Smějící se domov
Lochgutzer
Stalo se to v létě 1945 v jedné podhorské vesnici Chebska. Leitnerovic lidem znechucoval život obzvlášť protivný, sprostý spravce (tak Němci říkali českému správci — často spíš přivlastňovateli). Den co den obviňoval selku, že prý schovává mléko a vejce. Jednoho dne to přehnal víc než kdy jindy. Strkal svůj široký nos do každého kukátka v domě v domnění, že najde vejce nebo hrnce s mlékem. Selka musela být pořád při tom. Ze stáje šli do sklepa, od mléka do komory na krmivo, ze stodoly do kůlny; svůj čenich strčil dokonce i do jámy na brambory a do pece. Ale marně slídil. Nikde ani hrnek mléka, nikde talířek s kapkou mléka pro kočky. Tu se ale v selce vzedmul vztek. Ať se stane, co se stane, i kdyby měla strčit hlavu do oprátky! Když procházeli kolem „domečku", trůnícího nad hnojištěm, prudce otevřela dvířka s vyříznutým srdíčkem, vstoupila dovnitř, nadzvedla kulaté víko a spustila na něj: „Tady, pane spravce, tady se taky musíte podívat!" Právoplatné majitelce toho pěkného statku ale hned nato jiskřilo před očima. Surový komisař jí totiž vrazil tvrdou ránu pěstí do obličeje. Tenhle políček jí už nikdo nevzal. Selka ale ránu brzy překousla, protože o té „inspekční obchůzce" ještě dlouho vyprávěla, přitom se od srdce smála — dosáhla totiž toho, čeho dosáhnout chtěla: od té doby jejímu spravci Němci v celé obci neřekli jinak než „ten hnojo-lochgutzer". Tahle historka se ale rychle roznesla i mezi mezitím usídlenými „zlatokopy". I mezi nimi to slovo dostalo „křídla". Jen ho jeho „bratři" používali častěji a otevřeněji než vystrašení Němci.
Poznávací znamení
Bylo to mezi dvěma velkými válkami, kdy čeští pohraničníci v jednom městě na jižním Chebsku postavili pomník svému prezidentu Masarykovi. Ke slavnostnímu dni se až do pozdní noci zametalo, hrabalo a leštilo. Všechno mělo být k odhalení naprosto v pořádku. Byli ohlášeni vysocí a nejvyšší hosté.
Jaké však měli státní zástupci a vzácní hosté oči navrch hlavy, když z pomníku stáhli plachtu! Kolem krku prezidenta republiky tam totiž na provázku houpaly dvě pastičky na myši. Pánům z výboru tehdy doslova zaskočilo.
O téhle podivné náhrdelní ozdobě se v denním tisku nepsalo ani řádka. Přesto se tahle jedinečná pocta prezidentu republiky roznesla po celé krásné české zemi jako lavina.
(Ze sbírky humoru Otto Zerlika)
Vydavatel, nakladatel a odpovědný redaktor: Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, telefon (06188) 2359 — poštovní šekový úřad 1, 6000 Frankfurt/M., číslo účtu 327195 — cena za kus 2,50 DM. Výroba: tiskárna a nakladatelství Emil Kolb, 8757 Karlstein, poštovní přihrádka 1145.
Lachende Heimat
Der Lochgutzer
Es hat sich im Sommer 1945 in einem Gehängedorf des Egerlandes zugetragen. Den Leitner-Leuten verekelte ein besonders gehässiger, sackgrober Spravce (tschechischer Verwalter — oft Aneigner) das Leben. Tag für Tag beschuldigte er die Bäuerin, sie würde Milch und Eier verräumen. Eines Tages trieb er es besonders wild. Durch jedes Guckloch steckte er seine breite Nase, in der Meinung, er könnte Eier oder Milchtöpfe finden. Die Bäuerin mußte dabei sein. Vom Stall ging es in den Keller, von der Milch in die Futterkammer, von der Scheune in den Schupfen; sogar in die Kartoffelgrube und in den Backofen schob er seinen Riecher. Aber er spähte vergebens. Kein Milchhaferl war zu sehen, kein Tellerchen bot ein Tröpflein Milch für das Katzenvieh. Nun aber stieg der Bäuerin der Grant. Komme, was kommt, und wenn der Kopf in die Schlinge muß! Als sie an dem über dem Misthaufen thronenden „Häuschen" vorbeikamen, riß sie das Türl mit dem eingeschnittenen Herzl auf, trat ein, lupfte den runden Deckel und gellerte drauflos: „Hier, Herr Spravce, hier müssen Sie auch reinschauen!". Da flogen der rechtmäßigen Besitzerin dieses stattlichen Hofes aber auch schon Funken vor den Augen. Harten Schlages knallte der brutale Kommissar der Frau seine Hand ins Gesicht. Diese Watschen nahm ihr kein Mensch mehr ab. Die Bäuerin verschmerzte aber bald den Schlag, denn sie erzählte noch oft, dabei herzhaft lachend, von diesem „Inspektionsgang", denn sie hatte damit erreicht, was sie erreichen wollte: Von da an hieß ihr Spravce bei den Deutschen im ganzen Ort nur noch der „Sch...lochgutzer". Dieses Geschehen machte aber auch sehr schnell bei den inzwischen eingenisteten „Goldgräbern" die Runde. Auch bei ihnen hatte dieses Wort „Flügel" bekommen. Nur wurde es von seinen „Bridern" öfter und unverhohlener gebraucht als von den verängstigten Deutschen.
Das Erkennungszeichen
Es war zwischen den zwei großen Kriegen, da haben die tschechischen Grenzer in einer Stadt in Südegerland ihrem Landesvater Masaryk ein Denkmal errichtet. - Zum Festtag wurde bis tief in die Nacht hinein gekehrt, geschaufelt und poliert. Tipp-topp sollte alles zur Enthüllung sein. Hohe und höchste Gäste waren angemeldet.
Was gab es aber bei den Staatsvertretern und hohen Gästen für Stielaugen, als man die Hülle vom Denkmal zog. Da baumelten doch um den Hals des Landesvaters, mit einem Spagat verbunden, zwei Mausefallen. Den Herren vom Komitee blieb tatsächlich die Spucke weg.
Von diesem seltsamen Halsgeschmeide war in der Tagespresse nichts zu lesen. Trotzdem ging diese einmalige Würdigung des Landesvaters wie ein Lauffeuer dahin im schönen Böhmerland.
(Aus Otto Zerlik's Humorsammlung)
Verleger, Herausgeber und verantwortlicher Schriftleiter: Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, Telefon (06188) 2359 — Postscheckamt 1, 6000 Frankfurt/M., Konto-Nr. 327195 — Preis je Stück 2,50 DM. Herstellung Druckerei und Verlag Emil Kolb, 8757 Karlstein, Postfach 1145.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.