Oznámení: pouť, cesta do Říma, novinka na knižním trhu
Sudetoněmecká pouť 1984
Tradiční sudetoněmecká pouť do Altöttingu se letos koná 30. června / 1. července. Všichni sudetoněmečtí katolíci jsou zváni k účasti na této pouti. Jednotlivé krajanské a místní skupiny prosíme, aby na pouť přišly v krojích a se svými prapory. Slavnostní bohoslužbu v neděli 1. července v 10.00 hodin bude sloužit dlouholetý biskup pro vyhnané Heinrich Maria Janssen.
Cesta do Říma
V návaznosti na Sudetoněmecký den v Mnichově zve Ackermann-Gemeinde na cestu do Říma, a to od 11. do 17. června 1984. Přihlášky lze vyžádat na ústředí Ackermann-Gemeinde, 8000 München 34, Postfach 340 161.
Novinka
Pater Bernhard Tonko — kněz naší doby — velký sudetský Němec. Knihu lze objednat v Europa-Buchhandlung, 8000 München 40, Knollerstraße 1.
Ankündigungen: Wallfahrt, Romfahrt, Neuerscheinung
Sudetendeutsche Wallfahrt 1984
Die traditionelle Sudetendeutsche Wallfahrt nach Altötting findet in diesem Jahr am 30. Juni/1. Juli statt. Alle sudetendeutschen Katholiken sind aufgerufen, an dieser Wallfahrt teilzunehmen. Die einzelnen Heimatgruppen und Ortsgruppen bitten wir in Trachten und mit ihren Fahnen zu dieser Wallfahrt. Den Festgottesdienst, Sonntag, 1. Juli, 10.00 Uhr hält der langjährige Vertriebenenbischof Heinrich Maria Janssen.
Romfahrt
Im Anschluß an den Sudetendeutschen Tag in München lädt die Ackermann-Gemeinde zu einer Romfahrt ein. 11. - 17. Juni 1984. Einladungen können bei der Hauptstelle der Ackermann-Gemeinde in 8000 München 34, Postfach 340 161, angefordert werden.
Neuerscheinung:
Pater Bernhard Tonko — Ein Priester unserer Zeit — ein großer Sudetendeutscher. Das Buch kann bei der Europa-Buchhandlung, 8000 München 40, Knollerstraße 1 bezogen werden.
O ten drahý chleba
Je přece nepostradatelný, v dobrých i zlých časech, u chudých i bohatých. Když jsem jednou o víkendu seděla bez chleba, tehdy mi to došlo doopravdy, a hlavou mi prolétlo lecos.
Za první světové války pekla matka chleba často sama. Měli jsme starý šrotovník. Ze schovaného obilí se vzala část a s velkou námahou a potem se semlela. Co se do toho ještě všechno přimíchávalo! Chleba byl černý, těžký a zrnitý. Ale chutnal, a u nás bylo mnoho úst, které bylo třeba nakrmit. Při pečení musely zůstat dveře zavřené, aby vůně čerstvě upečeného chleba nevnikla do „nepovolaných" nosů. Po druhé světové válce pekla matka za podobných poměrů, jen se obilí mlelo na kávovém mlýnku, což bylo ještě namáhavější.
Krásno (Schönfeld) bylo tehdy obsazeno Američany, později Čechy, sousední vesnice Rusy. Na každé cestě do jedné z těchto vesnic stály hlídky a kontrolovaly lidi, kteří chtěli projít. Můj bratr bydlel v Petschau, které kontrolovali Rusové. Od něj jsme se dozvěděli, že tam lze koupit chleba na černo. Bylo také známo, že děti prochází kontrolami snáz. Tak jsme poslali dvě mé neteře. „Buďte jen pěkně milé," říkali jsme jim, „a hezky na hlídky zamávejte, pak vám nic neudělají" (jak nezodpovědně jsme si tehdy počínali). A tak to i bylo. Bratr v Petschau (měl obchod s textilním zbožím) sehnal dva bochníky chleba, a s nimi se oklikou vydaly domů. Když v blízkosti Krásna uviděly hlídky, schovaly chleba plné smrtelného strachu na poli, odkud si ho pak v noci vyzvedl můj otec.
Také v rusky obsazeném Müllersgrünu bydlel sedlák, kterého jsme dobře znali. Můj švagr se rozhodl zkusit od něj sehnat chleba. Jednou odpoledne se vydal na cestu. Plni netrpělivosti a starostí jsme čekali na jeho návrat. Ale on nešel a nešel. Noc uplynula. Nikdo z nás nemyslel na spánek. Už jsme si ho představovali mučeného, odvlečeného, nebo dokonce mrtvého. Brzy ráno se vrátil, s pytlem plným potravin. Vyprávěl nám svůj zážitek. Když přišel k sedlákům, seděli právě v jizbě s Rusy. Byl vyzván, aby si přisedl. Vojáci už měli náladu, pili a zpívali. Když můj švagr uviděl v jizbě citeru (je to výborný hudebník) a začal na ni doprovázet ruský zpěv, byli tím naprosto nadšeni. Celou noc musel hrát. Za svítání ho propustili s pytlem plným masa a chleba. Naznačili mu, ať prý brzy zase přijde. On to ale i přes velké pokušení nechal být, protože se mu to zdálo přece jen trochu nebezpečné.
Zvláště o svátcích, u bohatě prostřeného stolu, by se člověk měl na tyto nouzové časy rozpomenout.
Anna Egerer (Lochschmidt) z Krásna
Ums liebe Brot
Es ist doch unentbehrlich, in guten und schlechten Zeiten, bei arm und reich. Als ich einmal zum Wochenende ohne Brot da saß, kam mir das so recht zum Bewußtsein, und es ging mir so Verschiedenes durch den Kopf.
Im Ersten Weltkrieg backte meine Mutter Brot oft selber. Wir hatten eine alte Schrotmühle. Vom versteckten Korn wurde ein Teil geholt und mit viel Mühe und Schweiß gemahlen. Was wurde da nicht alles noch beigemischt! Das Brot war schwarz, schwer und körnig. Aber es schmeckte und bei uns gab es viele Münder zu stopfen. Beim Backen mußten die Türen geschlossen bleiben, daß der Duft des frischgebackenen Brotes nicht in „unbefugte" Nasen stieg. Nach dem Zweiten Weltkrieg backte Mutter unter ähnlichen Verhältnissen, nur wurde da das Korn auf der Kaffeemühle gemahlen, was noch mühseliger war.
Nun war Schönfeld von den Amerikanern, nachher von den Tschechen, die Nachbardörfer von den Russen besetzt. Auf jedem Weg zu einem dieser Dörfer standen Posten und kontrollierten die Leute, die vorbei wollten. Mein Bruder wohnte in Petschau, welches von den Russen kontrolliert wurde. Von ihm erfuhren wir, daß es dort Brot schwarz zu kaufen gäbe. Es war auch bekannt, daß Kinder leichter durch die Kontrollen kamen. So schickten wir zwei Nichten von mir los. „Seid nur schön freundlich", sagten wir „und winkt den Posten schön zu, dann tun sie euch auch nichts" (Wie unverantwortlich damals von uns). So war es auch. Der Bruder in Petschau (er hatte ein Textilwarengeschäft) hatte zwei Brote besorgt, und mit diesen strebten sie auf Umwegen heim. Als sie in der Nähe von Schönfeld Posten sahen, versteckten sie das Brot voller Todesangst auf einem Feld, von wo es mein Vater in der Nacht holte.
Im ebenfalls russisch besetzten Müllersgrün wohnte ein uns gut bekannter Bauer. Mein Schwager wollte versuchen, von diesem Brot zu bekommen. Eines Nachmittags machte er sich auf den Weg. Voller Ungeduld und Sorge warteten wir auf seine Rückkehr. Aber er kam und kam nicht. Die Nacht verging. Kein Mensch dachte bei uns an Schlaf. Wir sahen ihn schon gefoltert, verschleppt oder gar tot. Früh am Morgen kam er zurück, mit einem Sack voller Lebensmittel. Er erzählte uns sein Erlebnis. Als er zu den Bauersleuten kam, saßen sie mit Russen in der Wohnstube. Er wurde aufgefordert, sich dazuzusetzen. Die Soldaten waren schon in Stimmung und tranken und sangen. Als mein Schwager in der Stube eine Zither erblickte (er ist ein hervorragender Musiker), und den Gesang der Russen darauf begleitete, waren sie vor Freude außer sich. Die ganze Nacht mußte er spielen. In der Frühe entließen sie ihn mit einem Sack voller Fleisch und Brot. Er solle ja bald wiederkommen, gaben sie ihm zu verstehen. Aber er ließ es trotz der großen Verlockung sein, denn es schien ihm doch etwas zu gefährlich.
Besonders zu Festzeiten sollte man am üppig gedeckten Tisch solcher Notzeiten gedenken.
Anna Egerer (Lochschmidt) aus Schönfeld
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.