Otto Hofmann z Rabensgrünu píše o setkání krajanů v Kahlu

Už dlouho jsem si přál navštívit setkání rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a přidružených obcí Rabensgrün, Leßnitz, Gfell a všech dalších, které k nim patří. Nejkrásnější pro mě bylo přivítání s mým přítelem „Drollen Edwinem". Pořádně jsme si poplácali záda a jsem přesvědčen, že někteří návštěvníci, kteří tu scénu zahlédli, si mysleli, že jsme dva blázni. Ale, milí krajané, byla to jen radost ze shledání dvou přátel po třiceti letech.

U jednoho stolu jsem od krajanů zaslechl, že je tu i Hofmann Otto, zvaný „Spieß Ottl". Nevěděl jsem, u koho s vítáním začít. Bohužel mě návštěvníci poznali dřív, než já je. Když jsem měl podávání rukou tak nějak za sebou, vběhl mi přímo do náruče můj bývalý učitel z měšťanky, Zintel Franz. Musel jsem se ho hned zeptat, jestli má s sebou zase svůj lískový prut. Rabensgrünští se mě ptali, jestli si od mě zase přečtou pár řádků v příštím Heimatbriefu.

Když už mě příbuzní nazývají básníkem, rád jim to udělám. Drollen Edwina jsem se ptal, jestli už dozrály tvrdé hrušky, ale ani on to nevěděl. Kolik jsme tam jen naházeli kamenů, protože na lezení byly stromy příliš vysoké.

Vyprávění bylo dost a dost, den by musel být klidně dvakrát tak dlouhý. Potěšilo mě setkání s příbuznými, Neudorferovou Traudl a Ellou. Nechci zapomenout ani na Franka Karla, Ellu a Doru. Od Franka jsme kdysi dostávali nejeden koš jablek.

Na Leßnitzské pouti nám dědeček „Eckl Josef" vždycky dal korunu (Kč). To bylo na Leßnitzské pouti pro nás to nejkrásnější. Doufám, že se na mě Leßnitzští nebudou zlobit, že o nich píšu pár řádků.

Moje přání zůstává: každý rok jedno setkání krajanů, a abych u toho mohl být!

Ve Würzburgu jsem pak ještě pár dní pobyl u své matky a sourozenců.

Milí krajané z Horního Slavkova a okolí! Bylo by krásné, kdyby těch pár řádků udělalo trochu radost a kdyby si někdo jednou vzpomněl dopisem i na mě. —

Milý krajane Otto Hofmanne! Tvé přání konat každý rok setkání našich krajanů se pravděpodobně splní v roce 1984 v našem patronátním městě Auerbach.

Stesk po Gfellu

(báseň v chebském nářečí od Luise Morgenstern z Gfellu — volný převod smyslu)

Když v lese ty stromy šumí, sedávám sám často u nich. Rád bych si s nimi popovídal, o tom, jak vzpomínám na domov.

Táhne mě to pořád tam, kde jsem si jako děcko hrával. Chtěl bych vidět naše pole, kde jsme míval plné pytle.

Sedával jsem často pod hrušní a díval se do údolí Teplé. Nemůžu na Gfell zapomenout, vídám ho ve snu snad stokrát.

Když všechno kolem zaniklo a já nic doma nenacházím, přesto mě to tam táhne, kde jsem kdysi býval jako dítě.

Luise Morgenstern (Gfell)

[obr] Na krásné viadukty, po kterých tak často jezdila „mašinka" z Loktu do Krásna, budeme rádi vzpomínat. Nejeden z nás potají využíval cestu od Gaunitzu k Trübu jako zkratku. I když se muselo projít tunelem, bylo lákavé jít po vysokých mostech. — Dnes je zasypaná odklizeným hlušinovým materiálem z dolů.

věta pokračuje na dalším listu ⟶