⟵ věta pokračuje z předchozího listu
nepraskly potlačovaným smíchem. Přímo doprostřed té naší rozjařenosti mě projel děs.
Úplně jsem zapomněla na babičku. Okamžitě jsem opustila veselou společnost a spěchala těch pár kroků k babiččině domku. Ležela bledá na kanapi a chladila si čelo mokrým hadříkem. Když jsem se zeptala na její obtíže, řekla, že takhle vleže, v tichu domu, s mokrým hadrem na bolavé hlavě, se to dá snést. Jen bych jí měla přinést trochu vody, protože ji na jazyku pálí příliš velká žízeň.
Právě jsem plechovým hrníčkem nabírala vodu z konvice, když vtom po schodech ke světničce zaduněly těžké mužské kroky. Dveře se prudce rozlétly a uprostřed místnosti stál velký a statný muž, kterého jsem neznala. Z jeho očí sršel na babičku hněv jako blesky – babička se pomalu zvedla a stála teď před cizincem malá a drobná. Odložila jsem hrníček na lavici u kamen a vyděšeně jsem se chytila babičky za ruku. Vtom se ten rozzuřený muž rozkřičel: „Vaši kluci, ti prokletí, jestli je chytím, zabiju je! Ať si radši zůstanou ve městě, ti prasáci! Nic jinýho než blbosti v hlavě nemají! Plný kamení mi naházeli do rybníka, velký jak hlava!" A takhle ten muž křičel pořád dál. Babička se snažila svým jasným hlasem něco říct, ale zorný křik ji přehlušoval. Cítila jsem, jak se její chladná ruka, kterou jsem držela ve své, chvěje, a poznala jsem, že babička už stojí jen na slabých nohou. A skutečně, když cizinec pak zařval: „Řeknu vám to, jestli nám ty kameny hned nedáte z rybníka pryč, udám vás!" – to už bylo na starou paní příliš. S policií nikdy v životě neměla nic do činění. Ta hrozba jí vzala půdu pod nohama – klesla mi u ruky jako prázdný pytel od brambor a pro nikoho už nebyla k mluvení.
Když ten muž najednou uviděl u svých nohou ležet to bezvládné tělo, hned zmlkl, otočil se a nedbale, klopýtavě spěchal z domku ven. Já jsem si klekla k babičce, položila ji na záda a poslouchala u srdce, jestli ještě bije. Protože jsem nic neslyšela – patrně jen kvůli rozrušení – strhla jsem jí halenku a košilku a polila jí hruď studenou vodou z odloženého hrníčku. Pak jsem pořád dokola masírovala krouživě oblast srdce a přitom kvílela: „Babičko, neumírej, neumírej!" Neustala jsem a třela a třela, dokud babička konečně neotevřela oči. Pak jsem jí ještě musela pomoct obléct suché šaty. Přitom mi vyprávěla, kdo ten muž byl, ale jeho jméno jsem zapomněla. Nevím ani, jestli byl z Gfell.
Kluci se domů vrátili až na večerní zvonění. Dřív se neodvažovali postavit se babiččinu trestnímu soudu. Mlčky jsme všichni seděli u večerní polévky. I babička mlčela. Když kluci pak potichu mizeli do ložnice, jen zašeptali „Dobrou noc!". Z dálky bylo slyšet hřmění a za roh domu se hnal první poryv větru.
Pak jsme se i my děvčata odplížila do postele a přes tíživé dusno se vyděšeně schoulila pod tlustou peřinu. Bouřka řádila stále blíž, vichřice už trhala okny a dveřmi a ve střešních trámech to vrzalo. Déšť šlehal do našeho malého světa a ukazoval nám, jak jsme lidé slabí. Nemohly jsme vůbec usnout. Náhle zaskřípěly dveře do komory. Blikající blesk nám ukázal babičku, jak stojí uprostřed pokoje. Šla ke každé z nás, podívala se, jestli jsme přikryté až po bradu, a udělala nad námi znamení kříže. Pak pomalu za sebou zavřela dveře a bouře postupně přešla v rovnoměrný, klidný déšť. Cítily jsme se pak v lásce a odpuštění naší babičky nekonečně v bezpečí a usnuly jsme.
O tom muži jsme už nikdy nic neslyšely. Babička také nikdy ty kameny z rybníka nevytáhla. Jak by to ostatně měla udělat? Nedovedu vám, milí krajané, říct, který rybník tehdy kluci postihli. Možná patřil k Poschitzau nebo k Leßnitz. Oba vesnické rybníky v Gfell to v žádném případě nebyly. Snad vás potěší se nad tím trochu zamyslet a přitom se v duchu proběhnout po polích naší milované domoviny.
Hermine Walter, roz. Palm
beinahe vor verhaltenem Lachen. Mittenhinein in diese Ausgelassenheit durchfuhr mich ein Schreck.
Ich hatte ganz auf meine Großmutter vergessen. Augenblicklich verließ ich die lustige Gesellschaft und eilte die wenigen Schritte zum Häuschen der Großmutter hinüber. Diese lag blaß auf dem Kanapee, ihre Stirn kühlte sie mit einem nassen Tuch. Als ich mich nach ihren Beschwerden erkundigte, meinte sie, daß sie so liegenderweise in der Stille des Hauses und mit dem nassen Lappen auf dem schmerzenden Kopf erträglich seien. Nur etwas Wasser solle ich ihr bringen, denn der Durst brenne ihr zu sehr auf der Zunge.
Mit dem Blechtüpferl schöpfte ich in eben diesem Augenblick Wasser aus der Kanne, als plötzlich schwere Männerschritte die Stiege zum Stübchen hochpolterten. Da wurde auch schon die Türe aufgerissen und mitten im Raum stand groß und breit ein Mann, den ich nicht kannte. Aus seinen Augen feuerte der Zorn Blitze auf meine Großmutter, die sich langsam erhoben hatte und nun klein und schmächtig vor dem Fremden stand. Ich hatte das Tüpferl auf die Ofenbank abgestellt und angstvoll nach Großmutters Hand gefaßt. Da donnerte der Rasende auch schon los: „Enkara Lausboum, döi vaflouchtn, wenne döi dawisch, daschloche se. Solln se doch in da Stod bleim, döi Sauboum! Nix, ols blöids Zeich häm se in ihrn Schedl drinna. Latta Stuina häm se in mein Teich einagrollat, grouß wöi a Uima!" Und so schrie der Mann in einem fort. Meine Großmutter versuchte mit ihrer hellen Stimme zu Wort zu kommen, aber sie wurde von dem Zorngeschrei überbrüllt. Ich fühlte, wie ihre kühle Hand, die in der meinen lag, zitterte, und da wußte ich, daß Großmutter nur noch auf schwachen Beinen stand. Und wirklich, als der Fremde dann schrie: „Dös soche enk, wenns dirz döi Stuina neat wieda assn Teich rammts, zeiche enk ua!" Das war für die alte Frau denn doch zuviel, mit der Polizei hatte sie noch nie etwas zu tun gehabt. Diese Drohung riß ihr den Boden unter den Füßen weg, nein, sie fiel an meiner Hand zusammen wie ein leerer Kartoffelsack und war für niemand mehr zu sprechen.
Als der Mann so plötzlich das Häuflein Mensch zu seinen Füßen liegen sah, verstummte er sofort, machte eine Kehrtwendung und hastete stolpernd aus dem Häuschen. Ich aber kniete zu meiner Großmutter nieder, legte sie auf den Rücken und horchte an ihrem Herzen, ob es noch pochte. Da ich nichts vernehmen konnte — wahrscheinlich vor Aufregung — riß ich ihre Bluse und das Leibchen auf und goß das kalte Wasser aus dem abgestellten Tüpferl über ihre Brust. Dann massierte ich immerzu kreisrund die Herzgegend und wimmerte dabei: „Großmutterl, neat sterm, neat sterm!" Ich ruhte nicht eher und rieb und rieb, bis meine Großmutter endlich ihre Augen aufmachte. Ich mußte ihr dann noch helfen, als sie trockene Kleidung anzog. Dabei erzählte sie mir, wer der Mann war, ich habe aber seinen Namen vergessen. Ich weiß auch nicht, ob er aus Gfell war.
Die Buben sind erst zum Abendläuten heimgekommen. Früher wagten sie nicht, vor Großmutters Strafgericht zu treten. Stumm saßen wir alle vor der Abendsuppe. Auch Großmutter sagte nichts. Als die Buben hinterher in die Schlafkammer schlichen, hauchten sie nur „Gute Nacht!". Von fernher hörte man Donnergrollen, und um die Hausecke jagte der erste Windstoß.
Da schlichen auch wir Mädchen ins Bett und krochen trotz der drückenden Schwüle, verängstigt unter die dicke Zudecke. Immer näher tobte das Gewitter, und schon riß der Sturm an den Fenstern und an den Türen, und es knarrte im Dachgebälk. Der Regen peitschte an unsere kleine Welt und zeigte uns so richtig, wie schwach wir Menschen sind. Wir konnten unmöglich einschlafen. Plötzlich quietschte die Kammertüre. Ein zuckender Blitz zeigte uns unsere Großmutter mitten im Raum. Sie ging zu jedem von uns, schaute, ob wir bis zum „Magerl" zugedeckt wären und machte über uns das Kreuzzeichen. Langsam zog sie nachher die Türe hinter sich ins Schloß, und allmählich ging das Donnerwetter in einen gleichmäßigen, ruhigen Regen über. Da fühlten wir uns in der Liebe und dem Verzeihen unserer Großmutter unendlich geborgen und schliefen ein.
Von dem Mann haben wir nichts mehr gehört. Meine Großmutter hat auch nicht die Steine aus dem Teich geholt. Wie hätte sie das tun sollen? Ich vermag Ihnen nicht zu sagen, liebe Landsleute, welchen Teich die Buben damals heimgesucht haben. Es kann auch sein, daß er zu Poschitzau oder Leßnitz gehörte. Die beiden Dorfteiche in Gfell waren es jedenfalls nicht. Vielleicht gefällt es Ihnen, ein wenig darüber nachzudenken und dabei im Geiste über die Fluren unserer geliebten Heimat zu streifen.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.