Šaty barvy čajové růže
Žlutá byla moje nejoblíbenější barva. Mám ji ráda dodnes, i když se dnes už více kloním ke klidnější zelené. Ale tehdy v dětství a mládí to byla právě žlutá, co mi působilo nefalšovanou radost. Milovala jsem ji ve všech odstínech – od citronové žluti, žluti mimóz, žluti kvetoucí pampeliškové louky nebo řepkového pole, přes zlatavou žluť dozrávajícího obilí až po jemňoučkou žluť čajových růží.
Vždycky jsem snila o tom, že jednou budu mít šaty právě v této barvě. Moje milá maminka byla ale bohužel jiného názoru. Tvrdila, že žlutá není barva pro malé holčičky. Bílá, růžová, nebesky modrá, nanejvýš snad jemná zelená – to by se pro mě hodilo, a vůbec, moje blond vlasy s nádechem do ryšava by se prý s žlutou vůbec neshodly. Byla jsem nesmírně zklamaná a maminčiny obavy jsem nikdy nedokázala sdílet. Proto jsem si svou vroucí touhu věrně nosila v srdci dál a dávala jsem ji najevo při každé možné příležitosti podle hesla: „Trpělivost růže přináší."
Jednou krásnou neděli na začátku léta mi však vstřícný osud podal ruku k dohodě. Maminka se s námi dětmi vystrojila do svátečních šatů a šla se s námi projít po „Staré louce" (Alte Wiese) v Karlových Varech. Vzduch voněl kaštanovými květy, teplickou vodou, čerstvou kávou, jemným pečivem a drahými parfémy. Kolem nás se v tichém hovoru vlnila mezinárodní elegance. K tomu hrála lázeňská hudba z Puppova pavilonu tak líbezně, že by člověk radostí objal celý svět. Heini – můj bratr – se sice pořádně nudil, ale maminka a já jsme si užívaly té nabídky pro oči, uši i nos. Bohatství, krása, móda, šperky, ošklivost i výstřednost se tu pokojně míjely i prolínaly na drahé teplické promenádě kolem bohatě zdobených štukových fasád. A my jsme byly přímo uprostřed toho všeho. Vtom náhle vyšla z křišťálem a mosazí zářícího vchodu jednoho vznešeného domu nejkrásnější dáma, jakou jsem kdy viděla. Její štíhlé tělo halil hedvábí barvy čajové růže. Klobouk z přírodní slámové krajky na jejích ryšavě plavých vlasech vrhal na tvář jemné krajkové stíny a na širokém okraji se lehce pohupovala dvě rozvíjející se poupata čajové růže. Před tolika krásou jsem musela zůstat stát. Nemohla jsem se vynadívat. Maminka mě ale chytila za ruku a odtáhla stranou, protože jí bylo velmi trapné, že tu dámu tak nestydatě zírám. Ta ostatně hned nato zmizela mým pohledům, neboť se vrátila zpátky do domu. Já jsem ale hned začala mamince připomínat, jak nádherná je přece žlutá barva, to přece teď sama viděla na té dámě, a navíc měla i ona ryšavé vlasy. Mamince nezbylo než se opřít o argument, že žlutá není barva pro malé holčičky. Ve mně to ale vzdorovitě vřelo. —
Jednoho dne k nám přišel náš handlíř se zbytky látek z Mže. Byl to dobromyslný muž se slovanskou krví v žilách. Obvykle nás navštěvoval jen na jaře a na podzim, ale tentokrát prý měl, jak nás ujišťoval, mimořádně skvělou nabídku. Od svého výrobce dostal jedinečnou dodávku letních zbytků látek, kterou by nabídl jen svým nejlepším zákaznicím. Vytahoval pak jednu „látečku" za druhou ze své truhly pokladů a kladl je na náš kuchyňský stůl. Vtom mi náhle málem vyrazilo dech. Náš handlíř držel ve svých velkých rudých rukou pavučinku ze šifonu barvy čajové růže. Vytrhla jsem mu ji z rukou a jásavě s ní poletovala po kuchyni. Maminka se na mě podívala a nedokázala tu nádhernou „látečku" nekoupit. „To bude hezký šatičky pro Herminku!" řekl starý obchodník, když od maminky přijímal peníze. Hned poté byla švadlena pověřena prací a příští sobotu, když jsem přišla ze školy domů, viselo to „veledílo" už na skříni na šaty. Sukně sestávala ze dvou řad volánů a pelerínkový límec sahal až do poloviny horní paže. U výstřihu vlály dvě dlouhé stuhy. Hned jsem si musela šaty vyzkoušet. Poskakovala jsem sem, poskakovala jsem tam a otáčela se před zrcadlem. Maminka mě pozorovala s očima lesknoucíma se dojetím, tvář měla rudou až do výstřihu. „Zítra," řekla, „půjdeme k fotografovi!"
Je třeba vědět, že naše maminka měla slabost pro to nechávat své děti stále znovu fotografovat. Byly jsme celou její radostí, její pýchou, a když jí přišly zvlášť půvabné, hned nás odtáhla k panu Köhlerovi (jméno pozměněno), našemu dvornímu fotografovi. Svůj proslulý „ateliér" měl na „Londýnské výšině" (Londoner Höhe). Kde že ta „Londýnská výšina" byla? To je rychle vysvětleno: spojovací silnice mezi Starým Rybářem (Altfischern) a Starým Rolavem (Altrohlau) vede přes zvolna stoupající pahorek, kde tehdy bylo z větší části volné pole. Z jeho temene bylo vidět daleko do kraje, na jednu stranu ke Slavkovskému lesu (Kaiserwald), na druhou k Krušným horám. Právě na tomto vrcholovém bodě stálo v řadě vedle sebe tři nebo čtyři vícepatrové městské domy. Proč se tomuto místu říkalo „Londýnská výšina", jsem se nikdy nedozvěděla. Později jsem si je přirovnávala k pahorku vojevůdců, protože se na jeho svazích odehrávaly krvavé bitky. Stoupenci protichůdných politických směrů z Rybářů a Starého Rolavu se tu opakovaně střetávali. Pak se tasily kapesní nože a bodalo se proti nepříteli. Než dorazila policie, byly už vždycky rozbité hlavy. Gumovými obušky se pak rozplétaly zamotané klubka rvoucích se lidí.
Das Teerosenkleid
Gelb war meine Lieblingsfarbe. Ich liebe es auch heute noch, wenngleich ich mich nun mehr dem ruhigeren Grün zugewendet habe. Aber damals in der Kindheit und Jugendzeit war eben Gelb meine ungeteilte Freude. In allen Nuancen liebte ich es, vom Zitronengelb, dem Gelb der Mimosen, dem einer blühenden Löwenzahnwiese oder eines Rapsfeldes, dem goldenen Gelb von reifendem Getreide bis hin zu dem hauchzarten Gelb der Teerosen.
Immer träumte ich davon, einmal ein Kleid von ihrer Farbe zu besitzen. Meine gute Mama war aber leider anderer Ansicht. Sie meinte, daß Gelb keine Farbe für kleine Mädchen sei. Weiß, Rosa, Himmelblau oder allenfalls ein lindes Grün wären für mich geeignet, und überhaupt würden meine blonden Haare mit dem Stich ins Rötliche ganz und gar nicht mit Gelb harmonieren. Ich war maßlos enttäuscht und konnte Mamas Bedenken niemals teilen. Darum trug ich auch weiterhin meinen heißen Wunsch treu im Herzen und äußerte ihn bei allen möglichen Gelegenheiten nach der Devise: „Steter Tropfen höhlt den Stein".
Da reichte mir an einem wunderschönen Frühsommersonntag ein gütiges Geschick die Hand zum Bündnis. Mama hatte sich und uns Kinder in den Feiertagsstaat gekleidet und promenierte mit uns über die „Alte Wiese" in Karlsbad. Es duftete nach Kastanienblüten, Teplwasser, frischem Kaffee, feinem Gebäck und teuren Parfüms. Um uns wogte internationale Eleganz im dezenten Plauderton. Dazu streichelte die Kurmusik aus dem Pupp-Pavillon so das Gemüt, daß man vor Freude die ganze Welt hätte umarmen wollen. Heini — mein Bruder — langweilte sich zwar sehr, aber Mama und ich, wir schwelgten in dem Angebot für Auge, Ohr und Nase. Reichtum, Schönheit, Mode, Juwelen, Häßlichkeit und Verrücktheit ergingen sich friedlich nebeneinander und miteinander auf der teueren Teplpromenade an den reichverzierten Stuckfassaden vorbei. Und wir waren mittendrin. Da trat plötzlich aus dem kristall- und messingglänzenden Eingang eines vornehmen Hauses die schönste Dame, die ich je gesehen hatte. Ihr schlanker Körper war von teerosenfarbener Seide umschmiegt. Der Naturstrohspitzenhut auf ihren rotblonden Locken zeichnete Filigranschatten auf das Gesicht, und zwei aufspringende Teerosenknospen wippten sanft auf der breiten Krempe. Vor so viel Schönheit mußte ich stehenbleiben. Ich konnte mich nicht sattsehen. Mama aber faßte mich an der Hand und zog mich beiseite, denn es war ihr höchst peinlich, daß ich die Dame so unverhohlen anstarrte. Diese entschwand ohnehin gleich darauf meinen Blicken, denn sie trat in das Haus zurück. Ich aber begann augenblicklich meine Mama daran zu erinnern, wie herrlich doch Gelb sei, das hätte sie nun selbst an der Dame sehen können, und auch sie hätte rötliche Haare gehabt. Mama blieb also nur noch das Argument, daß Gelb nicht die Farbe für kleine Mädchen sei. In mir rumorte die Auflehnung. —
Eines Tages kam unser Restlmann aus der Mieser Gegend. Er war ein gutmütiger Mann und hatte slawisches Blut in seinen Adern. Für gewöhnlich besuchte er uns nur im Frühling und im Herbst, aber nun hätte er, wie er versicherte, ein wunderbares Angebot außer der Reihe zu machen. Von seinem Fabrikanten hätte er eine einmalige Lieferung sommerlicher Stoffreste erhalten, die er seinerseits nur seinen besten Kundinnen anbieten würde. Er holte sodann ein „Stöfferl" nach dem anderen aus seiner Schatzkiste und legte es auf unseren Küchentisch. Da auf einmal verschlug es mir fast den Atem. Unser Restlmann hielt in seinen großen roten Händen ein Gespinst aus teerosengelbem Chiffon. Ich entriß es ihm und jubelte damit durch unsere Küche. Mama sah mich an und brachte es nicht fertig, dieses wunderbare „Stöfferl" nicht zu kaufen. „Wird sich scheenes Kleiderl für Herminka!" sagte der alte Händler, als er von Mama das Geld in Empfang nahm. Gleich wurde die Näherin mit der Arbeit beauftragt und am folgenden Samstag, als ich aus der Schule heimkam, hing das „Gedicht" bereits am Kleiderschrank. Der Rock bestand aus zwei Reihen Volants und der Pelerinenkragen reichte bis in den halben Oberarm. Am Ausschnitt flatterten zwei lange Schleifenbänder. Gleich mußte ich das Kleid anprobieren. Ich tänzelte hin, ich tänzelte her und wendete mich vor dem Spiegel. Mama beobachtete mich aus feuchtschimmernden Augen, ihr Gesicht war rot bis in den Ausschnitt hinein. „Morgen", sagte sie, „gehen wir zum Photographen!"
Nun muß man wissen, daß unsere Mama eine Schwäche dafür hatte, ihre Kinder immer wieder photographieren zu lassen. Wir waren ihre ganze Freude, ihr Stolz, und wenn sie uns besonders reizend fand, dann schleppte sie uns gleich zu Herrn Köhler (Name
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.