Milí krajané!

Já i moje žena bychom rádi co nejsrdečněji pozdravili všechny krajany. Všem dárcům patří naše srdečné poděkování! Zvlášť bych chtěl poděkovat gratulantům, kteří si vzpomněli na mé 70. narozeniny. Děkuji také paní Walterové a Ottu Hofmannovi, kteří opět připravili pěkné příspěvky pro Heimatbrief, z nichž jsme se všichni radovali.

O našem setkání v Kahlu není třeba mnoho říkat. Kdo tam byl, jistě nebyl zklamán. Mohli jsme si spolu příjemně popovídat. Přes velké horko se mnoho krajanů cesty nezaleklo. Znovu jsme dokázali svou sounáležitost. Kéž naše soudržnost vydrží ještě dlouho. Bylo by ale načase, aby se našel nějaký mladší krajan, který by chtěl Heimatbrief pro krajany i nadále vytvářet. Netřeba připomínat můj věk. Otázkou je, jak dlouho ještě budu schopen Heimatbrief sestavovat.

V tomto měsíci, v září, bychom doma zase slavili náš nejkrásnější svátek – kirvaj (posvícení). O tom už bylo napsáno mnoho. Dnes už není žádný „providlkuchen", ale švestkový koláč. Zda nás tato náhrada odškodní za tehdejší slavení, nechme otevřené. Chci jen připomenout tu dobu, protože už není mnoho krajanů, kteří tehdejší svátek zažili. Bývalo krásně, i když se na to muselo dlouho dopředu šetřit, aby si člověk mohl pořádně užít. Peněz jsme tenkrát neměli tolik jako dnes. Jen porcelánáři měli prachy. Ti, co často pracovali v úkolové mzdě, měli slušný výdělek, a tak leckterá koruna padla snáz. Důležité bylo, že člověk byl veselý. A to my Slavkováci (Schlaggenwalďáci) při slavnostních příležitostech vždycky byli.

Léto je teď zase pryč – letos přineslo slunečné počasí, kterého jsme si mohli dlouho užívat, i dovolenou jsme si užili. Jak bychom se doma mohli radovat u našich rybníků, jenže ani ty už nejsou. Žádný Velký rybník, žádná Ebnet, i vody Lešnické strouhy zmizely. Jak velká byla tehdy naše svoboda! Žádný tlačenice na okrajích koupacích vod. Ale ani tahle idyla už neexistuje. Obraz bývalé domoviny pomalu bledne, a přesně to zapadá do plánu vyhánějících.

Vůbec je kolem vyhnaných ticho. Co dnes ještě znamená slovo domov a vlast – vůbec nic. Prý je taková doba, říká se. Ale jaké hodnoty se tím opouštějí, se jednou hořce vymstí. Odbýváním minulosti člověk zahyne a německý národ je už na cestě k zániku. Když se podíváme na množství cizinců mezi naším národem, musíme už mluvit o více kulturách. Jaká směsice z toho může vzniknout, nám ukázaly dějiny Říma. Co si počne masa lidí, když nebude moci čerpat příjmy, na které má nárok? Když se dnes už mluví o prázdných pokladnách, odkud pak mají přijít peníze, které je třeba vynaložit na uspokojení mas přijatých ve jménu humanity? Nikdo přece nebude předpokládat, že by se tito cizí lidé jednou postavili na naši stranu, kdybychom se museli bránit a kdyby se naše demokracie ocitla v ohrožení. Spíš je třeba předpokládat opak. Bohužel se vždy zvedne pokřik davu, když nějaký státník pohlédne o něco dál a předloží své teze na zastavení přistěhovalectví. My, milí krajané, jsme už v takovém věku, kdy si člověk řekne: mnoho z toho, co přijde, už asi nezažijeme. Naši potomci se s tím ale budou muset vypořádat. My máme prozatím všichni své živobytí a nikdy se nám nevedlo tak dobře jako teď. Proto jsme spokojeni, a to je důležité. Na obnově jsme se pevně podíleli. Uchovat to, co bylo vybudováno, je teď věcí druhých. Kéž se podaří dát práci všem, kdo ji chtějí. Kdo kdysi zažil dobu nezaměstnanosti, ví, jak tvrdý může být život. Podpory v dnešní podobě nebude možné navždy zajišťovat. —

Kdysi doma po naší kirvaji začínal čas vykopávání brambor. Pilně vyhrabávaly ohnuté ruce žen plody a sbíraly je do košů. Velké brambory do jednoho koše, malé a nahnilé do druhého. Společně pak nosily koše k vozíku. Nebyla to lehká práce, ale kopalo se s veselou myslí. Jak se pak člověk těšil na kávu a krátkou přestávku! Konvice byla pěkně zabalená do šátků, aby káva k lidem dorazila teplá. Sedávalo se na mezi u pole a s chutí se pojídala velká houska. Čtvrtka chleba se vždycky nosila i domů, a k tomu ještě trochu brambor. Tak si tehdy naše matky a příbuzní shromažďovali zásoby na zimu. V té době bylo většinou už přinesené i chrastí na „bramborové knedlíčky" – otýpky byly srovnané v řadě a kolem nich ovinuté slaměné pásky se leskly. To byly tehdy těžké časy, ale kdo z nás, co jsme zůstali, by je chtěl zapomenout? Dnes už nad poli nestoupá kouř z doutnajících bramborových ohňů. Žádné děti už neochutnávají vůni pečených brambor. Všude duní stroje a příroda je prázdná. Lidé už nejsou potřeba. Kde dřív bylo třeba mnoho rukou na sklizeň Božích darů, dnes stačí jen málo. Pokrok odvane veškerý tradicemi vázaný život. Nejednomu z nás unikne povzdech. Uplynulý čas je nenávratně pryč.

věta pokračuje na dalším listu ⟶