Zimní pobyt na zotavenou v Gfellu

Můj Bože, to už je tak dávno! Byla jsem tehdy ještě malá holčička, do školy jsem ještě nechodila. Doma byl i můj starší bratr Heinrich, protože ho kvůli nemoci nechali doma. Sotva se ve slabikáři naučil první „I", dostal spolu se mnou černý kašel. Kašlali jsme a štěkali dnem i nocí, měli jsme opravdové záchvaty dušení, až jsme zmodrali a žaludek se nám obracel. Naše hodná maminka se moc trápila, opakovaně s námi chodila k domácímu lékaři, který nám předepisoval sirup, šťávy, čaj a posilující prostředky. Ale kašel byl umíněný a dlouho nechtěl ustoupit. Konečně, po několika týdnech, kdy jsme byly – maminka i my – už dost vyhublé, začaly být záchvaty řidší a mírnější. Chuť k jídlu se ale nedostavovala. Maminka nám předkládala ty nejlepší sousta, kupovala železité přípravky, my jsme se od nich ale znechuceně odvraceli. Tehdy náš domácí lékař, hodný pan doktor Siegl, řekl, že pomoci může už jen změna vzduchu. Mlhavý listopadový vzduch v zakouřeném Meierhöfenu bránil úplnému uzdravení.

Maminka hned napsala naší babičce do Gfellu, a netrvalo dlouho a náš termín odjezdu byl stanovený. Zatímco měla maminka oči plné slz, balila nám kufr. Pak nás v najaté drožce – což byla tehdy ještě opravdová vzácnost – odvezla do Gfellu. Tam nás babička přivítala s otevřenou náručí a s ustaranou něhou. Loučení s maminkou bylo krátké, protože na ni čekal taxík. Než odjela, postavila kufr do babiččiny světničky, ještě rychle položila na stůl dlouhý seznam pokynů pro naši další péči a vedle něj postavila různé lahvičky s léky, krabičky a čaje. Pak nás statečně s úsměvem přitiskla ke svému ustaranému mateřskému srdci a už spěchala dolů po schodech. Mávaly jsme jí na rozloučenou, ale brzy nám auto zmizelo z očí.

Nyní začal nádherný čas. Tady nahoře na gfellské výšině už napadl sníh, tak čistě a dobře po něm vonělo. Cítily jsme, jak průzračně čistý vzduch prospívá našim průduškám. Když jsme zpočátku směly ven jen na půl hodiny, postavily jsme sněhuláka a pak jsme ho zasypávaly sněhovými koulemi, až mu s řinčením spadl z poškozené hlavy starý plechový nočník. Babička zatím vařila a smažila, co jsme si přály, protože jsme pomalu zase pociťovaly hlad. Tehdy jsme už také směly sáňkovat s vesnickými dětmi. Jen zřídka nás ještě přepadl záchvat kašle. Když jsme za soumraku vystupovaly po strmých schodech, stará paní na nás už čekala s horkou sladovou kávou. Dívaly jsme se, jak namazala chleby máslem a pak je hustě posypala cukrem. Jak to chutnalo! Potom jsme si sedly k litinovým kamnům, u kterých byla přisunutá lavice na celou jejich délku a ze spár kterých probleskovalo světlo dřevěného ohně. Spolu s teplem z trouby se linula i vůně sušících se hrušek. Babička vzala pletací punčochu, a zatímco jí jehlice pilně cvakaly, vyprávěla nám příběhy, pohádky, pověsti, vzpomínky ze svého dětství v Theusingu, kdy tam byli francouzští vojáci, a vyprávěla nám o dědečkovi a o svém milovaném lese. Naše babička byla totiž lesní ženská. Nosila si z lesa dříví a chrastí, jahody a houby. V poschitzauerském, gfellském a cihelenském (Ziegelhüttener) hvozdu znala každou cestu a každou pěšinu. Znala každé zvíře a každý jeho hlas, znala každou rostlinu a k čemu je dobrá, a znala každou stopu a každé znamení.

Naše babička uměla krásně vyprávět a my jsme jí rádi naslouchali. Za soumraku v útulné jizbě nic nerozptylovalo naši pozornost, dokázaly jsme si vyprávěné dobře představit. Teprve když byl čas na večeři, babička rozsvítila petrolejovou lampu, protože ve tmě uměla plést – dvě vpravo, dvě vlevo – to si za dlouhá léta pilně nacvičila. V troubě už hodiny ležely vedle hrušek i zahřívací kameny na studené postele v ledové ložnici. Babička sama se choulila k moderní měděné termofoře, kterou jednou dostala od mé tety Marie z Chemnitzu. Dveře do ložnice nechávala dobrou chvíli otevřené, aby se tam „přehřálo". Zatím jsme se vplížily do babiččiny postele a přitulily se ke staré paní tak těsně, že jsme slyšely tlukot jejího srdce. Nad námi v koutě jizby byl domácí oltářík s věčným světlem. Brzy jsme příjemně pocítily únavu v údech. Pak nás babička odnesla do našich postýlek, a ještě než nás pečlivě přikryla a udělala nad námi kříž, už jsme usínaly. Ráno nás obvykle probudilo zvonění v šest hodin. Z Dicklova chléva

věta pokračuje na dalším listu ⟶