Poschitzau

**Amalie Fechter, roz. Frech, vzpomíná na svůj rodný kraj**

Z naší malé vesničky Poschitzau nezůstalo mnoho krajanů, od doby, kdy jsme před více než 35 lety museli násilím opustit svou ves. Na každém setkání zjišťujeme, jak se naše řady prořídly. Mnohý dobrý soused a přítel už není mezi námi. Bohužel dnešní dorůstající generace – tedy naši potomci – už o staré domovině nechtějí příliš vědět. Mladí lidé prostě vyrostli tady, sami nezažili tvrdý boj o existenci, kterému jsme my tehdy byli vystaveni pod Čechy, který jsme museli snášet kvůli tomu, že jsme byli Němci, a z lásky ke svým domovům. Proto u nich cit pro domovinu asi není tak výrazný, jak bychom si přáli. Nesmíme jim to ale mít za zlé, když se přizpůsobili novému prostředí, do něhož byli s námi přesazeni. Ani jim to tu nebylo lehké. Vždyť pořád slyšeli: To je uprchlická holka nebo uprchlický kluk. Ještě dnes se ve zlosti používá slovo uprchlík, a co znamená, je každému jasné. Je to ponížení lidské důstojnosti. Nikdy jsme nebyli uprchlíci, jen násilí nás vyhnalo z našich domovů. Přesto je s podivem, že toto ponižování na nás všech – a zvlášť na našich mladých – nezanechalo žádnou duševní újmu.

Ale teď jsem odbočila od své vlastní myšlenky. Chtěla jsem přece něco povědět o naší vesničce a jejím okolí. Často v duchu procházím celou obec. Přitom mi vytanou názvy cest a pozemků. Úplně dole, v „Dolní vsi", začínám svou procházku obcí. Nechávám před sebou projít dům za domem. Kdysi tam stály domy Josefa Langa, Haselbauer, Grießen-Steinbruch, pak Grießen-Louch, Muckerberg, Hirtwiesel, Schwarzenhübel – to byl lyžařský ráj – Steinmetz Stodl, přes Huofacker, Samel-Dürrwies, Melcher-Steinbruch, Buchenhöhe, což byl geometrický bod; z třicetileté války se dochoval ještě Saomel-hřbitov. V Triftu, Schmiedel am Berg, Steffelhügel, u Hrušky, u Bříz, Hubl-Wallerl, Haidkneck, na křižovatce Seidelův domek, Schindler-Steinbruch, u Suttel, pak k hájovně Frech. Další názvy byly na cestě do Karlových Varů: u Rybníka, Kaspar Wies, Útulna, Erlenwied, Červený kříž, Mehlsäckchen a ještě mnoho dalších cestních označení.

Kolem hájovny Heid, dala se dát vpravo do Ziegelhütten a rovně přes vlakovou zastávku Aich, Pirkenhammer, kolem restaurace ve Zvěřinci přes Svatého Linharta do Karlových Varů, anebo po silnici přes Aich a Donitz do Karlových Varů. Šlo-li se za hájovnou Heid vlevo, přišlo se přes takzvané Peklo k Hans Heilingovi. Lesní revír se jmenoval Rostkamm. Rostly tam nejkrásnější modré smrky a tento revír měl na starosti můj dědeček, hajný Frech. Dětství jsem strávila v hájovně u svých prarodičů. Samozřejmě mým nejvroucnějším přáním bylo mít jednou takový krásný modrý smrk jako vánoční stromeček. Ale dědeček měl o Vánocích plné ruce práce s hlídáním tohoto lesního úseku. Jednou jsem se ale domluvila se svým bratrancem Josefem Starkem, že si modrý smrk přece jen přineseme. Tak jsme se vypravili. Když jsme usoudili, že vzduch je čistý, přinesli jsme si za soumraku, ještě než se úplně setmělo, vysněné vánoční stromky. Ale na dědečkovu bouři hněvu jsme dlouho nezapomněli, když po obchůzce zjistil, že mu dva z nejlépe hlídaných stromků chybí. My jsme se samozřejmě ani nehnuli, že bychom byli ti provinilci. Jiné Vánoce jsme si zase vánoční stromky přinesli z lesního majetku Gfellerů nebo Hüefl Karla. Ale dědeček Frech se přesto nikdy nedozvěděl, kdo mu ty modré smrky sebral.

Šlo-li se kolem Sandhofu, přišlo se k lesnímu majetku Steffla Heinricha. Byla to krásná procházková cesta a bylo tam možné potkat leckterou zamilovanou dvojici. Dále pokračovala cesta do Steffl-Louch, k Buchteichu, Taler, Höfl-Rang, Katzensteig a k zastávce v Teplském údolí.

Jiná cesta vedla od Sandhofu přes Josefn, Šibenici, do Horního Slavkova (Schlaggenwald), ale také ke Gfellerovu kříži a k Hohlwegu, k Bräuerwies do Sicheluo. To by nemělo zůstat nezmíněno.

Jistě by se našel ještě nejeden koutek, ale pro tuto chvíli ať to, co bylo řečeno, postačí.

Doufám, že se na setkání v Kahlu podaří přivítat co nejvíce Poschitzauanů.