„Copak tohle u nás ještě existuje?"
Senoseč po starém způsobu
Lidé, kteří si jako výletníci vyšli na horskou túru a stoupali zdaleka z vesnice v údolí, nevěřili vlastním očím, když na jednom svahu spatřili dvě ženy a jednoho muže, jak se s vervou věnují senoseči. „Copak tohle u nás ještě existuje?" zvolal jeden z výletníků a ukázal na dřevěné nářadí, s nímž sedláci pracovali. Jiný, který se v zemědělství skoro nevyznal, se divil méně a s naprostým nepochopením se zeptal: „Co je na tom vlastně zvláštního? Ti lidé sečou seno. No a?" „Podívej se přece, jak to dělají. Nic ti nepřipadá zvláštní?" „Myslíš, proč tu nepoužívají stroje?" „Přesně tak!" „Tak se sedláků prostě zeptejme!" „Dobře!"
Výletníci se přiblížili k venkovanům. „Vy tu pracujete ještě tak tvrdě jako za časů našich prarodičů!" Sedlák přerušil práci na poli, odložil vidle stranou a přistoupil k tazateli. Usmál se: „Obecně tu používáme i moderní stroje. Patří vesměs našemu družstvu. Dostaneme všechno, co ke své práci potřebujeme. Ale my tři tady" – s úsměvem ukázal na obě venkovanky a na sebe – „chceme mladým, a taky vám výletníkům, ukázat, jak se seno kdysi sváželo po starém způsobu. Nechceme vracet zpátky časy našich rodičů, prarodičů a praprarodičů. Ty staré dobré časy měly i své stinné stránky." „A co tedy chcete?" „Ukázat, že ještě umíme zacházet s kosou, že víme, jak se klepe, aby zůstala ostrá a lesklá, ale také, že ještě umíme zacházet s hráběmi, chopit se vidlí, hrabat seno ručně dohromady, obracet je a nakládat, jak to dělali naši předkové. Každé dva roky ukazujeme lidem z Raichu – naše vesnice leží nedaleko odtud a na mapě je sotva pořádně zakreslená – na naší slavnostní návsi koncem září, jak vypadala kdysi u nás v horách selská a řemeslná práce. Z toho se vyvinula tradiční slavnost, která nepřináší jen práci, ale i spoustu radosti." Obě ženy se mezitím k hovořící skupině stále více přibližovaly. Jedna z nich teď dodala: „A také radost našim hostům. Přijďte sem v neděli nahoru! Vidíte tamhle tu velkou boudu?" „Ano!" „To je naše slavnostní hala. Uchováváme tam naše polní nářadí, to staré i to dnešní. Tam také společně slavíme, vesničané i hosté!" Výletníci byli nadšení. Muž, který předtím tak upřímně přiznal svou neznalost zemědělství, zvolal: „To si nenecháme ujít!" Ostatní se shodně ujistili: „Rádi přijdeme!"
Výletníci a lidé z Raichu, dvousetduševní vesnice v Kleinen Wiesentalu v horách, se rozloučili podáním ruky. Pak pokračovali měšťané ve své túře a domácí ve své práci, protože chtěli svým hostům v neděli přece jen ukázat, jak dosud usušenou trávu naloží na senný vůz a odvezou volským spřežením na slavnostní náves.
Hans Bahrs
„Ja, gibt es das denn noch bei uns?"
Heuernte nach altem Brauch
Die Leute, die da als Urlauber eine Bergwanderung unternommen hatten und von weither aus dem Taldorf aufgestiegen waren, glaubten ihren Augen nicht trauen zu dürfen, als sie an einem Hang zwei Frauen und einen Mann eifrig bei der Heuernte sahen. „Ja, gibt es das denn noch bei uns?" rief einer der Urlauber und deutete auf die hölzernen Geräte, mit denen die Bauern arbeiteten. Einer, der sich in der Landwirtschaft kaum auskannte, staunte weniger und fragte voller Unverständnis: „Was gibt es denn Besonderes hier? Die Leute sind beim Heuen. Na und?" „Sieh dir doch einmal an, wie sie das machen. Fällt dir nichts auf?" „Meinst du, warum sie hier keine Maschinen einsetzen?" „Genau!" „Fragen wir die Bauern doch einfach!" „Schön!"
Die Wanderer näherten sich den Landleuten. „Sie arbeiten hier ja noch so hart wie zu Zeiten unserer Großeltern!" Der Bauer unterbrach seine Tätigkeit auf dem Feld, legte die Heugabel zur Seite und trat auf den Fragesteller zu. Er lächelte: „Im allgemeinen benutzen wir hier auch moderne Maschinen. Sie sind durchweg Eigentum unserer Genossenschaft. Wir bekommen alles, was wir für unsere Arbeit benötigen. Aber wir drei hier" - er wies lächelnd auf die beiden Landfrauen und sich - „wollen den Jungen und auch euch Urlaubern gern einmal zeigen, wie das Heu früher nach altem Brauch eingebracht worden ist. Wir wollen die Zeiten unserer Eltern, Groß- und Urgroßeltern nicht zurückholen. Die gute alte Zeit hatte auch ihre Schattenseiten." „Was wollen Sie denn?" „Zeigen, daß wir noch mit der Sense umgehen können, daß wir wissen, wie man dengelt, damit sie immer scharf und blank bleibt, aber auch, daß wir noch verstehen, mit dem Rechen umzugehen, Forken anzupacken, das Heu von Hand zusammenzuraken, zu wenden und zu laden wie unsere Voreltern auch. Alle zwei Jahre zeigen wir Leute aus Raich - unser Dorf liegt nicht weit von hier und ist kaum auf einer Karte richtig verzeichnet - auf unserem Festplatz im späten September, wie Bauern- und Handwerksarbeit bei uns in den Bergen früher ausgesehen hat. Daraus hat sich ein Brauchtumsfest entwickelt, das nicht nur Arbeit, sondern auch sehr viel Freude bereitet." Die beiden Frauen hatten sich inzwischen der Gesprächsgruppe immer mehr genähert. Eine von ihnen ergänzte jetzt: „Und unseren Gästen auch. Kommen Sie doch am Sonntag hier auf die Höhe! Sehen Sie die große Baracke dort?" „Ja!" „Das ist unsere Festhalle. Dort bewahren wir unsere Ackergeräte auch, die von damals und die von heute. Dort feiern wir auch gemeinsam, Dorfleute und Gäste!" Die Urlauber waren begeistert. Der Mann, der vorher seine Unkenntnis in der Landwirtschaft so ehrlich bekannt hatte, rief: „Das lassen wir uns nicht entgehen!" Die anderen versicherten übereinstimmend: „Wir kommen gern!"
Die Urlauber und die Leute von Raich, dem Zweihundertseelendorf im Kleinen Wiesental in den Bergen, verabschiedeten sich per Handschlag. Dann setzten die Stadtleute ihre Wanderung, die Einheimischen ihre Arbeit fort, denn diese wollten ihren Gästen am Sonntag doch zeigen können, wie sie das bis dahin getrocknete Gras auf den Heuwagen laden und mit dem Ochsengespann zum Festplatz fahren würden.
Hans
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.