Když poznali, že jejich domov je stále více sužován a omezován prostředky přemocného úředního aparátu, spojili se ve sjednocující hnutí, které sice nezpochybňovalo československý stát jako politický celek, ale jako „Sudetoněmecká domovská fronta", jako obranná linie, se stavělo za autonomii domova.

V roce 1945 museli sudetští Němci svůj domov opustit. Jejich osud je zároveň jejich úkolem: V době, kdy opět miliony lidí musí prchat a opouštět svůj domov nebo jsou z něj vyháněny, ve společnosti, která se považuje za „pluralitní" a při vší snaze o zajištění svébytnosti jednotlivce často zapomíná na stejně důležité předpoklady společenství pro jednotlivce nebo je bezmyšlenkovitě přehlíží, by sudetští Němci měli být varovným hlasem. Domov není samozřejmostí, jak se domnívají naši němečtí současníci, kteří jej mají v nerušeném vlastnictví. Je existenciálně důležitý pro každého jednotlivce stejně jako pro jakékoli lidské společenství. Zachovat jej všude na světě je nejvznešenější lidskou politickou povinností.

Vánoce u nás doma

Na setkání v Kahl am Main mě moji krajané z Rabensgrünu požádali, abych napsal něco o Vánocích. Jsem toho názoru, že když má člověk vylíčit Vánoce, musí začít už u svatého Mikuláše. Rád to tedy udělám a doufám, že moje krajany to potěší.

Mikuláš přicházel. Tehdy jsme bydleli ve staré kovárně a matka mi často říkávala: „Když nebudeš poslouchat, Mikuláš si tě vezme s sebou." Pak k nám večer Mikuláš skutečně přišel. Předsevzal jsem si, že mu vezmu metlu. Ten úmysl se mi ale nepodařilo splnit, naopak jsem od ní dostal jednu vzadu. Moje sestra Marianne seděla v nejzazším koutě u stolu a křičela, jako by byla na rožni, tak velký měla strach. Bála se totiž, že ji Mikuláš odnese s sebou.

Pak přišel krásný svátek Vánoc. Stromeček k nám nejčastěji přinášel Trollen Tone, ale i strýček Kempen si na nás často vzpomněl a přinesl jedličku. Ostatně Kempenův betlém stál za vidění. Náš stromeček se zdobil hezkými malými červenými jablíčky. S přívěsky z perníku byl stromeček pěkně vyparáděný a my děti jsme z něj měly tehdy jistě větší radost, než mají dnešní děti se vším tím cetkami a tretkami.

Od svého kmotra jsem jednou dostal darem korkovou pistoli. Cílem byl samozřejmě vánoční stromek. Se sáňkováním a jinými zimními radovánkami krásný vánoční čas rychle uběhl.

Obzvlášť rádi jsme jezdili na saních od Zintla. Se dvěma řidiči vzadu, kteří měli připevněné brusle, sáně jen svištěly. To bylo v těch dnech to nejkrásnější potěšení.

Málem bych na něco ve svém vyprávění zapomněl. První svátek vánoční patřilo k samozřejmostem, že jsme my, děti ze Spiessu, šli ke Kempenovým popřát zdravé svátky. Dny rychle ubíhaly a do kraje opět přišel nový rok.

Přeji všem svým krajanům „veselé vánoční svátky" a „zdravý a šťastný nový rok".

Otto Hofmann (Rabensgrün)