„Krátký Franz" a „Dlouhý Franz"
Většinu svého dětství jsem prožila pod dojmem velké bídy tehdejší hospodářské krize. Její ledový stín zasáhl i mě a často mi udusil smích. Ne že bych sama tělesně strádala nouzí, ale pouhý pohled na ni mi neušetřil žádný den. Nezaměstnanost číhala v nejzazším koutě a svými spáry strkala lidi do neštěstí. V šedivých ulicích Meierhöfenu byl boj o přežití zcela zjevný, protože tamní továrny buď už stály, nebo pracovaly nakrátko. My děti jsme v té bezútěšnosti hledaly každý sluníčkem prozářený koutek, abychom si mohly být veselé.
Můj otec měl tehdy velké štěstí. Jako zručný mistr řemesla dokázal získat pevný okruh hospodářsky zajištěných zákazníků. Díky tomu jsme sice nežili v nadbytku, ale ani v hospodářské nouzi. Neustále kapající dobré zakázky dovolovaly, že i v té zlé době měl otec vedle několika tovaryšů stále i dva učedníky v práci. Tato skutečnost se daleko rozkřikla a probouzela leckde jiskřičku naděje. Tak už brzy zjara přicházeli otcové, matky, vdovy i kmotři, aby se zeptali na volné učednické místo. Přicházeli z celého Chebska, ba i z Krušných hor. Otec si mohl vybírat z velkého zástupu zájemců. Nerozhodoval se jen podle jedniček ve vysvědčení, mnohem raději se díval chlapcům do tváře. Jednou padla volba na dva hochy, kteří se později měli stát čím dál veselejší dvojicí. Jejich rozjařenost se nám všem stala světlým bodem v té těžké době.
Legrační na obou bylo už to, že měli stejné jméno. Jmenovali se Franz Schmidt. Jeden pocházel z vesnice u Kraslic a druhý z okolí Žlutic. Oba bydleli, jak bylo tehdy zvykem, v domě mistra. Obývali pokojík vedle dílny a naše maminka je stravovala a mateřsky se o ně starala.
Franz I., jak se přezdívalo horalovi, se mi zpočátku vůbec nelíbil. I jeho nářečí mi bylo cizí. Měl velkou hlavu s ježatými vlasy na úzkých ramenou. Jeho zarudlé, umrzlé odstávající uši přímo vybízely k tomu, aby za ně někdo zatahal. Tmavýma, kolčíma očima si Franz prohlížel naši kuchyni. On i jeho otec lžícemi jedli horkou polévku, kterou jim naše maminka nabídla. Oba byli unavení a hladoví. Přišli tu dlouhou cestu z hor pěšky.
Otec Schmidt byl knoflíkář a měl ve svém domku na horském hřbetu utrápenou ženu a šest neustále hladových dětí. Samozřejmě že každý haléř párkrát obrátil, než ho vydal. Znovu a znovu děkoval za přátelské přijetí. Když se chystal k rozloučení, jen s námahou polykal svůj žal a trochu prohrábl ježaté vlasy svého syna. Chlapci vhrkly slzy do koutků očí a skutálely se po úzkých tvářích. Tu si naše dobrosrdečná maminka přivinula chlapcovu hlavu k srdci, dokud vzlykání neutichlo.
Ještě téže hodiny přišel s otcem i Franz II. Přinesli s sebou do dveří oblak venkovského vzduchu. Jejich domovem bylo malé selské hospodářství už směrem k jazykové hranici. Rodina byla velká, výdělek malý. Franz II. byl velmi bledý a velmi hubený. Jeho obličej tvořily jen dvě přátelské, blankytně modré oči. Franz II. už měl ale drobný ohryzek, který mu vesele poskakoval. Nohavice chlapci končily hned pod tenkými lýtky a rukávy kabátku byly na tři prsty kratší, než sahaly jeho lopatovité ruce. Kdyby mě nezasáhl maminčin kárající pohled, smích by mi neuvízl v hrdle. Otec se synem přijeli vlakem. Dřevěný kufřík byl malý, ukrýval veškeré chlapcovo jmění. Loučení bylo opět plné slz. Zatímco otec tiše přešel práh a pomalu za sebou zavíral dveře, jeho syn sténal a zabořil obličej do dlaní. Maminka byla chvíli zaměstnaná utíráním jeho slz.
Přes bolest z odloučení si naši noví učedníci rychle zvykli na cizí prostředí, k čemuž jistě přispěla i chápavá povaha maminky. Zařídila jim společný pokojík do útulné světničky, stavěla jim před ně bohatě jídlo a trochu dohlížela i na jejich duševní pohodu. Se zájmem sledovala, jak se chlapci vyvíjejí. Brzy se ukázalo, že Franz I. sice roste pomalu, zato mohutně přibírá v ramenou. Franz II. naopak rostl a rostl do výšky, zatímco jeho ramena zůstávala úzká. Tento rozdílný vývoj obou učedníků vedl k tomu, že jsme jim jednoho dne začali říkat „Krátký Franz" a „Dlouhý Franz". Podle tehdy platného úsloví, že učednická léta nejsou panská léta, se s nimi nezacházelo v rukavičkách. Tovaryši si na nich vylévali své drsné žertíky, kvůli čemuž zejména naše maminka často pronesla kárající slovo. Vždy se stavěla na stranu slabšího. Krátký Franz se ale při těch potyčkách naučil velmi mnoho, především se bránit. Vůbec se z něj stal pravý mazánek. Brzy zůstával tovaryšům nic dlužen a jednou tak nejšikovnějším způsobem oplácel. Dlouhý Franz naproti tomu snášel každou hanu a každou zlomyslnost bez pomstychtivosti. Jeho trápení se projevovalo jen tím, že se přes jeho přátelské oči přetáhl závoj a poskočil mu ohryzek. Maminka si o něj dělala starosti, protože rostl tak rychle, míval občas horečnaté tváře a zůstával úzkoprsý. Dávala mu tedy z našeho železného vína a ze sladového extraktu, a on jí byl za to věrně oddaný. Jednou přišel domů se zlým popáleninou na horní straně stehna. Zahanbeně ji ukázal naší mamince a přiznal, že ho tovaryši svedli ke kouření, protože jinak by prý nikdy nebyl opravdovým mužem. Když ale nešťastnou náhodou přišel v tom okamžiku na pracoviště můj otec, strčil si vylekaný chlapec hořící cigaretu do kapsy u kalhot. Bolestivý výsledek tak rozzlobil naši maminku, že jí nebezpečně blýskalo v očích. Tovaryši byli později kvůli jejímu sice klidnému, ale obsažnému kázání o trestu zcela zaražení. Trvalo skutečně dlouho, než se Dlouhému Franzovi zanícená rána zahojila. Jednou začal Franz s vypilovávacími pracemi. Ve volném čase nejraději sedával v naší kuchyni a vyřezával. Celé zařízení mého domečku pro panenky obnovil jemně zhotoveným nábytkem. Maminka dostala rámečky na obrázky, rámy na zrcadla, krabičky, šicí skřínky a skřínky na cennosti. Takovými výrobky jsme byli brzy bohatě zásobeni.
Der „Kurze Franz" und der „Lange Franz"
Die meiste Zeit meiner Kindheit verbrachte ich mit Blick auf das große Elend der damaligen Wirtschaftskrise. Ihr eisiger Schatten streifte auch mich und erstickte oft mein Lachen. Nicht daß ich unter der Not körperlich zu leiden gehabt hätte, aber allein ihr Anblick blieb mir an keinem Tag erspart. Die Arbeitslosigkeit lauerte im fernsten Winkel und stieß mit ihren Krallen die Menschen ins Unglück. In den grauen Straßen von Meierhöfen war der Kampf ums Überleben unübersehbar geworden, denn die dortigen Fabriken waren entweder bereits stillgelegt oder sie standen in Kurzarbeit. Wir Kinder suchten in dieser Trostlosigkeit jedes sonnige Fleckchen, um fröhlich zu sein.
Mein Vater hatte damals großes Glück. Er vermochte als tüchtiger Handwerksmeister einen soliden Stamm von wirtschaftlich gesicherten Kunden zu gewinnen. Dieser Umstand ließ uns zwar nicht gerade im Überfluß, aber doch ohne wirtschaftliche Not leben. Die stetig tröpfelnden guten Aufträge erlaubten es sogar, daß selbst in der schlimmen Zeit neben den wenigen Gesellen immer zwei Lehrlinge in Arbeit standen. Diese Tatsache hatte sich weit herumgesprochen und entfachte manchen Hoffnungsschimmer. So kamen oft schon im zeitigen Frühjahr Väter, Mütter, Witwen und Paten, um wegen einer freien Lehrstelle anzufragen. Sie kamen aus dem ganzen Egerland, ja sogar vom Erzgebirge herunter. Vater konnte in einer großen Schar von Anwärtern wählen. Er entschied sich nicht nur nach Einsernoten im Zeugnis, viel lieber schaute er in die Bubengesichter. Einmal traf die Wahl zwei Jungen, die später immer mehr ein lustiges Gespann abgeben sollten. Ihre Heiterkeit wurde uns allen ein Lichtblick in der schweren Zeit.
Lustig an den Beiden war ja schon allein die Tatsache, daß sie den gleichen Namen trugen. Sie hießen Franz Schmidt. Der eine kam aus einem Dorf bei Graslitz und der andere aus der Gegend von Luditz. Beide wohnten, wie das damals üblich war, im Hause des Meisters. Sie bewohnten ein Stübchen neben der Werkstatt und wurden von unserer Mama verköstigt und mütterlich betreut.
Franz I., wie der Gebirgler genannt wurde, gefiel mir anfangs überhaupt nicht. Seine Mundart war mir auch so fremd. Er hatte einen großen borstenhaarigen Kopf auf schmalen Schultern. Seine rotgefrorenen Henkelohren standen dermaßen ab, daß sie ständig dazu einluden, an ihnen zu ziehen. Aus dunklen Wieselaugen musterte Franz unsere Küche. Er und sein Vater löffelten die heiße Suppe, die ihnen unsere Mama vorgesetzt hatte. Beide waren müde und hungrig. Sie hatten den weiten Weg vom Gebirge herunter zu Fuß zurückgelegt.
Vater Schmidt war ein Knopfmacher und hatte in seinem Häuschen auf dem Bergkamm eine abgehärmte Frau und sechs ständig hungrige Kinder. Selbstredend, daß er jeden Heller paarmal umdrehte, bevor er ihn ausgab. Er bedankte sich immer wieder für die freundliche Aufnahme. Als er ans Abschiednehmen ging, schluckte er nur mühsam seinen Schmerz herunter und wuschelte ein wenig in den Borstenhaaren seines Sohnes. Diesem quollen Tränen aus den Augenwinkeln und kullerten über die schmalen Wangen. Da nahm unsere gutherzige Mama den Bubenkopf an ihr Herz, bis das Schluchzen verstummte.
Noch zur selben Stunde kam Franz II. auch mit Vater. Sie brachten eine Wolke Landluft zur Tür herein. Ihr Zuhause war eine kleine Bauernwirtschaft, schon Richtung Sprachgrenze. Die Familie war groß, der Verdienst war klein. Franz II. war sehr blaß und sehr schmal. Sein Gesicht bestand nur aus zwei freundlichen himmelblauen Augen. Franz II. hatte aber schon ein winziges Bierkröpferl, das immer munter hüpfte. Die Hosenbeine des Buben endeten gleich unterhalb der dünnen Waden und die Jackenärmel dreifingerbreit über den Schaufelhänden. Wenn mich nicht Mamas zurechtweisender Blick getroffen hätte, wäre mir das Lachen nicht im Halse steckengeblieben. Vater und Sohn waren mit der Eisenbahn gekommen. Das Holzkofferl war klein, es barg alle Habseligkeiten des Buben. Der Abschied war wieder tränenreich. Während der Vater leise über die Schwelle ging und langsam die Tür ins Schloß zog, stöhnte sein Sohn und vergrub das Gesicht in beide Hände. Mama war für eine Weile damit beschäftigt, seine Tränen zu trocknen.
Trotz des Trennungsschmerzes gewöhnten sich unsere neuen Lehrbuben schnell in die fremde Umgebung, wozu sicherlich die verständnisvolle Art der Mama beitrug. Sie richtete ihnen ihr gemeinsames Zimmerchen zu einem gemütlichen Stübchen, setzte ihnen reichlich Essen vor und schaute auch ein wenig auf ihr Seelenleben. Sie beobachtete teilnehmend, wie die Buben sich entwickelten. Bald zeigte es sich, daß Franz I. zwar langsam
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.