„Copak tohle u nás ještě existuje?"

Senoseč po starém způsobu

Lidé, kteří si jako výletníci vyšli na horskou túru a stoupali zdaleka z vesnice v údolí, nevěřili vlastním očím, když na jednom svahu spatřili dvě ženy a jednoho muže, jak se s vervou věnují senoseči. „Copak tohle u nás ještě existuje?" zvolal jeden z výletníků a ukázal na dřevěné nářadí, s nímž sedláci pracovali. Jiný, který se v zemědělství skoro nevyznal, se divil méně a s naprostým nepochopením se zeptal: „Co je na tom vlastně zvláštního? Ti lidé sečou seno. No a?" „Podívej se přece, jak to dělají. Nic ti nepřipadá zvláštní?" „Myslíš, proč tu nepoužívají stroje?" „Přesně tak!" „Tak se sedláků prostě zeptejme!" „Dobře!"

Výletníci se přiblížili k venkovanům. „Vy tu pracujete ještě tak tvrdě jako za časů našich prarodičů!" Sedlák přerušil práci na poli, odložil vidle stranou a přistoupil k tazateli. Usmál se: „Obecně tu používáme i moderní stroje. Patří vesměs našemu družstvu. Dostaneme všechno, co ke své práci potřebujeme. Ale my tři tady" – s úsměvem ukázal na obě venkovanky a na sebe – „chceme mladým, a taky vám výletníkům, ukázat, jak se seno kdysi sváželo po starém způsobu. Nechceme vracet zpátky časy našich rodičů, prarodičů a praprarodičů. Ty staré dobré časy měly i své stinné stránky." „A co tedy chcete?" „Ukázat, že ještě umíme zacházet s kosou, že víme, jak se klepe, aby zůstala ostrá a lesklá, ale také, že ještě umíme zacházet s hráběmi, chopit se vidlí, hrabat seno ručně dohromady, obracet je a nakládat, jak to dělali naši předkové. Každé dva roky ukazujeme lidem z Raichu – naše vesnice leží nedaleko odtud a na mapě je sotva pořádně zakreslená – na naší slavnostní návsi koncem září, jak vypadala kdysi u nás v horách selská a řemeslná práce. Z toho se vyvinula tradiční slavnost, která nepřináší jen práci, ale i spoustu radosti." Obě ženy se mezitím k hovořící skupině stále více přibližovaly. Jedna z nich teď dodala: „A také radost našim hostům. Přijďte sem v neděli nahoru! Vidíte tamhle tu velkou boudu?" „Ano!" „To je naše slavnostní hala. Uchováváme tam naše polní nářadí, to staré i to dnešní. Tam také společně slavíme, vesničané i hosté!" Výletníci byli nadšení. Muž, který předtím tak upřímně přiznal svou neznalost zemědělství, zvolal: „To si nenecháme ujít!" Ostatní se shodně ujistili: „Rádi přijdeme!"

Výletníci a lidé z Raichu, dvousetduševní vesnice v Kleinen Wiesentalu v horách, se rozloučili podáním ruky. Pak pokračovali měšťané ve své túře a domácí ve své práci, protože chtěli svým hostům v neděli přece jen ukázat, jak dosud usušenou trávu naloží na senný vůz a odvezou volským spřežením na slavnostní náves.

Hans Bahrs

věta pokračuje na dalším listu ⟶