⟵ věta pokračuje z předchozího listu

jsme slýchávaly dupot zvířat, řinčení řetězů, tahání kbelíků a lidské hlasy. Ze světničky praskal a sršel oheň z chrastí v rozžhavených kamnech. Malou bytovou prostupovala první vůně Vánoc, když babička začala péct vánoční stromečkové ozdůbky z máslového těsta. Přišel i Mikuláš a přinesl nám jablka, ořechy, sušené švestky a hrušky a každému z nás perníkového mikuláše s nalepenou papírovou tvářičkou.

Nakonec přišel den, kdy dorazil maminčin dopis s výzvou, že se máme vydat domů, abychom byly včas na svátky. Rády bychom sice ještě v Gfellu zůstaly, ale babička nám připomněla, že by z toho naše hodná maminka mohla být smutná.

Náhodou se stalo, že Dicklův sedlák (Fechter Pepp) musel den před Štědrým večerem do skladu v Karlových Varech. Chtěl nás vzít s sebou a odvézt rodičům do Meierhöfenu. Protože napadlo dost sněhu, koně zapřáhli do saní. Když jsme to viděly, náš žal z loučení zmizel a těšily jsme se na jízdu. Pepp hodil na sáně plný pytel sena a jeden balík slámy, moje babička na to položila přikrývky a teple nás zabalila. Pak ještě naložila naše zavazadlo a koš s proviantem. Konečně jsme vyrazili. Z kopce dolů přes vesnici a dál až do teplského údolí nechal Pepp koně klusat, protože to byl tehdy mladý chasník plný veselosti a odvahy. Kolem něj a jeho koní se vinuly bílé obláčky páry, zatímco vesele práskal bičem. V údolí se podél Teplé plazily mlžné pruhy a nám lezl chlad do prstů na rukou i na nohou. Začaly jsme trochu kňourat a fňukat. Pepp tedy koně zastavil, slezl ze saní a vytáhl z proviantového koše horkou sladovou kávu. Chlemtavě jsme do sebe to teplo lily a brzy jsme se zase smály šaškovinám, které Pepp čaroval ve své zčervenalé, zmrzlé tváři. Jen jednou ještě, u chebského mostu v Aichu, musel Pepp probouzet naši životní jiskru. Když jsme dorazili domů, naše maminka postavila Peppovi uzené s chlebem a rum s čajem, zatímco Heinrich a já jsme usrkávali horké mléko s medem. Brzy se náš vozka rozloučil, tvář měl jasně rudou a oči mu zářily. Dívaly jsme se za ním z okna a mávaly, dokud nezmizel za nejbližší zatáčkou cesty.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Moje nejmilejší panenka

Moje nejmilejší panenka Hilde byla už otřepaná a šilhala, nos placatý, ústa nasupená, barva na tvářích dávno vybledlá.

Každého dokázala dojmout k lítosti, neboť z lýtek, z ručiček, pod rozcuchanou hřívou se sypaly hoblovačky.

Olověně těžká, jak se zdálo, hlava jí padala hned sem, hned tam, volání „mami", už také unavené, kvákalo z jejího ochablého bříška.

Opatrovala jsem to dítě, chránila, pečlivě je ukládala do postýlky, přesto se ty neduhy nikdy nedaly odstranit.

Matka jednou mírně poznamenala — mlčky jsem se nad tím rozplakala — že Hildinka by u strýčka a tety už dávno byla ostudou.

Kdybych byla hodná a měla se ráda, mohla bych si na Vánoce přát panenku, tak nádhernou, se skutečnými kudrnatými vlasy.

Nikdy nikdo nemohl pochopit, jak jsem se dívala na své dítě? Ať bylo jakékoli, dělalo mi radost, láskyplně jsem si je tiskla k sobě.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶