Myšlenky v listopadu
Pestré jsou už lesy, holá strniska polí, šedá mlha se valí — a podzim začíná.
I ten nejkrásnější podzim v naší uspěchané době rychle pomine. A už je za námi i Svátek Všech svatých.
Stará pranostika říká: O Všech svatých přijde sníh znenadání, na Martina sníh povídá: už jsem tu! (v původním nářečí: „Allerhaaling kinnt da Schnöi gahling. Martini sagt da Schnöi, da bin ii!")
A skutečně, Svátek Všech svatých bývalo často zlé počasí. Pamatuji si, jak v noci tolik nasněžilo, že se člověk k hrobům sotva dostal. Za našich časů nebyla výzdoba hrobů tak nákladná jako dnes. Věnce se vázaly ručně z jedlových větviček, mechu a brusinkového chrastí. Moje maminka vyráběla z krepového papíru bílé a červené růže, které se do věnce zapichovaly až na hřbitově.
U hřbitovní brány před jeskyňkou stávaly „svíčkové babky" se svými koši na zádech a prodávaly voskové svíčičky a svíce.
Na hrobech nejbližších příbuzných se obětovala svíce, zapálila se a odříkal se „Otčenáš". Pořádně zmožení tím „naříkáním", promrzlí až do morku kostí, jsme se pak těšili domů a na teplou jizbu.
K večeři bývalo podle starého lidového zvyku teplé mléko a housky. — Maminka byla velmi tichá. U hrobů svých rodičů se hodně naplakala. My děti jsme ji proto nechávaly na pokoji. Zato naše babička Schmellerová vyprávěla ty nejstrašidelnější historky, které se staly v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Až nás z toho mrazilo v zádech... už jen to, že se nebožtík doma vystavoval na márách až do dne pohřbu. Pak přišel pohřební průvod a chrámový sbor. Tehdy se nebožtík nejdřív „vyzpíval". Dodnes tu píseň znám a umím ji zazpívat: „Co je platná všechna sláva na zemi — co je platná koruna a žezlo vladařské — ó člověče, pomni na svou smrt — až klesneš do hrobu..." Pak teprve začal samotný pohřební průvod. Napřed kříž, pak hudba, podle toho, zda šlo o chudého nebo bohatého, buď pan farář nebo kaplan v černém rochetě, anebo to byl jen „chudý pohřeb". Při chudém pohřbu hráli jen tři muzikanti, při „velkém pohřbu" smuteční pochod.
Docházelo ale i k různým nedorozuměním, kterým se ještě dnes lidé smějí, podle hesla „Legrace musí být — třeba i na pohřbu!" Tak si jeden spolek objednal věnec, na stuhách měl být nápis „Odpočívej v pokoji" (ale na obou stranách stuhy —). Když byl věnec položen na hrob, stálo na něm: „Odpočívej v pokoji na obou stranách".
Nebo ještě lepší: Jednomu válečnému kamarádovi položil věnec veteránský hejtman s nápisem: „Na shledanou! V nebi! Pokud tam ještě bude místo." Ta poslední věta tam měla být jen pro případ, že by na stuhách ještě zbylo místo na text.
Sotva ale skončilo „projevování soustrasti" pozůstalým, podávání rukou a házení hlíny do hrobu — spustila střelecká kapela svižný pochod, s nímž se šlo z kostelních schodů dolů až na náměstí.
My děti jsme si samozřejmě vesele poskakovaly s průvodem. Tak blízko u sebe byly v starých časech život a smrt...
Anna Neidhart
Heimatbrief je poslední most k domovu, proto získávejte nové odběratele!
Gedanken im November
Bunt sind schon die Wälder,
kahl die Stoppelfelder,
grauer Nebel rinnt
— und der Herbst beginnt.
Der schönste Herbst geht auch in unserer schnellebigen Zeit rasch vorbei. Nun liegt auch Allerheiligen hinter uns.
Eine alte Wetterregel lautet: Allerhaaling kinnt da Schnöi gahling. Martini sagt da Schnöi, da bin ii! —
Es hat oft tatsächlich schlimme Allerheiligen gegeben. Ich weiß und kann mich erinnern, daß es in der Nacht so viel geschneit hat, daß man kaum an die Gräber heran konnte. Es gab zu unserer Zeit keinen so aufwendigen Grabschmuck wie jetzt. Die Kränze wurden selbst gebunden aus Fichtenzweigen, Moos und Preißelbeersträuchern. Meine Mutter fertigte aus Kreppapier weiße und rote Rosen, die erst am Friedhof in den Kranz gesteckt wurden.
Am Friedhofseingang vor der Grotte standen die Kerzlweiber mit ihren Buckelkörben und verkauften Wachsstöckln und Kerzen.
Auf den Gräbern der nächsten Anverwandten wurde eine Kerze geopfert, angezündet und ein „Vater unser" gebetet. Arg mitgenommen durch die „Greinerei", verfroren bis ins Herz hinein, freuten wir uns auf das Heimgehen und auf die warme Stube daheim.
Zum Abendessen gab es nach altem Volksbrauch warme Milch und Semmeln. — Recht still war die Mutter. Sie hatte an den Gräbern ihrer Eltern viel geweint. So ließen wir Kinder sie in Ruhe. Dafür hat unsere Schmeller-Großmutter die schaurigsten Geschichten erzählt, die sich in Schlaggenwald zugetragen haben. Eiskalt lief es uns über den Buckl hinunter ... schon allein, daß die Leich daheim aufgebahrt wurde bis zum Begräbnistag. Dann kam der Leichenkontukt und der Kirchenchor. Da wurde die Leich erst einmal „weggesungen". Heute noch weiß ich und kann das Lied singen: „Was nützt alle Pracht auf Erden — was nützt Kron und Herrscherstab — o Mensch bedenk Dein Sterben — wenn Du hinab sinkst in das Grab ... Hernach begann der Leichenzug. Voraus das Kreuz, dann die Musik, je nach arm oder reich der Herr Pfarrer oder Kaplan mit schwarzem Vespermantel, oder es gab nur eine „Hemlleich". Bei der Hemlleich waren nur drei Musikanten, bei der „großßn Leich" ein Trauermarsch.
Es gab aber auch manche Mißverständnisse, über die man heute noch lacht, so nach dem Motto „A Hetz mou sa — u wenn's ba da Leich iss!" Da wurde von einem Verein ein Kranz bestellt, die Bänder sollten folgenden Textaufdruck haben: „Ruhe sanft" (aber auf beiden Seiten — —). Als der Kranz am Grab niedergelegt wurde, stand darauf: „Ruhe sanft auf beiden Seiten".
Oder noch schöner: Bei einem Kriegskameraden wurde vom Veteranen-Hauptmann ein Kranz niedergelegt: „Auf Wiedersehen! Im Himmel! Wenn noch Platz ist. Der letzte Satz war nur vorgesehen, falls auf den Bändern noch Platz wäre für die Schrift.
Kaum aber war das „Bedauern" der Leichleit, das Händegeben und die Erde in das Grab werfen zu Ende — da spielte die Schützenmusik einen flotten Marsch die Kirchstaffel herunter bis zum Marktplatz.
Als Kinder zogen wir selbstverständlich recht lustig mit.
So nahe war auch in alten Zeiten Leben und Sterben zusammen ...
Anna Neidhart
Der Heimatbrief ist die letzte Brücke zur Heimat, deshalb werbt neue Bezieher!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.