Jsem Danubius
V prosinci 1978 uveřejnil pařížský český exilový časopis „Svědectví" studii nazvanou „Teze k vysídlení československých Němců". Vyhnání sudetských Němců v letech 1945/46 v ní bylo odsouzeno jako zločin. Článek vyvolal prudkou diskusi o problému vyhnání jak v českém exilu, tak v samotném Československu. I v sudetoněmeckém táboře se s ním pojila – jak se ukázalo, předčasná – naděje, že by mohlo dojít k plodnému obratu ve vztazích mezi sudetskými Němci a Čechy.
Článek vyšel pod pseudonymem „Danubius". Jeho autorem je slovenský historik Dr. Ján Mlynárik, jeden ze signatářů Charty 77. Dr. Mlynárik byl do roku 1970 profesorem novodobých dějin na Akademii výtvarných umění v Praze. Za protesty proti sovětské okupaci Československa byl degradován na pomocného dělníka. Zmíněné „Teze" napsal v době, kdy pracoval jako topič v jedné pražské kavárně. Odplata komunistů na sebe nenechala dlouho čekat. Byl uvězněn a propuštěn na svobodu teprve v květnu 1982, po intervencích bonnského ministerstva zahraničí, tehdejšího rakouského spolkového kancléře Dr. Bruna Kreiského a mezinárodních organizací. V prosinci 1982 mohl Dr. Mlynárik vycestovat do Spolkové republiky Německo, kde se usadil ve Waldkraiburgu jako svobodný publicista.
V říjnu 1979 Dr. Mlynárik v jednom článku popsal důvody, které ho vedly k sepsání „Tezí". Níže uveřejňujeme text jeho stati „Jsem Danubius":
Když jsem jako dítě dostal skoro zadarmo jízdní kolo a bylo mi řečeno, že je „ze Sudet"; když pak přijel vzdálený příbuzný německým autem z Aše a snažil se přemluvit mé rodiče, aby šli s ním, protože by tam mohli získat majetek a dům, jaký nikdy předtím neměli; když jsem o pár let později jako důstojnický aspirant československé armády viděl zničené a v troskách ležící vesnice a městečka, do kterých vedly bezvadné asfaltové silnice; když jsem viděl granátem napůl roztržený obraz Krista nad oltářem kostelíčka na Šumavě, který československé dělostřelectvo při svých cvičeních používalo jako terč; když jsem znovu a znovu mohl pozorovat, že pevně zděné budovy a stáje odolaly útoku tanků (nedokázaly je „rozlousknout"); když jsem si někdy v roce třiašedesát ve Friedrichswalde v Jizerských horách (dnešní Bedřichov) koupil stáj tak vyrabovanou a zničenou, že jsem si musel prorazit vstup krumpáčem, a když má první cesta vedla na nedaleký hřbitov, kde jsem nenašel jediné české ani slovenské jméno; když jsem viděl řadu generací, které toto místo tak krásně vybudovaly, z hor a kamení, z nepřístupných výšin vytvořily civilizaci, stavěly cesty, silnice a domy; když mi starý německý dřevorubec vyprávěl, jak vezl svého malého synka v kočárku a člen tzv. revolučních gard kočárek převrhl a rozbil chlapci lahvičku s mlékem, protože prý hledal zbraně; když jsem slyšel vyprávět ženu o tom, jak byla se třemi malými dětmi hnána k hranici a jak jí tam vzali poslední dvě klobásy, které si vzala s sebou jako nouzovou zásobu pro děti; když mi starý lékař vyprávěl o masakru v Ústí nad Labem, kde po řece plavaly dětské kočárky a armáda generála Svobody s chutí vraždila starce a děti, jejichž jediným proviněním bylo, že jsou Němci; když jsem naslouchal architektovi, který mi vyprávěl, že na jabloneckém hřbitově existují komorové hroby, v nichž leží tisíc Němců (civilistů), kteří zahynuli v poválečných koncentračních táborech; když mi jeden pacient v klinice vyprávěl, jak lidi bez rozdílu pohlaví a věku odváděli z chomutovského nádraží a hned za nádražní budovou je stříleli a nechávali tam ležet tak dlouho, až se těla začala rozkládat a zápach byl tak silný, že místo znovu zasypali a uválcovali, a že trvalo několik let, než to bylo zcela zlikvidováno; když mi lidé vyprávěli, jak dvěma německým ženám v Praze vtiskli do rukou lopaty a naznačili jim, že přežije ta, která tu druhou zabije, a jak dav, který je obklopoval, měl z toho velkou zábavu a ženám nedal jinou možnost, takže jedna nakonec tu druhou zabila a sama krátce nato podlehla svým zraněním; když mi jeden stařec vyprávěl, jak řezníka, který po celou válku v těžké okupační době mnohému Čechovi tajně prodával své zboží, do půl těla nahého tak krutě zbičovali, že se vrhl před ruský tank, aby našel vysvobození; když jsem slyšel, jak revoluční gardy střílely na německé ženy na nádraží na Žižkově dum-dum náboji a nechávaly je bezmocně vykrvácet; když jsem slyšel, jak na Olšanech při bourání barikád tak krutě zbičovali mladou dívku, že z jejího těla stříkala krev, a když skoro umírala, přišel ruský důstojník a poznamenal, že by to raději měli nechat, protože ji přece potřebují na práci – přičemž ten samý Rus zastřelil u hřbitovní zdi zbitého německého starce; když mi bylo vyprávěno, jak čeští kolaboranti, aby se zbavili svědků, v Praze vytahovali zajaté německé vojáky na kandelábry a pod jejich nohama zapalovali oheň; když mi jeden muž, kterého nacisté odsoudili k smrti a který na Pankráci čekal na popravu, řekl, že když to viděl, pomyslel si, přes veškerou nenávist vůči Němcům, že bychom přece mohli dělat něco lepšího; když jsem později studoval materiály a dokumenty, z nichž jsem se dozvěděl, že novorozencům v koncentračních táborech odpírali mléko, takže hromadně umírali, že vězeň s rozpáraným břichem, z něhož vyčnívaly vnitřnosti, se nemohl přidržet, protože musel stát v pozoru, že děti byly cvičeny chodit do márnic a kopat do mrtvých těl Němek, přičemž s uspokojením říkaly: „Pojď taky kopnout do té německé děvky"; když mi jeden muž řekl, že má důkazy, že na Slovensku bylo během povstání německé obyvatelstvo postříleno v Kunerade, v Banské Štiavnici (Schemnitz), za Mikulášem; když jsem slyšel vyprávět muže, jak utekl z takového masového hrobu, který si lidé museli sami vykopat; když mi jeden československý partyzánský důstojník vyprávěl, jak musel na rozkaz sovětského důstojníka z takové blízkosti postřílet třicet německých horníků z Handlové (Krikerhau), kteří byli odvedeni kopat příkopy do okolí Mikuláše, že mu krev stříkala na bundu, kterou pak musel oprášit a vyčistit; poté, co jsem přečetl mnoho svědeckých výpovědí o násilných činech, jichž se svobodné, osvobozené české a slovenské obyvatelstvo dopustilo na československých Němcích – na Němcích, kteří zde po staletí žili a vybudovali celou civilizaci, vytvořili kulturní hodnoty, dokud nebyli až na výjimky všichni vyhnáni přes hranici s třicetikilovým ranečkem na zádech; když jsem četl, jak byl okraden o svůj majetek, jaká utrpení jim byla způsobena, horší než smrt – tehdy jsem se proti tomu vzepřel, tehdy jsem musel napsat teze o vysídlení československých Němců.
Ich bin Danubius
Im Dezember 1978 wurde in der in Paris erscheinenden tschechischen Exilzeitschrift „Svedectvi" ein Aufsatz unter dem Titel „Thesen zur Aussiedlung der tschechoslowakischen Deutschen" abgedruckt. Darin wurde die Vertreibung der Sudetendeutschen 1945/46 als Verbrechen verurteilt. Der Artikel löste eine heftige Diskussion um das Vertreibungsproblem sowohl im tschechischen Exil als auch in der Tschechoslowakei selbst aus. Auch im sudetendeutschen Lager knüpfte sich daran die allerdings verfrühte Hoffnung, daß es zu einer befruchtenden Wende in den sudetendeutsch-tschechischen Beziehungen kommen könnte.
Der Artikel erschien unter dem Pseudonym „Danubius". Sein Verfasser ist der slowakische Historiker Dr. Ján MLYNÁRIK, ein Mitunterzeichner der „Charta 77". Dr. Mlynarik war bis 1970 Professor für neuzeitliche Geschichte an der Prager Kunstakademie. Wegen seiner Proteste gegen die sowjetrussische Besetzung der Tschechoslowakei wurde er zum Hilfsarbeiter degradiert. Die eingangs erwähnten „Thesen" schrieb er während er als Heizer in einem Prager Kaffeehaus beschäftigt war. Die Rache der Kommunisten blieb nicht aus. Er wurde ins Gefängnis geworfen und erst im Mai 1982 nach Interventionen des Bonner Außenamtes, des damaligen österreichischen Bundeskanzlers Dr. Bruno KREISKY, und internationaler Organisationen aus der Haft entlassen. Im Dezember 1982 konnte Dr. Mlynarik in die Bundesrepublik Deutschland ausreisen, wo er sich in Waldkraiburg als freier Publizist niedergelassen hat.
Im Oktober 1979 schilderte Dr. Mlynárik in einem Artikel die Gründe, die ihn zur Abfassung der „Thesen" bewegte. Wir veröffentlichen nachstehend den Text seines Aufsatzes „Ich bin Danubius":
Als ich als Kind fast umsonst ein Fahrrad bekam und mir gesagt wurde, es sei aus „den Sudeten", als danach ein entfernter Verwandter mit einem deutschen Auto aus Asch anreiste und meine Eltern dazu zu überreden versuchte, mit ihm zu kommen, denn dort könnte sie zu Besitz und einem Haus gelangen, das sie niemals zuvor besessen hatten, als ich einige Jahre später als Offiziersanwärter der tschechoslowakischen Armee die Dörfer und Städtchen, zu denen tadellose Asphaltstraßen führten, vernichtet und in Trümmern liegen sah, als ich das von einer Granate halbzerrissene Christusbild über dem Altar eines Kirchleins im Böhmerwald sah, das die tschechoslowakische Artillerie bei ihren Übungen als Zielscheibe benutzt hatte, als ich immer wieder beobachten konnte, daß fest gemauerte Gebäude, Ställe, dem Angriff der Panzer standgehalten hatten (sie waren nicht imstande, sie zu „knacken"), als ich mir irgendwann im Jahre dreiundsechzig in Friedrichswalde im Isergebirge (dem heutigen Bedřichov) einen Stall kaufte, der dermaßen ausgeraubt und zerstört war, daß ich mir mit der Spitzhacke Zugang schaffen mußte, und als mein erster Weg auf den unweiten Friedhof führte, wo ich weder einen tschechischen noch einen slowakischen Namen vorfand, als ich die Folge der Generationen sah, die diesen Ort so wunderschön aufgebaut, aus Bergen und Gestein, aus unzugänglichen Höhen die Zivilisation geschaffen hatten, Wege, Straßen und Häuser bauten, als mir der alte deutsche Holzfäller erzählte, wie er seinen kleinen Sohn im Kinderwagen gefahren habe und ein Mitglied der sogenannten Revolutionsgarden den Kinderwagen umgeworfen und das Milchfläschchen des Jungen zerbrochen habe, denn der Mann habe nach Waffen gesucht, als ich eine Frau davon erzählen hörte, wie sie mit drei kleinen Kindern an die Grenze gejagt wurde, wie man ihr dort die beiden letzten Würste abgenommen hatte, die sie als Notreserve für die Kinder mitgenommen hatte, als mir der alte Arzt vom Massaker in Aussig an der Elbe berichtete, wo die Kinderwagen auf dem Fluß schwammen und die Armee des General Svoboda Greise und Kinder lustig mordete, deren einziges Vergehen es war, Deutsche zu sein, als ich dem Architekten zuhörte, der mir berichtete, daß auf dem Gablonzer Friedhof Kammergräber existieren, in denen 1000 Deutsche (Zivilisten) liegen, die in den Nachkriegskonzentrationslagern umgekommen waren, als mir ein Patient in der Klinik erzählte, wie man Menschen ohne Unterschied des Geschlechtes und Alters aus dem Komotauer Bahnhof herausschaffte und sie sofort hinter dem Bahnhofsgebäude niederschoß und so lange liegen ließ, bis die Körper zu faulen begannen und der Gestank so groß war, daß man die Stelle wieder zuschüttete und niederwalzte und daß es mehrere Jahre dauerte, bevor
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.