⟵ věta pokračuje z předchozího listu
jsme slýchávaly dupot zvířat, řinčení řetězů, tahání kbelíků a lidské hlasy. Ze světničky praskal a sršel oheň z chrastí v rozžhavených kamnech. Malou bytovou prostupovala první vůně Vánoc, když babička začala péct vánoční stromečkové ozdůbky z máslového těsta. Přišel i Mikuláš a přinesl nám jablka, ořechy, sušené švestky a hrušky a každému z nás perníkového mikuláše s nalepenou papírovou tvářičkou.
Nakonec přišel den, kdy dorazil maminčin dopis s výzvou, že se máme vydat domů, abychom byly včas na svátky. Rády bychom sice ještě v Gfellu zůstaly, ale babička nám připomněla, že by z toho naše hodná maminka mohla být smutná.
Náhodou se stalo, že Dicklův sedlák (Fechter Pepp) musel den před Štědrým večerem do skladu v Karlových Varech. Chtěl nás vzít s sebou a odvézt rodičům do Meierhöfenu. Protože napadlo dost sněhu, koně zapřáhli do saní. Když jsme to viděly, náš žal z loučení zmizel a těšily jsme se na jízdu. Pepp hodil na sáně plný pytel sena a jeden balík slámy, moje babička na to položila přikrývky a teple nás zabalila. Pak ještě naložila naše zavazadlo a koš s proviantem. Konečně jsme vyrazili. Z kopce dolů přes vesnici a dál až do teplského údolí nechal Pepp koně klusat, protože to byl tehdy mladý chasník plný veselosti a odvahy. Kolem něj a jeho koní se vinuly bílé obláčky páry, zatímco vesele práskal bičem. V údolí se podél Teplé plazily mlžné pruhy a nám lezl chlad do prstů na rukou i na nohou. Začaly jsme trochu kňourat a fňukat. Pepp tedy koně zastavil, slezl ze saní a vytáhl z proviantového koše horkou sladovou kávu. Chlemtavě jsme do sebe to teplo lily a brzy jsme se zase smály šaškovinám, které Pepp čaroval ve své zčervenalé, zmrzlé tváři. Jen jednou ještě, u chebského mostu v Aichu, musel Pepp probouzet naši životní jiskru. Když jsme dorazili domů, naše maminka postavila Peppovi uzené s chlebem a rum s čajem, zatímco Heinrich a já jsme usrkávali horké mléko s medem. Brzy se náš vozka rozloučil, tvář měl jasně rudou a oči mu zářily. Dívaly jsme se za ním z okna a mávaly, dokud nezmizel za nejbližší zatáčkou cesty.
Hermine Walter, roz. Palm
hörten wir das Stampfen der Tiere, Kettenrasseln, Eimerschleppen und Menschenstimmen. Aus dem Stübchen knisterte und prasselte das Reisigfeuer vom glühenden Ofen. Der erste Duft nach Weihnachten wehte durch die kleine Wohnung, als Großmutter begonnen hatte, Christbaumstückerln aus Butterteig zu backen. Der Nikolaus war auch gekommen und hatte uns Äpfel, Nüsse, getrocknete Pflaumen und Birnen und jedem einen Lebkuchennikolaus mit aufgeklebtem Papiergesicht mitgebracht.
Schließlich kam der Tag, an dem Mamas Brief mit der Aufforderung eintraf, daß wir nun heimreisen sollten, damit wir rechtzeitig zum Fest da sein würden. Wir wären zwar noch sehr gern in Gfell geblieben, aber Großmutter erinnerte uns daran, daß darüber unsere gute Mama traurig sein könnte.
Es traf sich zufällig, daß der Dicklbauer (Fechter Pepp) am Vortag zum Hl. Abend nach Karlsbad ins Lagerhaus mußte. Er wollte uns mitnehmen und in Meierhöfen bei den Eltern abliefern. Weil genug Schnee gefallen, wurden die Rösser vor den Schlitten gespannt. Als wir das sahen, verblaßte unser Abschiedsschmerz, wir freuten uns auf die Fahrt. Der Pepp warf den vollen Heusack und einen Ballen Stroh auf den Schlitten, meine Großmutter legte Decken darüber und packte uns warm ein. Dann verstaute sie noch unser Gepäck und den Proviantkorb. Endlich ging die Fahrt los. Den Berg hinunter durch das Dorf und dann weiter bis in das Tepltal ließ der Pepp die Rösser traben, denn er war damals ein junger Bursche voller Frohsinn und Wagemut. Weiße Dampfwolken wehten um ihn und seine Pferde, während er lustig mit seiner Peitsche knallte. Im Tal krochen Nebelschwaden an der Tepl lang und uns kroch die Kälte in die Finger und Zehen. Wir begannen ein wenig zu wimmern und zu greinen. Da hielt der Pepp seine Rösser an, stieg vom Schlitten herunter und holte den heißen Malzkaffee aus dem Proviantkorb. Wir schlürften schmatzend die Wärme herunter und lachten bald wieder über die Faxen, die der Pepp in sein rotgefrorenes Gesicht zauberte. Nur noch einmal, nämlich bei der Egerbrücke in Aich, mußte der Pepp unsere Lebensgeister wecken. Als wir daheim ankamen, setzte unsere Mama dem Pepp Geselchtes mit Brot und Rum mit Tee vor, während Heinrich und ich heiße Milch mit Honig nippten. Bald verabschiedeten sich unser Fuhrmann, sein Gesicht war knallrot und seine Augen glänzten. Wir sahen ihm vom Fenster aus nach und winkten hinter ihm her, bis er um die nächste Wegbiegung verschwunden war.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Moje nejmilejší panenka
Moje nejmilejší panenka Hilde byla už otřepaná a šilhala, nos placatý, ústa nasupená, barva na tvářích dávno vybledlá.
Každého dokázala dojmout k lítosti, neboť z lýtek, z ručiček, pod rozcuchanou hřívou se sypaly hoblovačky.
Olověně těžká, jak se zdálo, hlava jí padala hned sem, hned tam, volání „mami", už také unavené, kvákalo z jejího ochablého bříška.
Opatrovala jsem to dítě, chránila, pečlivě je ukládala do postýlky, přesto se ty neduhy nikdy nedaly odstranit.
Matka jednou mírně poznamenala — mlčky jsem se nad tím rozplakala — že Hildinka by u strýčka a tety už dávno byla ostudou.
Kdybych byla hodná a měla se ráda, mohla bych si na Vánoce přát panenku, tak nádhernou, se skutečnými kudrnatými vlasy.
Nikdy nikdo nemohl pochopit, jak jsem se dívala na své dítě? Ať bylo jakékoli, dělalo mi radost, láskyplně jsem si je tiskla k sobě.
Hermine Walter, roz. Palm
Meine Lieblingspuppe
Meine Lieblingspuppe Hilde
war schon zerfranst und schielte,
Nase platt, der Mund verdrossen,
Wangefarbe ausgeschossen.
Jeden konnte sie erbarmen,
denn aus Waden, aus den Armen,
unterhalb der Zottelmähne
rieselten die Hobelspäne.
Bleiern schwer, so wie es schien,
fiel der Kopf mal her, mal hin,
Mamarufe, ermüdet auch,
quäkten aus dem schlaffen Bauch.
Ich hab das Kind gepflegt, gehegt,
sorgsam in sein Bett gelegt,
dennoch konnten die Beschwerden
nimmermehr behoben werden.
Sanft hat Mutter bald gemeint —
stumm hab ich dazu geweint —
Hildchen wär bei Onkel, Tante
längst schon eine große Schande.
Sei ich brav und wohlgelitten,
könnte ich zur Weihnacht bitten
um ein Püppchen, so wunderbar
mit dem echten Lockenhaar.
Nie konnte je ein Mensch versteh'n,
so wie ich mein Kind zu seh'n?
Wie es auch war, hat's mich beglückt,
lieb hab ich es an mich gedrückt.
Hermine Walter, geb. Palm
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.