⟵ věta pokračuje z předchozího listu

nepraskly potlačovaným smíchem. Přímo doprostřed té naší rozjařenosti mě projel děs.

Úplně jsem zapomněla na babičku. Okamžitě jsem opustila veselou společnost a spěchala těch pár kroků k babiččině domku. Ležela bledá na kanapi a chladila si čelo mokrým hadříkem. Když jsem se zeptala na její obtíže, řekla, že takhle vleže, v tichu domu, s mokrým hadrem na bolavé hlavě, se to dá snést. Jen bych jí měla přinést trochu vody, protože ji na jazyku pálí příliš velká žízeň.

Právě jsem plechovým hrníčkem nabírala vodu z konvice, když vtom po schodech ke světničce zaduněly těžké mužské kroky. Dveře se prudce rozlétly a uprostřed místnosti stál velký a statný muž, kterého jsem neznala. Z jeho očí sršel na babičku hněv jako blesky – babička se pomalu zvedla a stála teď před cizincem malá a drobná. Odložila jsem hrníček na lavici u kamen a vyděšeně jsem se chytila babičky za ruku. Vtom se ten rozzuřený muž rozkřičel: „Vaši kluci, ti prokletí, jestli je chytím, zabiju je! Ať si radši zůstanou ve městě, ti prasáci! Nic jinýho než blbosti v hlavě nemají! Plný kamení mi naházeli do rybníka, velký jak hlava!" A takhle ten muž křičel pořád dál. Babička se snažila svým jasným hlasem něco říct, ale zorný křik ji přehlušoval. Cítila jsem, jak se její chladná ruka, kterou jsem držela ve své, chvěje, a poznala jsem, že babička už stojí jen na slabých nohou. A skutečně, když cizinec pak zařval: „Řeknu vám to, jestli nám ty kameny hned nedáte z rybníka pryč, udám vás!" – to už bylo na starou paní příliš. S policií nikdy v životě neměla nic do činění. Ta hrozba jí vzala půdu pod nohama – klesla mi u ruky jako prázdný pytel od brambor a pro nikoho už nebyla k mluvení.

Když ten muž najednou uviděl u svých nohou ležet to bezvládné tělo, hned zmlkl, otočil se a nedbale, klopýtavě spěchal z domku ven. Já jsem si klekla k babičce, položila ji na záda a poslouchala u srdce, jestli ještě bije. Protože jsem nic neslyšela – patrně jen kvůli rozrušení – strhla jsem jí halenku a košilku a polila jí hruď studenou vodou z odloženého hrníčku. Pak jsem pořád dokola masírovala krouživě oblast srdce a přitom kvílela: „Babičko, neumírej, neumírej!" Neustala jsem a třela a třela, dokud babička konečně neotevřela oči. Pak jsem jí ještě musela pomoct obléct suché šaty. Přitom mi vyprávěla, kdo ten muž byl, ale jeho jméno jsem zapomněla. Nevím ani, jestli byl z Gfell.

Kluci se domů vrátili až na večerní zvonění. Dřív se neodvažovali postavit se babiččinu trestnímu soudu. Mlčky jsme všichni seděli u večerní polévky. I babička mlčela. Když kluci pak potichu mizeli do ložnice, jen zašeptali „Dobrou noc!". Z dálky bylo slyšet hřmění a za roh domu se hnal první poryv větru.

Pak jsme se i my děvčata odplížila do postele a přes tíživé dusno se vyděšeně schoulila pod tlustou peřinu. Bouřka řádila stále blíž, vichřice už trhala okny a dveřmi a ve střešních trámech to vrzalo. Déšť šlehal do našeho malého světa a ukazoval nám, jak jsme lidé slabí. Nemohly jsme vůbec usnout. Náhle zaskřípěly dveře do komory. Blikající blesk nám ukázal babičku, jak stojí uprostřed pokoje. Šla ke každé z nás, podívala se, jestli jsme přikryté až po bradu, a udělala nad námi znamení kříže. Pak pomalu za sebou zavřela dveře a bouře postupně přešla v rovnoměrný, klidný déšť. Cítily jsme se pak v lásce a odpuštění naší babičky nekonečně v bezpečí a usnuly jsme.

O tom muži jsme už nikdy nic neslyšely. Babička také nikdy ty kameny z rybníka nevytáhla. Jak by to ostatně měla udělat? Nedovedu vám, milí krajané, říct, který rybník tehdy kluci postihli. Možná patřil k Poschitzau nebo k Leßnitz. Oba vesnické rybníky v Gfell to v žádném případě nebyly. Snad vás potěší se nad tím trochu zamyslet a přitom se v duchu proběhnout po polích naší milované domoviny.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶