vedle sebe tři nebo čtyři vícepatrové městské domy. Proč se tomuto místu říkalo „Londýnská výšina", jsem se nikdy nedozvěděla. Později jsem si je přirovnávala k pahorku vojevůdců, protože se na jeho svazích odehrávaly krvavé bitky. Stoupenci protichůdných politických směrů z Rybářů a Starého Rolavu se tu opakovaně střetávali. Pak se tasily kapesní nože a bodalo se proti nepříteli. Než dorazila policie, byly už vždycky rozbité hlavy. Gumovými obušky se pak rozplétaly zamotané klubka rvoucích se lidí.

věta pokračuje na dalším listu ⟶