Právo na domov – nárok a jeho naplnění

Na rozdíl od vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) na sebe generační výměna mezi návštěvníky Sudetoněmeckých dnů (Sudetendeutsche Tage) stále nechává čekat. Naprostá většina těch, kdo přijeli, zná domov Sudety ještě z vlastního prožitku. Nedá se ani popřít, že setkání našich krajanů mají čím dál více charakter setkání než charakter protestní demonstrace. Nevede nás k tomuto konstatování škodolibost, nýbrž starost o další existenci naší národní skupiny.

Byli bychom ovšem na omylu, kdybychom se snažili získat pro sudetoněmeckou věc ty, kdo se narodili zhruba od roku 1940, pomocí povrchních opatření vycházejících vstříc duchu doby. Ani církvím se dlouhodobě nepodaří něco podobného pouze pomocí rockových koncertů. Klíč, kterým můžeme otevřít dveře k následujícím generacím, spočívá spíše ve věrohodném a nade vši pochybnost povzneseném udržování našeho nároku na domov, na Sudety. Pokud naše mládež ve výjimečných případech reaguje ústupně, není to způsobeno nedostatkem, nýbrž spíše přílišnou vlastní flexibilitou – lépe řečeno ohebností – a nekompromisností protivníků.

V budoucnu si nevystačíme s v konečném důsledku defenzivním a poměrně abstraktním prohlášením, že se práva na domov nevzdáváme. Musíme přejít do ofenzivy a konkrétně vysvětlit, že chceme právo na domov naplnit. Srozumitelně pro každého, pro mladé i staré, pro zahraničí a především pro Čechy, to nemůže znamenat nic jiného než: Požadujeme navrácení Sudet sudetským Němcům.

Tak například Poláci – od politiků přes umělce až po duchovenstvo – při tisíci příležitostech požadovali uznání linie Odra–Nisa, ačkoli současně označovali vyhnání Němců z východních území za neměnnou realitu. Uznání nedotknutelnosti této svévolně stanovené hranice ve východních smlouvách bylo úspěchem jejich vytrvalého požadavku. Egypťané by nezískali zpět Sinaj, kdyby ho nepožadovali zpět, ale hovořili pouze o právu na sebeurčení jeho obyvatel. Také Jásira Arafata svět v podstatě poslouchá jen proto, že neúnavně požaduje návrat Palestinců do jejich domoviny, a nespokojuje se pouze s odkazy na právo na domov zakotvené ve stanovách OOP. Židé po celém světě se však již 2000 let, kdykoli se někde setkali o svátcích, loučili slovy: „Příští rok v Jeruzalémě!" Dnes jsou u cíle svých přání – jaký je to pro nás příklad!

Bezpochyby nám územní nárok na domov přinese hněv, urážky a hrozby. Ani zdánlivá beznadějnost prosazení vzhledem k současné globální politické konstelaci nás této námahy nezbavuje. Požadavek sudetských Němců a všech vyhnanců na návrat do domoviny se opírá o elementární právo a stejně tak nepodléhá opotřebení jako obdobný požadavek Palestinců a jiných národů. Pokud ho necháme padnout, nebude později nikdo, kdo by dokázal využít případné změny globálního mocenského uspořádání.

Neměli bychom hledat náhradu a útěchu ve formulích, jako je ta, která hovoří o sudetských Němcích jako o čtvrtém kmeni v Bavorsku. Může být míněna dobře, stojí však na příliš vratkých nohou. My, sudetští Němci, jsme staletími formované společenství osudu, složené z příslušníků několika německých kmenů. Rozptýleni po všech zemích ztratíme po třech nebo čtyřech generacích svůj vlastní jazyk (nářečí) i – až na muzeálně uchované zbytky – své kulturní dědictví a splyneme s hostitelskými kmeny (Bavory, Šváby, Franky atd.). Zachránit nás před tím může jen návrat do vlastní osídlovací oblasti, do naší domoviny. Nemylme se. Nenajdeme spásu ani ve vícenárodnostním státě, jako byla stará podunajská monarchie, ani – podle dosavadních zkušeností – nebude pro nás existovat autonomie v rámci Československé republiky. Zůstala nám teze, propagovaná ze všech stran už 25 a více let, o znovusjednocení a osvobození starého Evropy, v jejímž rámci – a jedině v jejím rámci – bychom mohli své právo hledat a nalézt. Odhlédneme-li od toho, že i v západní Evropě je dodnes některým národnostním skupinám urputně odpíráno právo na sebeurčení,

[obr] Idylka z Gfell (Kfely): „Baumannův domek" s návesním rybníkem

věta pokračuje na dalším listu ⟶