Myšlenky v listopadu

Pestré jsou už lesy, holá strniska polí, šedá mlha se valí — a podzim začíná.

I ten nejkrásnější podzim v naší uspěchané době rychle pomine. A už je za námi i Svátek Všech svatých.

Stará pranostika říká: O Všech svatých přijde sníh znenadání, na Martina sníh povídá: už jsem tu! (v původním nářečí: „Allerhaaling kinnt da Schnöi gahling. Martini sagt da Schnöi, da bin ii!")

A skutečně, Svátek Všech svatých bývalo často zlé počasí. Pamatuji si, jak v noci tolik nasněžilo, že se člověk k hrobům sotva dostal. Za našich časů nebyla výzdoba hrobů tak nákladná jako dnes. Věnce se vázaly ručně z jedlových větviček, mechu a brusinkového chrastí. Moje maminka vyráběla z krepového papíru bílé a červené růže, které se do věnce zapichovaly až na hřbitově.

U hřbitovní brány před jeskyňkou stávaly „svíčkové babky" se svými koši na zádech a prodávaly voskové svíčičky a svíce.

Na hrobech nejbližších příbuzných se obětovala svíce, zapálila se a odříkal se „Otčenáš". Pořádně zmožení tím „naříkáním", promrzlí až do morku kostí, jsme se pak těšili domů a na teplou jizbu.

K večeři bývalo podle starého lidového zvyku teplé mléko a housky. — Maminka byla velmi tichá. U hrobů svých rodičů se hodně naplakala. My děti jsme ji proto nechávaly na pokoji. Zato naše babička Schmellerová vyprávěla ty nejstrašidelnější historky, které se staly v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Až nás z toho mrazilo v zádech... už jen to, že se nebožtík doma vystavoval na márách až do dne pohřbu. Pak přišel pohřební průvod a chrámový sbor. Tehdy se nebožtík nejdřív „vyzpíval". Dodnes tu píseň znám a umím ji zazpívat: „Co je platná všechna sláva na zemi — co je platná koruna a žezlo vladařské — ó člověče, pomni na svou smrt — až klesneš do hrobu..." Pak teprve začal samotný pohřební průvod. Napřed kříž, pak hudba, podle toho, zda šlo o chudého nebo bohatého, buď pan farář nebo kaplan v černém rochetě, anebo to byl jen „chudý pohřeb". Při chudém pohřbu hráli jen tři muzikanti, při „velkém pohřbu" smuteční pochod.

Docházelo ale i k různým nedorozuměním, kterým se ještě dnes lidé smějí, podle hesla „Legrace musí být — třeba i na pohřbu!" Tak si jeden spolek objednal věnec, na stuhách měl být nápis „Odpočívej v pokoji" (ale na obou stranách stuhy —). Když byl věnec položen na hrob, stálo na něm: „Odpočívej v pokoji na obou stranách".

Nebo ještě lepší: Jednomu válečnému kamarádovi položil věnec veteránský hejtman s nápisem: „Na shledanou! V nebi! Pokud tam ještě bude místo." Ta poslední věta tam měla být jen pro případ, že by na stuhách ještě zbylo místo na text.

Sotva ale skončilo „projevování soustrasti" pozůstalým, podávání rukou a házení hlíny do hrobu — spustila střelecká kapela svižný pochod, s nímž se šlo z kostelních schodů dolů až na náměstí.

My děti jsme si samozřejmě vesele poskakovaly s průvodem. Tak blízko u sebe byly v starých časech život a smrt...

Anna Neidhart

Heimatbrief je poslední most k domovu, proto získávejte nové odběratele!