Otto Zerlik zvlášť poctěn

Při příležitosti Dnů domoviny spolkové země Bádensko-Württembersko, které se letos konaly už pošesté, tentokrát v Pforzheimu, byl náš znalec lidové kultury a nářeční básník Otto Zerlik z Uittwa, který se po vyhnání a několika mezistanicích usadil v Geislingenu, vyznamenán medailí „Za zásluhy o domovinu Bádensko-Württembersko". Toto ocenění mu bylo uděleno při slavnostním aktu v sobotu 10. září, tedy v předvečer Dne domoviny, kdy touto medailí obdařil člen zemské vlády, státní sekretář Roland Gerstner, i dalších 7 zasloužilých osobností jihozápadního státu. Ve slavnostní řeči byla především vyzdvižena Zerlikova angažovanost pro vyhnané druhy v osudu z 50. a 60. let. Otto Zerlik spolu se zesnulým spolkovým předsedou Bundu Egerländer Gmoin Ernstem Bartlem, který zde rovněž zastával funkce v BdV a SL, dosáhli toho, že proslulý Ostlandkreuz dodnes zdraví kolemjedoucí cestující na trati Stuttgart—Ulm. V chvalořeči zazněly i jeho mnohé čestné funkce, ať už u Karlovaráků, u svazů vyhnaných, nebo jako současný spolkový strážce lidové kultury v Bundu Egerländer Gmoin, a samozřejmě — jak by ne — přišla řeč i na jeho básnickou tvorbu. Za jeho onemocnělou manželku byly na slavnostním aktu v Pforzheimu přítomny dvě jeho vnučky. Chvalořeč na jubilanta pronesl předseda pracovního kruhu Dnů domoviny, poslanec zemského sněmu za CDU Dr. Martin Dorn. — ar

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Jen na pavučinovém vlákně...

Je těžko uvěřit, že už uplynulo přes osmatřicet let od chvíle, kdy jsme byli nuceni rozloučit se s domovem. „Humánním" způsobem, jak se říkalo, byli lidé se svým málem, co jim ještě zbylo, nahnáni do dobytčích vagonů a odsunuti. Někteří, k nimž jsem patřila i já, hledali za noci a mlhy nejdobrodružnějšími cestami hranici do Bavorska. My vyhnanci jsme měli za sebou nejen léta války plná ztrát a bolesti, ale ještě k tomu hrůzou a strachem naplněné revoluční měsíce. Každý z nás byl bez ochrany zákona. Štěstí, že smíme dál žít, viselo často jen na vlásku tenkém jako pavučinové vlákno. Kohokoli z nás mohl v kteroukoli hodinu potkat strašlivý osud.

Hned v prvních dnech, poté co vítězové ohňostrojem oslavili svůj triumf, jsem byla spolu s dalšími ženami nařízena na pracovní nasazení. Museli jsme vyklidit barákové kasárny v Meierhöfen, aby byly odstraněny všechny stopy po německých vojácích, než tam nastoupí okupanti. Strážní s karabinami nás pozorovali z bezpečné vzdálenosti, protože stále ještě v hojném počtu poházené granáty a pancéřové pěsti mohly při sebemenší neopatrnosti vyvolat řetězovou reakci výbuchů a ohrozit i je samotné.

Jednou přišla skutečně jedna mně známá žena a chtěla ruční granátem, který považovala za jakési kladivo, rozbíjet zrezivělé kovové části postele. V posledním okamžiku se mi ji podařilo zadržet. Později jsme musely rozházenou munici v prostoru kasáren posbírat a navršit na břehu Ohře na hromadu. Po krátké době ale přišel onen komisař – byl německé národnosti a měl českou ženu –, který si jen pár dní předtím s potěšením přivlastnil podnik mého otce, a odvedl mě k sobě do kanceláře na výpomoc. Směla jsem pak u otcova psacího stolu provádět výpočty, které nový „mistr" nedokázal zvládnout sám. Předtím však byla evakuovaná Berlíňanka se svými třemi dětmi a čtyřčlenná slezská uprchlická rodina, které jsme všechny ubytovali u nás v domě, spolu s mnoha dalšími druhy v neštěstí odvezeny do Krušných hor, odkud je poslali přes hranici do Saska. Mladá žena z Laubanu, která se se svými dvěma malými dětmi dostala až do Meierhöfen, porodila 8. května v naší dílně syna. Nešťastnice ubohé dítě pojmenovala „Adolf". Po třech dnech pokračovala s ručním vozíkem, který jsme jí darovali, a se svými dětmi dál na západ. Nikdy víc jsme o ní neslyšeli. Nyní jsme byly v domě tři, dvě ženy a jedno dítě. V tichých místnostech to bylo přízračné.

Brzy jsme ale dostaly ruské ubytovance, byli to dva důstojníci. Měly jsme štěstí, dá-li se to tak nazvat. Jeden muž byl bledý a tichý, pocházel z Moskvy, teprve se učil čistit si zuby a nejraději si hrál na balalajku ke svým teskným písním. Zpočátku jsem z něho měla velký strach, ale nikdy nebyl drzý ani dotěrný. Většinou jen procházel kolem nás s pozdravem. Druhý důstojník pocházel z Mongolska. Byl bronzové pleti jako indián a měl šikmé oči své rasy. Poté co jsem odmítla jeho pozvání na procházku, se o žádné další sblížení nepokoušel. Jinak byl dost hlučný a rád se smál. Oba nám později ještě mnohokrát pomohli v nesmírně nebezpečných situacích – dokonce i s doklady na útěk. Když jednou obávaný komisař pětičlenného českého komanda chtěl zastřelit mé dítě, protože plakalo, naši ubytovanci shodili celou skupinu po dřevěném schodišti dolů, až to duněla a praskalo. Se skřípějícími zuby a výhrůžnými gesty nám přísahali pomstu. Jednou mě jednoho večera opilý Rus přinutil se zbraní namířenou proti mně hrát na klavír. Prsty se mi třásly tak, že jsem opakovaně chybovala na klávesách. Už jsem cítila studený kov v zátylku, když se strašidelná scéna náhle skončila. Přišel Mongol a shodil opilého kamaráda taky po schodech dolů. Tak bych mohla vyprávět ještě o celé řadě nebezpečných zážitků z té doby.

Tenkrát jsem velmi brzy a jasně věděla, že budeme chráněni jen tak dlouho, dokud u nás bude toto ubytování, ze sousedství jsme se totiž doslechly o mnoha zlých věcech. Když jednoho dne, bylo to v listopadu, byli oba muži odvoláni jinam, nechal tichý bledý muž z Moskvy ve světnici ležet svou peněženku. K mému překvapení jsem v ní objevila drobnou ikonku s Marií a Ježíškem, kterou mu na cestu jistě dala starostlivá matka na ochranu svého syna.

Jaký je to jen svět! Ačkoli se všude a ve všech dobách k jednomu Bohu modlíme za mír, byť se to často musí dít tajně, protože jen málokdo chce válku, a ze všech nejméně matky, přesto to všude kolem stále doutná a šlehá plameny. —

Musela jsem se tedy rychle rozhodnout k útěku, jakmile jsme přestali požívat ochrany. Přispěchaly na mě zprávy jedna hrůznější než druhá, které mi donesli dobromyslní Češi, a přinutily mě jednat. Onomu politickému profesorovi z rádia Curych, kterého jsem každý večer zakázaně poslouchala, jsem už dávno nevěřila. Měsíce živil mou naději, že se Chebsko stane „mezinárodním lázeňským trojúhelníkem", ale stříbrný proužek na obzoru stále víc bledl. Tak jsem jednoho brzkého prosincového rána naložila syna na letité kolo, jehož vlastnictví mi bylo dovoleno v ruštině s razítkem velitelství díky našim bývalým ubytovancům, a vydala se osamělými cestami do nikoho země. Když jsem dosáhla výšiny u Janessen, odvážila jsem se vstoupit na státní silnici. V noci napadl sníh. Krajina byla přikrytá bílým. Znovu a znovu jsem se zastavovala, jednak abych si odpočinula, protože tlustě zabalené dítě a obě naplněné brašny na kole byly těžké, a jednak abych se ohlédla dolů do údolí, kde pode mnou ležely Karlovy Vary se svými okrajovými obcemi.

Byl už den, když jsem dosáhla vrcholu Hornerbergu. Jen ještě pár světel se ke mně blýskalo z města nahoru. S těžkým srdcem jsem se loučila. Když jsem byla už kus cesty za vrcholem a viděla komíny Sokolova (Falkenau) a Nového Sedla (Neusattl), odsunula jsem ještě jednou těžké břemeno zpátky nahoru na kopec, abych se naposledy podívala na domov. Loučení bolelo nepopsatelně, mé vzlyky vyděsily dítě. Plačíc se ke mně přitisklo. Tu jsem vzala břemeno na sebe a kráčela dál vstříc nejisté budoucnosti.

Nyní píšeme už brzy rok 1984. Máme mezitím téměř všichni dospívající vnuky, dům, zahradu, auto, máme nemocné lesy, mnoho strachu a málo víry v Boha. Ze samého „stavění domečků" jsme si nevšimli, že se nad námi obloha znovu zatáhla temnými mraky. Jak nesmírně krásné by bylo, kdyby si všichni lidé této země mohli podat ruce a s Boží pomocí společně vyřešit všechny těžké úkoly, aby náš osud už nikdy nevisel jen na pavučinovém vlákně.

S nadějeplným pohledem na tento ideál vám, moji milí krajané, přeji ve zdraví „veselé vánoce" a „pokojný nový rok!"

Vaše Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶