⟵ věta pokračuje z předchozího listu

na odpor proti zesměšňování „ideálního světa", jako by to bylo pouhou lží a pokrytectvím. Je nám jasné, že nežijeme v „ideálním", nýbrž ve značně zničeném světě, ale neměli bychom připustit, aby se už naše děti ve škole učily zlehčovat si takové hodnoty jako láska, dobrota, slušnost, úcta, víra, důvěra, statečnost, smysl pro pospolitost, věrnost, čest – abych jmenoval jen některé – a místo toho byly seznamovány s realitou, v níž podle představ leckterých skvěle formulujících politických fanatiků tyto pojmy už nemají mít místo. Vyznávám se k tomu, že zdravý člověk usiluje o výkon, jehož je schopen, a v tom nachází uspokojení. Společenští vědci naší doby, kteří zavrhují výkonovou společnost a špičkami prstů ukazují na snahu o výkon jako příčinu většiny poruch v našem soužití, říkají jen polovinu pravdy. Přání podat dobrý výkon je třeba uvést do souladu s přirozeným ohledem na sociálně slabší. K tomu patří i to, aby byl obnoven narušený řád mezi generacemi a aby fetiš „mládí za každou cenu" nevedl ke stále novým mylným odhadům přirozených danosti. Žádný národ si nemůže dovolit odhodit generaci nad 40 let na smetiště svého vývoje. Napětí mezi generacemi, které se – pokud není neustále přiživováno a stylizováno do trvalého štvaní – časem samo znovu vyrovná a lze je zúročit ve prospěch celku, by mělo být viděno a posuzováno jako to, čím skutečně je, a nemělo by sloužit k budování nepřátelského obrazu napříč naším národem.

Vyznávám se k historickému vývoji a k tíži rozdělení německého národa, k němuž se cítím spjat a v jehož sílu k duševnímu a duchovnímu překonání jeho dnešního osudu v budoucnu věřím. Považuji za samozřejmost hlásit se ke kontinuitě kulturního dědictví tohoto národa a pomáhat je nedotčené předat příští generaci.

Vyznávám se k úctě před životem a věřím, že na tomto světě existuje něco vyššího, než nám dnes chce namluvit materialistické společenské učení. Vyznávám se k tomuto životu v našem světě a k tomu, že může být krásný, pokud to všichni budeme chtít.

Hans Bahrs

věta pokračuje na dalším listu ⟶

180 milionů korun zůstalo nevyužito

Příliš málo nových osadníků pro vylidněné sudetoněmecké pohraničí

V Československu žije podle posledního sčítání lidu (1980) stále ještě 62 000 sudetských Němců, ale o jejich problémech, které začaly odsunem na konci poslední světové války, se dnes ve velkých novinách naší sousední země nedočtete ani slovo. Jen občas nějaká reportáž alespoň nastíní neutěšenou situaci v pohraničí, aniž by se ovšem odvážila srovnání s dřívějšími dobami. Konkrétním příkladem je zpráva komunistického ústředního listu „Rudé právo" z 18. února, která popisuje poměry ve „vzorové obci" Železná Ruda (na hraničním přechodu do Bavorska), jež dnes čítá 1260 obyvatel (v roce 1930 jich bylo ještě 3365). Reportér cituje občana, který musí jet až do Klatov ve vnitrozemí, aby si zašel ke sklenáři, vyzvedl šaty z čistírny nebo nechal opravit vysavač – což pokaždé znamená cestu 80 kilometrů. Také krejčího, truhláře či čalouníka dnes v Železné Rudě už není. A holič pracuje jen dva dny v týdnu, lékař a zubař sem na hranici dojíždějí jen v případě potřeby.

„Musím si pospíšit, abych vyřídil svoje nákupy dopoledne v Klatovech a stihl to ještě do naší samoobsluhy. Včera tam moje žena nedostala ani mléko, ani chleba, uzeniny také došly." Ano, Železná Ruda je dnes turistickým střediskem se 150 rekreačními zařízeními a disponuje 6000 lůžky, čtyřmi restauracemi a řadou lyžařských vleků, „ale za poslední dvě desetiletí počet provozoven neustále klesal, zbyly jen čtyři".

věta pokračuje na dalším listu ⟶