Jsem Danubius

V prosinci 1978 uveřejnil pařížský český exilový časopis „Svědectví" studii nazvanou „Teze k vysídlení československých Němců". Vyhnání sudetských Němců v letech 1945/46 v ní bylo odsouzeno jako zločin. Článek vyvolal prudkou diskusi o problému vyhnání jak v českém exilu, tak v samotném Československu. I v sudetoněmeckém táboře se s ním pojila – jak se ukázalo, předčasná – naděje, že by mohlo dojít k plodnému obratu ve vztazích mezi sudetskými Němci a Čechy.

Článek vyšel pod pseudonymem „Danubius". Jeho autorem je slovenský historik Dr. Ján Mlynárik, jeden ze signatářů Charty 77. Dr. Mlynárik byl do roku 1970 profesorem novodobých dějin na Akademii výtvarných umění v Praze. Za protesty proti sovětské okupaci Československa byl degradován na pomocného dělníka. Zmíněné „Teze" napsal v době, kdy pracoval jako topič v jedné pražské kavárně. Odplata komunistů na sebe nenechala dlouho čekat. Byl uvězněn a propuštěn na svobodu teprve v květnu 1982, po intervencích bonnského ministerstva zahraničí, tehdejšího rakouského spolkového kancléře Dr. Bruna Kreiského a mezinárodních organizací. V prosinci 1982 mohl Dr. Mlynárik vycestovat do Spolkové republiky Německo, kde se usadil ve Waldkraiburgu jako svobodný publicista.

V říjnu 1979 Dr. Mlynárik v jednom článku popsal důvody, které ho vedly k sepsání „Tezí". Níže uveřejňujeme text jeho stati „Jsem Danubius":

Když jsem jako dítě dostal skoro zadarmo jízdní kolo a bylo mi řečeno, že je „ze Sudet"; když pak přijel vzdálený příbuzný německým autem z Aše a snažil se přemluvit mé rodiče, aby šli s ním, protože by tam mohli získat majetek a dům, jaký nikdy předtím neměli; když jsem o pár let později jako důstojnický aspirant československé armády viděl zničené a v troskách ležící vesnice a městečka, do kterých vedly bezvadné asfaltové silnice; když jsem viděl granátem napůl roztržený obraz Krista nad oltářem kostelíčka na Šumavě, který československé dělostřelectvo při svých cvičeních používalo jako terč; když jsem znovu a znovu mohl pozorovat, že pevně zděné budovy a stáje odolaly útoku tanků (nedokázaly je „rozlousknout"); když jsem si někdy v roce třiašedesát ve Friedrichswalde v Jizerských horách (dnešní Bedřichov) koupil stáj tak vyrabovanou a zničenou, že jsem si musel prorazit vstup krumpáčem, a když má první cesta vedla na nedaleký hřbitov, kde jsem nenašel jediné české ani slovenské jméno; když jsem viděl řadu generací, které toto místo tak krásně vybudovaly, z hor a kamení, z nepřístupných výšin vytvořily civilizaci, stavěly cesty, silnice a domy; když mi starý německý dřevorubec vyprávěl, jak vezl svého malého synka v kočárku a člen tzv. revolučních gard kočárek převrhl a rozbil chlapci lahvičku s mlékem, protože prý hledal zbraně; když jsem slyšel vyprávět ženu o tom, jak byla se třemi malými dětmi hnána k hranici a jak jí tam vzali poslední dvě klobásy, které si vzala s sebou jako nouzovou zásobu pro děti; když mi starý lékař vyprávěl o masakru v Ústí nad Labem, kde po řece plavaly dětské kočárky a armáda generála Svobody s chutí vraždila starce a děti, jejichž jediným proviněním bylo, že jsou Němci; když jsem naslouchal architektovi, který mi vyprávěl, že na jabloneckém hřbitově existují komorové hroby, v nichž leží tisíc Němců (civilistů), kteří zahynuli v poválečných koncentračních táborech; když mi jeden pacient v klinice vyprávěl, jak lidi bez rozdílu pohlaví a věku odváděli z chomutovského nádraží a hned za nádražní budovou je stříleli a nechávali tam ležet tak dlouho, až se těla začala rozkládat a zápach byl tak silný, že místo znovu zasypali a uválcovali, a že trvalo několik let, než to bylo zcela zlikvidováno; když mi lidé vyprávěli, jak dvěma německým ženám v Praze vtiskli do rukou lopaty a naznačili jim, že přežije ta, která tu druhou zabije, a jak dav, který je obklopoval, měl z toho velkou zábavu a ženám nedal jinou možnost, takže jedna nakonec tu druhou zabila a sama krátce nato podlehla svým zraněním; když mi jeden stařec vyprávěl, jak řezníka, který po celou válku v těžké okupační době mnohému Čechovi tajně prodával své zboží, do půl těla nahého tak krutě zbičovali, že se vrhl před ruský tank, aby našel vysvobození; když jsem slyšel, jak revoluční gardy střílely na německé ženy na nádraží na Žižkově dum-dum náboji a nechávaly je bezmocně vykrvácet; když jsem slyšel, jak na Olšanech při bourání barikád tak krutě zbičovali mladou dívku, že z jejího těla stříkala krev, a když skoro umírala, přišel ruský důstojník a poznamenal, že by to raději měli nechat, protože ji přece potřebují na práci – přičemž ten samý Rus zastřelil u hřbitovní zdi zbitého německého starce; když mi bylo vyprávěno, jak čeští kolaboranti, aby se zbavili svědků, v Praze vytahovali zajaté německé vojáky na kandelábry a pod jejich nohama zapalovali oheň; když mi jeden muž, kterého nacisté odsoudili k smrti a který na Pankráci čekal na popravu, řekl, že když to viděl, pomyslel si, přes veškerou nenávist vůči Němcům, že bychom přece mohli dělat něco lepšího; když jsem později studoval materiály a dokumenty, z nichž jsem se dozvěděl, že novorozencům v koncentračních táborech odpírali mléko, takže hromadně umírali, že vězeň s rozpáraným břichem, z něhož vyčnívaly vnitřnosti, se nemohl přidržet, protože musel stát v pozoru, že děti byly cvičeny chodit do márnic a kopat do mrtvých těl Němek, přičemž s uspokojením říkaly: „Pojď taky kopnout do té německé děvky"; když mi jeden muž řekl, že má důkazy, že na Slovensku bylo během povstání německé obyvatelstvo postříleno v Kunerade, v Banské Štiavnici (Schemnitz), za Mikulášem; když jsem slyšel vyprávět muže, jak utekl z takového masového hrobu, který si lidé museli sami vykopat; když mi jeden československý partyzánský důstojník vyprávěl, jak musel na rozkaz sovětského důstojníka z takové blízkosti postřílet třicet německých horníků z Handlové (Krikerhau), kteří byli odvedeni kopat příkopy do okolí Mikuláše, že mu krev stříkala na bundu, kterou pak musel oprášit a vyčistit; poté, co jsem přečetl mnoho svědeckých výpovědí o násilných činech, jichž se svobodné, osvobozené české a slovenské obyvatelstvo dopustilo na československých Němcích – na Němcích, kteří zde po staletí žili a vybudovali celou civilizaci, vytvořili kulturní hodnoty, dokud nebyli až na výjimky všichni vyhnáni přes hranici s třicetikilovým ranečkem na zádech; když jsem četl, jak byl okraden o svůj majetek, jaká utrpení jim byla způsobena, horší než smrt – tehdy jsem se proti tomu vzepřel, tehdy jsem musel napsat teze o vysídlení československých Němců.

věta pokračuje na dalším listu ⟶