Milí krajané!
Já i moje žena bychom rádi co nejsrdečněji pozdravili všechny krajany. Všem dárcům patří naše srdečné poděkování! Zvlášť bych chtěl poděkovat gratulantům, kteří si vzpomněli na mé 70. narozeniny. Děkuji také paní Walterové a Ottu Hofmannovi, kteří opět připravili pěkné příspěvky pro Heimatbrief, z nichž jsme se všichni radovali.
O našem setkání v Kahlu není třeba mnoho říkat. Kdo tam byl, jistě nebyl zklamán. Mohli jsme si spolu příjemně popovídat. Přes velké horko se mnoho krajanů cesty nezaleklo. Znovu jsme dokázali svou sounáležitost. Kéž naše soudržnost vydrží ještě dlouho. Bylo by ale načase, aby se našel nějaký mladší krajan, který by chtěl Heimatbrief pro krajany i nadále vytvářet. Netřeba připomínat můj věk. Otázkou je, jak dlouho ještě budu schopen Heimatbrief sestavovat.
V tomto měsíci, v září, bychom doma zase slavili náš nejkrásnější svátek – kirvaj (posvícení). O tom už bylo napsáno mnoho. Dnes už není žádný „providlkuchen", ale švestkový koláč. Zda nás tato náhrada odškodní za tehdejší slavení, nechme otevřené. Chci jen připomenout tu dobu, protože už není mnoho krajanů, kteří tehdejší svátek zažili. Bývalo krásně, i když se na to muselo dlouho dopředu šetřit, aby si člověk mohl pořádně užít. Peněz jsme tenkrát neměli tolik jako dnes. Jen porcelánáři měli prachy. Ti, co často pracovali v úkolové mzdě, měli slušný výdělek, a tak leckterá koruna padla snáz. Důležité bylo, že člověk byl veselý. A to my Slavkováci (Schlaggenwalďáci) při slavnostních příležitostech vždycky byli.
Léto je teď zase pryč – letos přineslo slunečné počasí, kterého jsme si mohli dlouho užívat, i dovolenou jsme si užili. Jak bychom se doma mohli radovat u našich rybníků, jenže ani ty už nejsou. Žádný Velký rybník, žádná Ebnet, i vody Lešnické strouhy zmizely. Jak velká byla tehdy naše svoboda! Žádný tlačenice na okrajích koupacích vod. Ale ani tahle idyla už neexistuje. Obraz bývalé domoviny pomalu bledne, a přesně to zapadá do plánu vyhánějících.
Vůbec je kolem vyhnaných ticho. Co dnes ještě znamená slovo domov a vlast – vůbec nic. Prý je taková doba, říká se. Ale jaké hodnoty se tím opouštějí, se jednou hořce vymstí. Odbýváním minulosti člověk zahyne a německý národ je už na cestě k zániku. Když se podíváme na množství cizinců mezi naším národem, musíme už mluvit o více kulturách. Jaká směsice z toho může vzniknout, nám ukázaly dějiny Říma. Co si počne masa lidí, když nebude moci čerpat příjmy, na které má nárok? Když se dnes už mluví o prázdných pokladnách, odkud pak mají přijít peníze, které je třeba vynaložit na uspokojení mas přijatých ve jménu humanity? Nikdo přece nebude předpokládat, že by se tito cizí lidé jednou postavili na naši stranu, kdybychom se museli bránit a kdyby se naše demokracie ocitla v ohrožení. Spíš je třeba předpokládat opak. Bohužel se vždy zvedne pokřik davu, když nějaký státník pohlédne o něco dál a předloží své teze na zastavení přistěhovalectví. My, milí krajané, jsme už v takovém věku, kdy si člověk řekne: mnoho z toho, co přijde, už asi nezažijeme. Naši potomci se s tím ale budou muset vypořádat. My máme prozatím všichni své živobytí a nikdy se nám nevedlo tak dobře jako teď. Proto jsme spokojeni, a to je důležité. Na obnově jsme se pevně podíleli. Uchovat to, co bylo vybudováno, je teď věcí druhých. Kéž se podaří dát práci všem, kdo ji chtějí. Kdo kdysi zažil dobu nezaměstnanosti, ví, jak tvrdý může být život. Podpory v dnešní podobě nebude možné navždy zajišťovat. —
Kdysi doma po naší kirvaji začínal čas vykopávání brambor. Pilně vyhrabávaly ohnuté ruce žen plody a sbíraly je do košů. Velké brambory do jednoho koše, malé a nahnilé do druhého. Společně pak nosily koše k vozíku. Nebyla to lehká práce, ale kopalo se s veselou myslí. Jak se pak člověk těšil na kávu a krátkou přestávku! Konvice byla pěkně zabalená do šátků, aby káva k lidem dorazila teplá. Sedávalo se na mezi u pole a s chutí se pojídala velká houska. Čtvrtka chleba se vždycky nosila i domů, a k tomu ještě trochu brambor. Tak si tehdy naše matky a příbuzní shromažďovali zásoby na zimu. V té době bylo většinou už přinesené i chrastí na „bramborové knedlíčky" – otýpky byly srovnané v řadě a kolem nich ovinuté slaměné pásky se leskly. To byly tehdy těžké časy, ale kdo z nás, co jsme zůstali, by je chtěl zapomenout? Dnes už nad poli nestoupá kouř z doutnajících bramborových ohňů. Žádné děti už neochutnávají vůni pečených brambor. Všude duní stroje a příroda je prázdná. Lidé už nejsou potřeba. Kde dřív bylo třeba mnoho rukou na sklizeň Božích darů, dnes stačí jen málo. Pokrok odvane veškerý tradicemi vázaný život. Nejednomu z nás unikne povzdech. Uplynulý čas je nenávratně pryč.
Liebe Landsleute!
Meine Frau und ich möchten alle Landsleute recht herzlich grüßen. Wir sagen allen Spendern recht herzlichen Dank! Mein ganz besonderer Dank soll den Gratulanten gehören, die sich an meinen 70. Geburtstag erinnert haben. Bedanken möchte ich mich bei Frau Walter und Otto Hofmann, die wiederum schöne Beiträge für den Heimatbrief erstellt haben, über die wir uns wieder alle freuten.
Zu unserem Treffen in Kahl ist wenig zu sagen. Wer dabei gewesen ist, dürfte nicht enttäuscht gewesen sein. Wir haben schöne gemütliche Plaudereien pflegen können. Trotz des sehr warmen Tages haben viele Landsleute den Weg nicht gescheut. Wieder haben wir unsere Zusammengehörigkeit bewiesen. Möge unser Zusammenhalt noch recht lange fortbestehen. Es wäre aber an der Zeit, daß sich ein junger Landsmann bereitfinden möchte, der den HB auch weiterhin für die Landsleute erstellt. Ich brauch ja nicht an mein Alter zu erinnern. Wie lange noch, ist die Frage, bin ich in der Lage, den Heimatbrief zu gestalten?
In diesem Monat, September, hätten wir daheim wieder unser schönstes Fest — die Kirwa — gefeiert. Nun darüber ist ja schon viel berichtet worden. Jetzt gibt es eben keinen Providlkuchen, sondern Zwetschgenkuchen. Ob uns dieser Ersatz für das einstige Feiern entschädigt, ist dahingestellt. Ich möchte auch nur an diese Zeit erinnern, denn es gibt ja doch nicht mehr viele Landsleute, die das damalige Fest erlebt haben. Schön war es immer, denn man mußte ja schon lange vorher darauf sparen, um dann richtig auf die Pauke hauen zu können. So reichlich wie heutzutage waren unsere Mittel damals nicht. Nur die Porzelliener hatten die Moneten. Sie, die oft im Akkordlohn standen, hatten einen guten Verdienst und so konnte manche Krone leichter springen. Wichtig war, daß man fröhlich sein konnte. Und das waren wir Schlaggenwalder stets bei festlichen Anlässen.
Jetzt ist der Sommer wieder vorbei, der in diesem Jahr den Sonnenschein brachte, den wir sehr lange genießen konnten, auch die Urlaubszeit wurde genossen. Wie hätten wir uns daheim an unseren Teichen vergnügen können, aber auch diese sind nicht mehr. Kein Großer Teich, keine Ebnet mehr, und die Leßnitzgasser Wasser sind auch verschwunden. Wie groß war damals unsere Freiheit. Kein Gedränge an den Rändern der Badewasser. Doch ist auch diese Idylle nicht mehr vorhanden. Das Bild der einstigen Heimat verblaßt langsam, und das paßt genau in das Programm der Vertreiber.
Überhaupt ist es still geworden um die Vertriebenen. Was bedeutet heute noch das Wort Heimat und Vaterland — schon gar nichts mehr. Es sei halt die Zeit so, sagt man. Aber welche Werte da aufgegeben werden, wird sich einmal bitter rächen. Mit dem Abtun der Vergangenheit wird man sterben und das deutsche Volk ist bereits auf dem Weg des Unterganges. Wenn man die vielen Fremden unter unserem Volk besieht, so muß man schon von mehreren Kulturen sprechen. Was für ein Mischmasch daraus entstehen kann, hat uns die Geschichte Roms vorgeführt. Was wird die Masse Mensch beginnen, wenn sie die ihm zustehenden Einkommen nicht mehr in Anspruch nehmen kann. Wenn man jetzt schon von leeren Kassen redet, woher sollen dann die Gelder kommen, die man aufwenden muß, um die im Sinne der Humanität aufgenommenen Massen zu befriedigen. Man wird doch nicht annehmen wollen, daß sich diese fremden Menschen einmal mit zur Wehr setzen würden, wenn wir uns zu verteidigen hätten, und wenn unsere Demokratie in Gefahr geräte. Eher das Gegenteil ist anzunehmen. Leider geht stets ein Aufschrei durch die Menge, wenn ein Staatsmann etwas weiter blickt und seine Thesen zum Einhalt der Zuwanderung preisgibt. Wir, meine lieben Landsleute, haben ja bereits ein Alter, wo man sagt: Wir werden wohl nicht mehr viel wahrnehmen, was da kommen wird. Unsere Nachkommen müssen aber damit fertig werden. Wir haben ja zur Zeit alle unser Auskommen, und es ist uns auch noch nie so gut gegangen. Darum sind wir zufrieden und das ist wichtig. Am Aufbau haben wir feste mitgeholfen. Das zu erhalten, was erarbeitet wurde, ist jetzt der Anderen Sache. Möge es gelingen, allen Willigen einen Arbeitsplatz zu geben. Wer die Arbeitslosenzeit einst erlebt hat, der weiß, wie hart das Leben sein kann. Immer werden die Unterstützungen in der jetzigen Form nicht gewährleistet werden können. —
Einst begann daheim nach unserer Kirchweih die Zeit des Erdäpfelgrabens. Fleißig haben die Hände der gebuckelten Frauen die Früchte ausgegraben und diese aufgeklaubt in die Körbe geworfen. Die großen Erdäpfel in den einen Korb, die kleinen und angehackten in
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.