Schlaggenwälder Heimatbrief — Folge 175
/ 32
česky německy obojí klasické zobrazení →
Sken listu 12
Naposledy mi zamávala

Babička se zdánlivě dobře zotavovala, a tak jsem stále kolísala mezi nadějí a obavami. Když se na Bílou sobotu vrátily zvonové duše z Říma, dokonce vstala. Na Boží hod velikonoční se cítila tak posílená, že jsme se dokonce vypravily na procházku až za Schönhanselovu louku. Dívaly jsme se přes údolí k modrým kupám Doupovských hor. Přes svahy a úžlabiny se daleko rozléhaly rány z hmoždířů, které se odpalovaly na mezích. Od Horního Slavkova (Schlaggenwaldu) se přes výšiny chvěl zvonový zvuk. Byla jsem šťastná a nechtěla jsem vidět zamlžený závoj v babiččiných očích.

Když jsem však na velikonoční pondělí na čtvrt hodinky navštívila Dicklmutter, znovu na mě dolehl ochromující, obrovský strach. S lomenýma rukama a s váháním mi Dicklmutter přiznala, že moje teta Marie v Chemnitz byla zpravena o babiččině nemoci, a proto že brzy přijede, aby převzala péči. Pak už se prý pro nemocnou konečně udělá všechno a brzy bude zase úplně zdravá. Já že tu ostatně nemohu zůstat, protože musím zpátky do školy. Až příliš ráda jsem se pak nechala ukolébat utěšujícími slovy Dicklmutter, a když jsem později přistoupila k babiččině posteli, mé slzy už dávno vyschly. Nemocná vypadala i nadále dobře zotavená, neboť se na mě bezelstně usmívala. Proto jsem stále ještě nemohla uvěřit tomu, že by mohla být vážně nemocná. Strávily jsme spolu ještě jeden překrásný večer. Do soumraku mi babička vyprávěla o svém dětství v Theusingu.

Druhý den jsem musela jet domů. Babička si nedala vzít, že mě kus cesty doprovodí. Chtěla jsem k Töppeleserovu kříži a odtud dolů do údolí. Když jsme kolem „Schönhansla" mířily na kopec, kmitali skřivani na modré jarní obloze, z čerstvých polí stoupala hlinitá vůně, u kraje cesty se natahovaly žluté hlavičky podběle, čerstvě zelenaly se „kočičí ocásky" a za prohlubní se v zlatě zářícím dopoledním slunci třpytily střechy domů Leßnitzu. Všechno bylo skoro jako v dětství — ale jen skoro. Chvílemi se mi zdálo, jako by babiččinou tváří škubla bolest, ale hned se zase usmívala a já věřila, že se mi to jen zdálo.

Tak jsme došly ke kříži. Babička nám dětem kdysi vyprávěla mnoho příběhů, které se k tomuto místu vázaly. Ale teď řekla, že se tu musíme rozloučit, protože je unavená. Opatrně mi na rozloučenou udělala znamení kříže, a přitom jsem se hluboce vylekala nad její bledou tváří. Pomalu se odvrátila a nechala mě samotnou. Viděla jsem, jak jde, drobná a osamělá, vlekoucím se krokem zpátky na kopec. Nahoře se zastavila, obrátila se a naposledy mi zamávala, než zmizela za výšinou. Tehdy jsem pocítila, ne, věděla jsem, že moje babička přestává bojovat a začala se loučit. Znovu jsem ji uviděla, až když už umírající ležela na lůžku.

Moje teta Marie tehdy přijela ještě v den mého odjezdu, aby pečovala o svou smrtelně nemocnou matku, což dělala se sebeobětavou obětavostí. Dicklmutter, od níž by člověk sotva čekal, že by opustila ves jinak než do kostela, si mě jednoho horkého červencového dne přišla vyzvednout do Gfellu. Tam vládl čilý ruch, neboť byla v plném proudu senoseč. Navíc bylo třeba spěchat, protože se nad Donawitzskou výšinou začaly kupit obrovské bouřkové mraky. Sklizeň bez mé babičky! Pořád jsem ji ještě viděla v jejích modrých kartounových šatech a s bílým, drobně kvítkovaným šátkem na hlavě, jak shrabuje seno na Dicklově louce u Teplé. Čas od času si chladila rozpálenou tvář ve vodě. Teď však ležela přede mnou bledá a průsvitná a my jsme se od sebe měli brzy rozloučit.

Ještě téže noci, zatímco se nad Tepelským údolím vybíjela mračna z Donawitzské výšiny, jsme moje teta Marie, Dicklmutter a já doprovodily naši babičku až k branám nebeským.

Hermine Walter, roz. Palm

[obr] Domy Horního Slavkova se mohly pochlubit nejkrásnějšími vchodovými dveřmi. Dnes je radnice (krásná barokní stavba) pryč. Zničil ji požár.

původní znění

Großmutter erholte sich scheinbar gut, weshalb ich ständig zwischen Hoffen und Bangen schwankte. Als am Karsamstag die Glockenseelen aus Rom zurückkehrten, stand sie sogar auf. Am Ostersonntag fühlte sie sich so gekräftigt, daß wir sogar einen Spaziergang bis hinter Schönhansels Paint unternahmen. Wir schauten hinüber zu den blauen Kegeln des Duppauer Gebirges. Über die Hänge und Mulden hallten weithin die Böllerschüsse, die an den Feldrainen abgefeuert wurden. Von Schlaggenwald her zitterte über die Höhe das Glockengeläut. Ich war glücklich und wollte den matten Schleier über Großmutters Augen nicht sehen.

Als ich aber am Ostermontag für eine Viertelstunde die Dicklmutter besuchte, kam erneut die lähmende Riesenangst auf mich zu. Unter Händeringen und stockend gestand mir die Dicklmutter, daß meine Tante Marie in Chemnitz über Großmutters Erkrankung unterrichtet worden sei und deshalb sehr bald kommen würde, um die Pflege zu übernehmen. Dann würde endlich für die Kranke alles getan werden, und bald würde diese wieder ganz gesund sein. Ich könne ja ohnehin nicht hierbleiben, weil ich wieder in die Schule müsse. Allzugern ließ ich mich nachher von den tröstenden Worten der Dickelmutter einlullen, und als ich später vor Großmutters Bett trat, waren meine Tränen längst versiegt. Die Kranke schien weiter gut erholt, denn sie lächelte mir unbefangen entgegen. Ich konnte darum an die Möglichkeit, daß sie ernstlich erkrankt sein könnte, noch immer nicht glauben. Wir verbrachten zusammen noch einen wunderschönen Abend. In die Dämmerung hinein erzählte mir die Großmutter aus ihrer Kindheit in Theusing.

Am nächsten Tag mußte ich heimfahren. Großmutter ließ es sich nicht nehmen, mich ein Stück des Weges zu begleiten. Ich wollte zum Töppeleser Kreuz und von dort ins Tal. Als wir beim „Schönhansl" vorbei auf die Kuppe zuschritten, trillerten die Lerchen in den blauen Frühlingshimmel, aus den frischen Äckern dampfte der erdige Dunst, am Wegrain reckten sich die gelben Huflattichköpfchen, es grünten frisch die „Katzaschwanzla", und jenseits der Bodensenke funkelten die Hausdächer von Leßnitz in der goldgleißenden Vormittagssonne. Alles war fast wie in der Kinderzeit — aber nur fast. Manchmal schien es mir, als ob über Großmutters Gesicht Schmerzen zucken würden, aber schon lächelte sie wieder, und ich glaubte an eine Täuschung.

So kamen wir zum Kreuz. Großmutter hatte uns Kindern einst viele Geschichten, die sich um diese Stätte rankten, erzählt. Aber nun sagte sie, daß wir uns hier trennen müßten, denn sie sei müde. Behutsam machte sie mir beim Abschied das Kreuzzeichen, dabei erschrak ich zutiefst über ihr bleiches Gesicht. Langsam wendete sie sich ab und ließ mich allein. Ich sah, wie sie schmal und einsam mit schleppenden Schritten wieder der Kuppe zuging. Oben blieb sie stehen, wendete sie sich um und winkte mir zum letzten Mal, ehe sie hinter der Höhe verschwand. Ich fühlte nun, nein, ich wußte es, daß meine Großmutter zu kämpfen aufhörte und damit begonnen hat, Abschied zu nehmen. Ich habe sie erst wiedergesehen, als sie schon sterbend in ihrem Bett lag.

Meine Tante Marie war damals noch an meinem Abreisetag gekommen, um ihre todkranke Mutter zu pflegen, was sie in aufopferungsvoller Weise getan hat. Die Dicklmutter, von der man kaum erwarten konnte, daß sie das Dorf, außer dem Kirchgang, verlassen würde, holte mich an einem heißen Julitag nach Gfell. Dort herrschte große Betriebsamkeit, denn man war mitten in der Heuernte . Es war außerdem Eile geboten, weil sich über der Donawitzer Höhe riesige Gewitterwolken aufzutürmen begannen. Ernte ohne meine Großmutter! Ich sah sie noch immer in ihrem blauen Kattunkleid und mit dem weißen, kleingeblümten Kopftuch beim Heumachen auf Dickls Wiese an der Tepl. Von Zeit zu Zeit kühlte sie ihr erhitztes Gesicht am Wasser. Nun aber lag sie bleich und durchsichtig vor mir, und wir sollten bald voneinander scheiden.

Noch in derselben Nacht, während sich die Wolkenberge von der Donawitzer Höhe über dem Tepltal entluden, haben meine Tante Marie, die Dicklmutter und ich unsere Großmutter bis an die Himmelspforte begleitet.

Hermine Walter, geb. Palm

[obr] Schlaggenwalds Häuser hatten die schönsten Haustüren vorzuweisen. Nun ist das Rathaus (ein schöner Barockbau) verschwunden. Ein Brand hat es vernichtet.

list 12 z 32
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.