Poschitzau
**Amalie Fechter, roz. Frech, vzpomíná na svůj rodný kraj**
Z naší malé vesničky Poschitzau nezůstalo mnoho krajanů, od doby, kdy jsme před více než 35 lety museli násilím opustit svou ves. Na každém setkání zjišťujeme, jak se naše řady prořídly. Mnohý dobrý soused a přítel už není mezi námi. Bohužel dnešní dorůstající generace – tedy naši potomci – už o staré domovině nechtějí příliš vědět. Mladí lidé prostě vyrostli tady, sami nezažili tvrdý boj o existenci, kterému jsme my tehdy byli vystaveni pod Čechy, který jsme museli snášet kvůli tomu, že jsme byli Němci, a z lásky ke svým domovům. Proto u nich cit pro domovinu asi není tak výrazný, jak bychom si přáli. Nesmíme jim to ale mít za zlé, když se přizpůsobili novému prostředí, do něhož byli s námi přesazeni. Ani jim to tu nebylo lehké. Vždyť pořád slyšeli: To je uprchlická holka nebo uprchlický kluk. Ještě dnes se ve zlosti používá slovo uprchlík, a co znamená, je každému jasné. Je to ponížení lidské důstojnosti. Nikdy jsme nebyli uprchlíci, jen násilí nás vyhnalo z našich domovů. Přesto je s podivem, že toto ponižování na nás všech – a zvlášť na našich mladých – nezanechalo žádnou duševní újmu.
Ale teď jsem odbočila od své vlastní myšlenky. Chtěla jsem přece něco povědět o naší vesničce a jejím okolí. Často v duchu procházím celou obec. Přitom mi vytanou názvy cest a pozemků. Úplně dole, v „Dolní vsi", začínám svou procházku obcí. Nechávám před sebou projít dům za domem. Kdysi tam stály domy Josefa Langa, Haselbauer, Grießen-Steinbruch, pak Grießen-Louch, Muckerberg, Hirtwiesel, Schwarzenhübel – to byl lyžařský ráj – Steinmetz Stodl, přes Huofacker, Samel-Dürrwies, Melcher-Steinbruch, Buchenhöhe, což byl geometrický bod; z třicetileté války se dochoval ještě Saomel-hřbitov. V Triftu, Schmiedel am Berg, Steffelhügel, u Hrušky, u Bříz, Hubl-Wallerl, Haidkneck, na křižovatce Seidelův domek, Schindler-Steinbruch, u Suttel, pak k hájovně Frech. Další názvy byly na cestě do Karlových Varů: u Rybníka, Kaspar Wies, Útulna, Erlenwied, Červený kříž, Mehlsäckchen a ještě mnoho dalších cestních označení.
Kolem hájovny Heid, dala se dát vpravo do Ziegelhütten a rovně přes vlakovou zastávku Aich, Pirkenhammer, kolem restaurace ve Zvěřinci přes Svatého Linharta do Karlových Varů, anebo po silnici přes Aich a Donitz do Karlových Varů. Šlo-li se za hájovnou Heid vlevo, přišlo se přes takzvané Peklo k Hans Heilingovi. Lesní revír se jmenoval Rostkamm. Rostly tam nejkrásnější modré smrky a tento revír měl na starosti můj dědeček, hajný Frech. Dětství jsem strávila v hájovně u svých prarodičů. Samozřejmě mým nejvroucnějším přáním bylo mít jednou takový krásný modrý smrk jako vánoční stromeček. Ale dědeček měl o Vánocích plné ruce práce s hlídáním tohoto lesního úseku. Jednou jsem se ale domluvila se svým bratrancem Josefem Starkem, že si modrý smrk přece jen přineseme. Tak jsme se vypravili. Když jsme usoudili, že vzduch je čistý, přinesli jsme si za soumraku, ještě než se úplně setmělo, vysněné vánoční stromky. Ale na dědečkovu bouři hněvu jsme dlouho nezapomněli, když po obchůzce zjistil, že mu dva z nejlépe hlídaných stromků chybí. My jsme se samozřejmě ani nehnuli, že bychom byli ti provinilci. Jiné Vánoce jsme si zase vánoční stromky přinesli z lesního majetku Gfellerů nebo Hüefl Karla. Ale dědeček Frech se přesto nikdy nedozvěděl, kdo mu ty modré smrky sebral.
Šlo-li se kolem Sandhofu, přišlo se k lesnímu majetku Steffla Heinricha. Byla to krásná procházková cesta a bylo tam možné potkat leckterou zamilovanou dvojici. Dále pokračovala cesta do Steffl-Louch, k Buchteichu, Taler, Höfl-Rang, Katzensteig a k zastávce v Teplském údolí.
Jiná cesta vedla od Sandhofu přes Josefn, Šibenici, do Horního Slavkova (Schlaggenwald), ale také ke Gfellerovu kříži a k Hohlwegu, k Bräuerwies do Sicheluo. To by nemělo zůstat nezmíněno.
Jistě by se našel ještě nejeden koutek, ale pro tuto chvíli ať to, co bylo řečeno, postačí.
Doufám, že se na setkání v Kahlu podaří přivítat co nejvíce Poschitzauanů.
Poschitzau
Poschitzau
Amalie Fechter, geb. Frech, erinnert sich an ihren Heimatort
Nicht viele Landsleute sind aus unserem Dörfchen Poschitzau übrig geblieben, seit wir vor mehr als 35 Jahren gewaltsam das Dörfchen verlassen mußten. An jedem Treffen stellt man fest, daß sich die Reihen sehr gelichtet haben. So manchen guten Nachbarn und Freund gibt es nicht mehr. Leider will die jetzige heranwachsende Generation — also unsere Nachkommen — von der alten Heimat nicht mehr viel wissen. Die jungen Leute sind nun mal hier aufgewachsen, sie haben den harten Existenzkampf, den wir damals unter den Tschechen ausgesetzt waren, den wir wegen unseres Deutschseins und aus Liebe zu unseren Wohnstätten erdulden mußten, nicht selbst erfahren. Daher dürfte die Gefühl für die Heimat nicht so ausgeprägt sein, wie wir es gerne sehen würden. Aber wir dürfen es ihnen nicht verdenken, wenn sie sich in der jetzigen Umgebung, in die sie mit uns verpflanzt wurden, angepaßt haben. Auch ihnen wurde es hier nicht leicht gemacht. Hieß es doch stets: Das ist ein Flüchtlingsmädchen oder ein Flüchtlingsbub. Noch heute wird bei Unmut das Wort Flüchtling gebraucht, und was es bedeutet, ist jedem klar. Es ist eine Herabsetzung der menschlichen Würde. Wir waren niemals Flüchtlinge, nur die Gewalt vertrieb uns aus unseren Wohnstätten. Man muß sich trotzdem wundern, daß die Herabwürdigung bei uns allen — besonders aber bei unseren Jungen — keinen seelischen Schaden angerichtet hat.
Aber jetzt bin ich von meinem eigentlichen Gedanken abgekommen. Ich will doch von unserem Dörfchen und der Umgebung etwas sagen. Oft gehe ich in Gedanken den ganzen Ort ab. Da fallen mir die Wege- und Grundstücksnamen ein. Ganz im „Unteren Dorf" fange ich an den Ort zu durchwandern. Haus für Haus lasse ich passieren. Einst standen dort die Häuser von Josef Lang, Haselbauer, Grießen-Steinbruch, dann die Grießen-Louch, Muckerberg, Hirtwiesel, Schwarzenhübel — das war das Skiparadies — Steinmetz Stodl, übern Huofacker, Samel-Dürrwies. Melcher-Steinbruch, die Buchenhöhe, das war ein geometrischer Punkt; aus dem 30jährigen Krieg war noch der Saomel-Friedhof überliefert gewesen. In der Trift, Schmiedel am Berg, der Steffelhügel, beim Birnbaum, bei den Birken, Hubl-Wallerl, Haidkneck, auf der Kreuzung das Seidelhäuschen, der Schindler-Steinbruch, bei der Suttel, dann zum Hegerhaus Frech. Weitere Benennungen gab es auf dem Weg nach Karlsbad, beim Teich, Kaspar Wies, die Schutzhütte, Erlenwied, das rote Kreuz, die Mehlsäckchen und noch viele andere Wegkennzeichnungen.
Am Heider Forsthaus vorbei, kam man rechts nach Ziegelhütten und geradeaus über die Bahnstation Aich, Pirkenhammer, am Wildparkrestaurant vorbei über St. Leonhard nach Karlsbad oder die Straße entlang über Aich, Donitz nach Karlsbad. Ging man hinter dem Forsthaus Heid links ab, so kam man über die sogenannte Hölle zum Hans Heiling. Das Waldrevier hieß Rostkamm. Da standen die schönsten Blaufichten und dieses Revier unterstand meinem Großvater, dem Heger Frech. Meine Kindheit verbrachte ich im Hegerhaus, bei meinen Großeltern. Natürlich war es mein sehnlichster Wunsch auch einmal eine so schöne Blaufichte als Christbaum zu haben. Aber der Großvater war unermüdlich in der Weihnachtszeit mit der Überwachung dieses Waldteiles gefordert. Aber einmal habe ich mich mit meinem Vetter Josef Stark abgesprochen, daß wir uns eine Blaufichte holen. Nun, so zogen wir auch los. Als wir merkten, die Luft könne rein sein, holten wir uns zwischen Dämmerung und Dunkelheit die gewünschten Christbäume. Aber wir haben das Donnerwetter des Großvaters lange hinterher nicht vergessen, als er nach einem Rundgang merkte, daß zwei der bestgehüteten Stämmchen fehlten. Natürlich mucksten wir uns nicht, daß wir die Frevler waren. An anderen Weihnachten haben wir ja unsere Weihnachtsbäume aus dem Waldbesitz der Gfeller oder des Hüefl Karl geholt. Aber der Großvater Frech hat trotzdem nie erfahren, wer ihm die Blaufichten gemopst hat.
Ging man am Sandhof vorbei, kam man zu Steffl Heinrich seinem Waldbesitz. Es war ein schöner Spazierweg und manches Liebespaar konnte man dort begegnen. Weiter ging es in die Steffl-Louch, dem Buchteich, Taler, Höfl-Rang, Katzensteig und zur Haltestelle im Tepl-Tal.
Ein anderer Weg führte vom Sandhof aus über den Josefn, den Galgen, nach Schlaggenwald, aber auch zum Gfeller Kreuz und Hohlweg, die Bräuerwies in die Sicheluo. Dies sollte nicht unerwähnt bleiben.
Bestimmt gäbe es noch so manches Winkelchen, aber im Augenblick soll das Aufgezeigte genügen.
Ich hoffe, daß recht viele Poschnitzauer beim Treffen in Kahl begrüßt werden können.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.