Když poznali, že jejich domov je stále více sužován a omezován prostředky přemocného úředního aparátu, spojili se ve sjednocující hnutí, které sice nezpochybňovalo československý stát jako politický celek, ale jako „Sudetoněmecká domovská fronta", jako obranná linie, se stavělo za autonomii domova.
V roce 1945 museli sudetští Němci svůj domov opustit. Jejich osud je zároveň jejich úkolem: V době, kdy opět miliony lidí musí prchat a opouštět svůj domov nebo jsou z něj vyháněny, ve společnosti, která se považuje za „pluralitní" a při vší snaze o zajištění svébytnosti jednotlivce často zapomíná na stejně důležité předpoklady společenství pro jednotlivce nebo je bezmyšlenkovitě přehlíží, by sudetští Němci měli být varovným hlasem. Domov není samozřejmostí, jak se domnívají naši němečtí současníci, kteří jej mají v nerušeném vlastnictví. Je existenciálně důležitý pro každého jednotlivce stejně jako pro jakékoli lidské společenství. Zachovat jej všude na světě je nejvznešenější lidskou politickou povinností.
Menschenrechte überhaupt. Die Geschichte der Sudetendeutschen seit 1918 ist bestimmt durch den Kampf um dieses Recht. Sie mußten in einem Staat leben, der ihnen dieses Recht vorenthielt.
Als sie erkannten, daß ihre Heimat mit den Mitteln einer übermächtigen Verwaltungsapparatur immer mehr bedrängt und eingeengt wurde, fanden sie zu einer Sammelbewegung zusammen, die zwar den tschechoslowakischen Staat als politisches Ganzes nicht in Frage stellte, aber als „Sudetendeutsche Heimatfront", als Abwehrlinie aller vor der Heimat für eine Autonomie eintrat.
1945 haben die Sudetendeutschen ihre Heimat verlassen müssen. Ihr Schicksal ist ihr Auftrag zugleich: In einer Zeit, in der wiederum Millionen Menschen fliehend ihre Heimat aufgeben müssen oder aus ihr vertrieben werden, in einer Gesellschaft, die sich als „pluralistische" versteht und bei allen Bemühungen um die Sicherung der Eigenständigkeit des Individuums oft die Voraussetzungen der für den einzelnen gleichermaßen ebenso wichtigen Gemeinschaft vergißt oder gedankenlos mißachtet, sollten die Sudetendeutschen Mahner sein. Heimat ist keine Selbstverständlichkeit, wie unsere deutschen Zeitgenossen in ungefährdetem Besitz einer Heimat annehmen. Sie ist existentiell bedeutsam für jeden einzelnen wie für jegliche menschliche Gemeinschaft. Sie zu erhalten überall in der Welt ist vornehmste menschliche politische Verpflichtung.
Vánoce u nás doma
Na setkání v Kahl am Main mě moji krajané z Rabensgrünu požádali, abych napsal něco o Vánocích. Jsem toho názoru, že když má člověk vylíčit Vánoce, musí začít už u svatého Mikuláše. Rád to tedy udělám a doufám, že moje krajany to potěší.
Mikuláš přicházel. Tehdy jsme bydleli ve staré kovárně a matka mi často říkávala: „Když nebudeš poslouchat, Mikuláš si tě vezme s sebou." Pak k nám večer Mikuláš skutečně přišel. Předsevzal jsem si, že mu vezmu metlu. Ten úmysl se mi ale nepodařilo splnit, naopak jsem od ní dostal jednu vzadu. Moje sestra Marianne seděla v nejzazším koutě u stolu a křičela, jako by byla na rožni, tak velký měla strach. Bála se totiž, že ji Mikuláš odnese s sebou.
Pak přišel krásný svátek Vánoc. Stromeček k nám nejčastěji přinášel Trollen Tone, ale i strýček Kempen si na nás často vzpomněl a přinesl jedličku. Ostatně Kempenův betlém stál za vidění. Náš stromeček se zdobil hezkými malými červenými jablíčky. S přívěsky z perníku byl stromeček pěkně vyparáděný a my děti jsme z něj měly tehdy jistě větší radost, než mají dnešní děti se vším tím cetkami a tretkami.
Od svého kmotra jsem jednou dostal darem korkovou pistoli. Cílem byl samozřejmě vánoční stromek. Se sáňkováním a jinými zimními radovánkami krásný vánoční čas rychle uběhl.
Obzvlášť rádi jsme jezdili na saních od Zintla. Se dvěma řidiči vzadu, kteří měli připevněné brusle, sáně jen svištěly. To bylo v těch dnech to nejkrásnější potěšení.
Málem bych na něco ve svém vyprávění zapomněl. První svátek vánoční patřilo k samozřejmostem, že jsme my, děti ze Spiessu, šli ke Kempenovým popřát zdravé svátky. Dny rychle ubíhaly a do kraje opět přišel nový rok.
Přeji všem svým krajanům „veselé vánoční svátky" a „zdravý a šťastný nový rok".
Otto Hofmann (Rabensgrün)
Weihnachten bei uns daheim
In Kahl am Main wurde ich beim Treffen von meinen Rabensgrüner Landsleuten gebeten, etwas über Weihnachten zu schreiben. Meine Meinung ist, wenn man über Weihnachten etwas schildert, dann muß man schon beim Nikolaus anfangen. Ich will es gerne tun und hoffe, daß sich meine Landsleute darüber freuen.
Der Nikolaus kam. Damals wohnten wir in der alten Schmiede und oft sagte meine Mutter zu mir: „Wenn du nicht folgst, nimmt dich der Nikolaus mit. Dann kam er am Abend der Nikolaus. Ich habe mir vorgenommen, ihm die Rute abzunehmen. Aber dieses Vorhaben ist mir nicht gelungen, sondern ich bekam mit ihr eines hinten drauf. Meine Schwester Marianne saß in der äußersten Ecke am Tisch und schrie, als wenn sie am Spieß stecken würde, so große Angst hatte sie. Denn sie fürchtete, vom Nikolaus mitgenommen zu werden.
Nun kam das schöne Weihnachtsfest heran. Das Christbäumchen brachte meistens der Trollen Tone, aber auch der Kempen Vetter dachte oft an uns und brachte das Fichtenbäumchen. Übrigens die Krippe des Kempen war sehenswert. Das Bäumchen bei uns wurde mit schönen kleinen, roten Äpfelchen geschmückt. Mit Pumpernickelbehang war das Bäumchen gut herausgeputzt, und wir Kinder hatten damals bestimmt eine größere Freude daran, als die heutigen Kinder mit dem vielen Firlefanz.
Von meinem Paten bekam ich einmal ein Stöpselgewehr geschenkt. Natürlich war das Ziel der Christbaum. Mit Schlittenfahren und anderen Winterfreuden war die schöne Weihnachtszeit bald vorbei.
Besonders gern fuhren wir auf den Schlitten vom Zintl. Mit zwei Steuermännern, die Schlittschuhe befestigt hatten, sauste der Schlitten dahin. Das war das schönste Vergnügen an diesen Tagen.
Bald hätte ich in meinem Bericht etwas vergessen. Am ersten Weihnachtstag war es für uns Spießkinder eine Selbstverständlichkeit, zum Kempen zu gehen und gesunde Feiertage zu wünschen. Die Tage schwanden schnell dahin, und ein neues Jahr kam wieder ins Land.
Ich wünsche allen meinen Landsleuten ein „fröhliches Weihnachtsfest" und ein „gesundes glückliches neues Jahr".
Otto Hofmann (Rabensgrün)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.