Domov je smysl života

Od Dr. Hansgeorga Loebela

Domov — správně chápáno — není hřištěm slziveckých básníčků a filmařů, není oblastí mlhavých, neurčitých a postradatelných citů, s nimiž si politika a politické vzdělávání sotva vědí rady. Čím více stát umožňuje svým občanům vytvořit si domov a čím vážněji hájí právo každého jednotlivce nazývat domov svým vlastním, tím pevnější budou duchovní základy, na nichž spočívá jeho státní moc.

Proto se v následujících šesti tezích odvažme přiblížit vymezení pojmu „domov".

**1. Domov je místem setkání s okolní přírodou**

Člověk stojí jako všichni tvorové v přírodě, je její součástí. Zároveň jí ale i poznávajíc a prožívajíc čelí. Vnímá, že se v průběhu roku proměňuje, že se v mnohotvárné podobě probouzí, roste, zraje, chřadne a dovršuje se — aby se znovu probudila. Zjevuje se mu ale také, že ji i on sám může proměňovat.

**2. Domov je prostorem konkretizované tvůrčí svobody**

Člověk proměňuje své okolí podle předem promyšleného obrazu, podle svého plánu. Plán zprvu představuje jen jednu z možností utváření. Člověk však dokáže tuto možnost přenést do své skutečnosti. Dokáže naplánované uskutečnit. V této své tvůrčí síle je svobodný, tj. sice nemůže činit nevázaně a bez omezení, co se mu zlíbí, ale může spoluutvářet, spolupůsobit na tom, aby se kus země stal jeho zemí, jeho krajem.

**3. Domov je objektivací, zhmotněním společného ducha**

Pojmy „dům" a „domov" nemají stejný obsah. Dům je užitkovým předmětem, postaveným na ochranu proti větru a počasí, domov je víc. Ve své jedinečné podobě vypovídá o tom, kdo v něm bydlí, prozrazuje, jakého je ducha. Domov tak v mnoha obrysech — v domech, kostelích, ulicích, osadách, obdělaných polích — zviditelňuje společné rysy mnoha lidí, kteří v něm žijí, společného ducha, který z množství lidí utváří jednotu, obec.

**4. Domov je trojúhelníkovým poutem mezi člověkem, bližním a okolním prostorem**

Svoboda tvůrčího působení na okolí není neomezená. Musí brát ohled na svobodu druhého, souseda. Domov vyžaduje, aby se člověk osvědčil i vůči druhým lidem. Vytváří „okolnosti" jeho setkávání s ostatními. Stává se tak polem jeho mravního chování. Proto je také

**5. Domov ochranným prostorem mezilidských vazeb těch, kdo žijí spolu, ale i těch, kdo žijí po sobě**

V duchovním klimatu domova vrůstá mladý člověk do pletiva těchto norem. Obklopuje probouzení jeho duchovního života v jeho obracení se k okolnímu světu, jeho duchovní přivlastňování si světa vůbec. Poskytuje v nenápadné službě jistotu v tradici, v předávaném odkazu.

**6. Domov je prostorem míru**

Slovo „spokojenost" v sobě zahrnuje mír [pozn.: v němčině „Zufriedenheit" obsahuje slovo „Frieden" — mír]. Spokojen ale může být jen člověk, který ve zajištěném, mravně upevněném lidském prostředí svobodně dokáže přispívat k životu společenství. Neklidný poutník, „bezdomovec" starých časů, nachází klid v prostoru, který uznává za svůj. Čím více lidí může tento prostor míru nalézt, tím větší bude možnost všeobjímajícího, národy přesahujícího a závisti prostého vedlejšího i společného soužití celého lidstva.

Domov je tedy místem naplnění lidského bytí. V sounáležitosti s domovem spočívá to podstatné pro člověka. Právo na domov je proto jedním z nejvýznamnějších lidských práv vůbec. Dějiny sudetských Němců od roku 1918 jsou určovány bojem o toto právo. Museli žít ve státě, který jim toto právo upíral.

věta pokračuje na dalším listu ⟶