Smějící se domov

Lochgutzer

Stalo se to v létě 1945 v jedné podhorské vesnici Chebska. Leitnerovic lidem znechucoval život obzvlášť protivný, sprostý spravce (tak Němci říkali českému správci — často spíš přivlastňovateli). Den co den obviňoval selku, že prý schovává mléko a vejce. Jednoho dne to přehnal víc než kdy jindy. Strkal svůj široký nos do každého kukátka v domě v domnění, že najde vejce nebo hrnce s mlékem. Selka musela být pořád při tom. Ze stáje šli do sklepa, od mléka do komory na krmivo, ze stodoly do kůlny; svůj čenich strčil dokonce i do jámy na brambory a do pece. Ale marně slídil. Nikde ani hrnek mléka, nikde talířek s kapkou mléka pro kočky. Tu se ale v selce vzedmul vztek. Ať se stane, co se stane, i kdyby měla strčit hlavu do oprátky! Když procházeli kolem „domečku", trůnícího nad hnojištěm, prudce otevřela dvířka s vyříznutým srdíčkem, vstoupila dovnitř, nadzvedla kulaté víko a spustila na něj: „Tady, pane spravce, tady se taky musíte podívat!" Právoplatné majitelce toho pěkného statku ale hned nato jiskřilo před očima. Surový komisař jí totiž vrazil tvrdou ránu pěstí do obličeje. Tenhle políček jí už nikdo nevzal. Selka ale ránu brzy překousla, protože o té „inspekční obchůzce" ještě dlouho vyprávěla, přitom se od srdce smála — dosáhla totiž toho, čeho dosáhnout chtěla: od té doby jejímu spravci Němci v celé obci neřekli jinak než „ten hnojo-lochgutzer". Tahle historka se ale rychle roznesla i mezi mezitím usídlenými „zlatokopy". I mezi nimi to slovo dostalo „křídla". Jen ho jeho „bratři" používali častěji a otevřeněji než vystrašení Němci.

Poznávací znamení

Bylo to mezi dvěma velkými válkami, kdy čeští pohraničníci v jednom městě na jižním Chebsku postavili pomník svému prezidentu Masarykovi. Ke slavnostnímu dni se až do pozdní noci zametalo, hrabalo a leštilo. Všechno mělo být k odhalení naprosto v pořádku. Byli ohlášeni vysocí a nejvyšší hosté.

Jaké však měli státní zástupci a vzácní hosté oči navrch hlavy, když z pomníku stáhli plachtu! Kolem krku prezidenta republiky tam totiž na provázku houpaly dvě pastičky na myši. Pánům z výboru tehdy doslova zaskočilo.

O téhle podivné náhrdelní ozdobě se v denním tisku nepsalo ani řádka. Přesto se tahle jedinečná pocta prezidentu republiky roznesla po celé krásné české zemi jako lavina.

(Ze sbírky humoru Otto Zerlika)

Vydavatel, nakladatel a odpovědný redaktor: Richard Brummeissl, 8756 Kahl am Main, Seligenstädter Weg 60, telefon (06188) 2359 — poštovní šekový úřad 1, 6000 Frankfurt/M., číslo účtu 327195 — cena za kus 2,50 DM. Výroba: tiskárna a nakladatelství Emil Kolb, 8757 Karlstein, poštovní přihrádka 1145.