⟵ věta pokračuje z předchozího listu
až na náměstí. Pilně jsme také sypaly květiny ze svých košíčků. Ke slavnosti Božího Těla patřily mochna husí, kociánek a kopretiny, a samozřejmě i vzácné pivoňky.
Výzdoba oltáře patřila k domácímu inventáři a každý obyvatel se musel zavázat, že o Božím Těle oltář postaví. Ve zvláštní komoře byl uložen velký olejomalovaný obraz, dvě velké sochy, malá kaplička, opravdové hornoslavkovské cínové svícny, prostírání, koberec a další věci.
Náš Horní Slavkov nebyl tehdy tak bohatě vybaven květinářstvími, jak je to obvyklé dnes. Proto se pilně nosila domů mochna husí a kociánek a z nich se pletly věnečky kolem šesti svícnů. Kromě toho se ještě omotávaly kolem svíček kvítkové ozdobné copánky. Předtím byla po celém městě okna vyzdobena kytičkami v květináčích.
(Fotografii i zprávu zaslala Isolde Riedel, rozená Geyer.)
hinunter bis zum Marktplatz. Wir streuten auch fleißig Blumen aus unseren Körbchen. Trauermantel, Katzenpfötchen und Margareten, natürlich auch die kostbaren Pfingstrosen gehörten zum Fronleichnamsfest.
Die Ausstattung des Altars gehörte zum Hausinventar und jeder Einwohner mußte sich verpflichten, den Altar an Fronleichnam aufzustellen. Eine eigene Kammer enthielt ein großes Ölgemälde, zwei große Figuren, eine kleine Kapelle, echt Schlaggenwalder Zinnleuchter, Gedecke, Teppich usw.
Unser Schlaggenwald war nicht so aufwendig mit Blumenläden, wie es jetzt so üblich ist, bestückt. So wurden fleißig Trauermanteln und Katzenpfötchen heimgetragen, Kränzchen um die 6 Kerzenständer gebunden. Außerdem wurden noch Blumen-Schwänzchen zur Verzierung der Kerzen umgewickelt. Vorher waren in der ganzen Stadt die Fenster mit Blumenstöckchen geschmückt.
(Isolde Riedel, geb. Geyer, sandte das Foto und den Bericht ein).
Nemoderná vyznání
Odpovědi jednoho současníka
Dnes víc než kdy jindy platí, že si každý z nás musí na mnohé výzvy doby najít vlastní odpověď, dokázat ji formulovat a také ji statečně zastávat. Masová média vytvořila možnost – ať už je za tím kdokoli – řízeně ovlivňovat hodnotové představy každého jednotlivého občana, jeho životní návyky a jeho očekávání do budoucna, a to v míře, jakou před námi nezažila žádná generace. Jsem přesvědčen, že moje „Nemoderná vyznání" skončí ve většině redakcí v koši, protože se posuzovatelům nebudou zdát dost „pokrokové" v dnešním slova smyslu. Kašlu na to, zda budu počítán mezi „pokrokáře za každou cenu", kteří jsou vždy ochotni přesednout na další módní vlnu, jen aby zůstali „u kormidla" – aniž by přitom chtěli rezignovat na skutečný pokrok. Ten se ale „nedělá", nýbrž je zralým plodem dlouhého procesu proměny.
Vyznávám, že se německý spisovatel má vyjadřovat ve své vlastní mateřštině. Ta nabízí tak velké bohatství možností, jak nejjemnější odstíny nějakého jevu jazykově vyjádřit až do nejmenších detailů, že toto bohatství nelze nikdy zcela vyčerpat. Zároveň se ale bráním tomu, aby mě kvůli tomuto názoru házeli do jednoho pytle s onou sektou jazykových čistitelů, kteří se domnívají, že prokazují svému jazyku službu tím, že pro pojmy, jež jsme spolu s vynálezy převzali z cizího jazyka, nabízejí místy komické, ošklivé poněmčené tvary, které předmětu úvahy vůbec neodpovídají. Tak živý jazyk, jako je němčina, je dostatečně silný na to, aby do sebe znovu a znovu přijímal cizí pojmy a osvojoval si je. Ostře se však stavím proti oněm polovzdělancům, kteří na veřejnosti jen tak plýtvají cizími slovy tam, kde by bez potíží mohli volit silná, obrazná a výrazná německá slova. To platí zejména pro politiky všech odstínů, rozhlasové a televizní reportéry, učitele, studenty a gymnazisty, kteří si ve stále větší míře libují v hrůzném žargonu, jímž sice na chvíli ohromí naivní duše, ale z dlouhodobého hlediska jazykově neobstojí. Vyznávám se k manželství a rodině, protože se domnívám, že představují nejen podle Základního zákona naší země, ale i podle mravního zákona uznávaného velkou – byť stále ještě mlčící – většinou našeho národa, nejlepší formu soužití dvou lidí a zdravého vyrůstání našich dětí v jejich bezpečí. Měli bychom mít odvahu i veřejně konstatovat, že naše masová média věnují takzvaným okrajovým skupinám naší společnosti ve svých pořadech příliš velký prostor a zanedbávají vylíčení způsobu života a chování velké většiny. Vyznávám se k tomu, že naše generace, poznamenaná hrůzami války a hladem poválečné doby, by se měla postavit
Unzeitgemäße Bekenntnisse
Unzeitgemäße Bekenntnisse
Antworten eines Zeitgenossen
Es gilt heute mehr denn je für einen jeden von uns, auf die vielen Herausforderungen unserer Zeit seine eigene Antwort zu finden, zu formulieren und sie auch beherzt zu vertreten. Die Massenmedien haben die Möglichkeit einer — von wem auch immer — gelenkten Beeinflussung der Wertvorstellungen jedes einzelnen Bürgers, seiner Lebensgewohnheiten und seiner Zukunftserwartungen geschaffen, wie sie vor uns noch keine Generation erlebt hat. Ich bin überzeugt davon, daß meine „Unzeitgemäßen Bekenntnisse" bei den meisten Redaktionen in den Papierkorb wandern werden, weil sie den Prüfern nicht „progressiv" im Sinne des heutigen Sprachgebrauchs erscheinen mögen. Ich pfeife darauf, zu den „Progressiven um jeden Preis", die stets bereit sind, auf die nächste Modewelle umzuschwenken, wenn sie dadurch „am Drücker" bleiben können, gerechnet zu werden, ohne auf einen echten Fortschritt verzichten zu wollen. Dieser aber wird nicht „gemacht", sondern ist die reife Frucht eines langen Wandlungsprozesses.
Ich bekenne mich dazu, daß sich ein deutscher Schriftsteller in seiner eigenen Muttersprache ausdrücken sollte. Sie bietet einen so großen Schatz an Möglichkeiten, einen Vorgang in den feinsten Unterschieden sprachlich bis in die kleinsten Verästelungen sichtbar zu machen, daß dieser nie voll ausgeschöpft werden kann. Dabei wehre ich mich zugleich, wegen dieser meiner Auffassung in einen Topf mit jener Sekte der Sprachreiniger geworfen zu werden, die meinen, sie dienten ihrer Sprache dadurch, daß sie für Begriffe, die wir etwa mit Erfindungen zugleich aus einer fremden Sprache übernommen haben, teilweise urkomische, häßliche Eindeutschungen anbieten, die dem Gegenstand der Betrachtung nicht angemessen sind. Eine so lebendige Sprache wie die deutsche ist kräftig genug, um immer wieder fremde Begriffe in sich aufzunehmen und sich zu eigen zu machen. Ich wende mich aber in aller Schärfe gegen jene Halbgebildeten, die da in der Öffentlichkeit mit Fremdwörtern nur so um sich werfen, wo sie ohne weiteres kräftige, bildhafte und ausdrucksstarke deutsche wählen könnten. Das gilt besonders für Politiker aller Schattierungen, Funk- und Fernsehreporter, Lehrer, Studenten und Gymnasiasten, die sich in zunehmendem Maße darin gefallen, ein schauderhaftes Kauderwelsch zu sprechen oder zu schreiben, mit dem sie zwar vorübergehend naive Gemüter verblüffen, auf die Dauer gesehen aber sprachlich nicht bestehen werden. Ich bekenne mich zu Ehe und Familie, weil ich meine, daß sie nicht nur nach dem Grundgesetz unseres Landes, sondern auch nach dem von einer großen, allerdings immer noch schweigenden Mehrheit unseres Volkes anerkannten Sittengesetz als die beste Form des Zusammenlebens zweier Menschen und das gesunde Aufwachsen in ihrer Geborgenheit für unsere Kinder darstellt. Wir sollten den Mut haben, auch öffentlich festzustellen, daß unsere Massenmedien den sogenannten Randgruppen unserer Gesellschaft einen viel zu breiten Raum in ihren Sendungen einräumen und die Darstellung der Lebens- und Verhaltensweise der großen Mehrheit vernachlässigen. Ich bekenne mich dazu, daß unsere Generation, die durch die Schrecken des Krieges und den Hunger der Nachkriegszeit gezeichnet wurde, aufstehen
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.