Postní a velikonoční doba 1983

Milí krajané, milí přátelé!

Redakce našich krajanských listů mi opět nabídly příležitost promluvit o obou velkých svátcích, Vánocích a Velikonocích, kněžské slovo k našim sudetoněmeckým krajanům. Za tuto vstřícnost bych chtěl na tomto místě poděkovat.

Postní a velikonoční doba: Na jejím počátku stojí Popeleční středa a mnozí z nás se jistě už postavili pod toto znamení posvěceného popela jako symbolu lidské pomíjivosti. Nezapomínejme, že už více než jedna generace vyhnanců z domova zemřela v nové vlasti. Všichni sice víme, kolik let už jsme prožili, ale nevíme, kolik let nám ještě bylo dopřáno. Popelcový kříž na čele je i dnes pro mnohé působivým obřadem po ruchu masopustu. Na Popeleční středu roku 1946 jsem jako vězeň v karlovarské soudní věznici žehnal novinový popel a udílel spoluvězňům popelcový kříž. V té době nám obzvlášť došlo, jak málo člověk vlastně potřebuje – vždyť v našem vězeňském pytlíku jsme měli jen jednu soupravu prádla, dva páry ponožek a kapesníky. Jako kněz jsem měl u sebe ještě růženec, Nový zákon, breviář a umíráček. A tak jsme v následující postní době večer modlívali růženec a ráno, než jsme šli na práci, jsme drželi čtení z Písma a meditaci. Mnozí mi později potvrdili, že to pro ně byly dny nábožensky plodné, i když strava byla skrovná a tábor velmi primitivní. My, lidé dnešního blahobytu, bychom si měli častěji promýšlet, jak málo vlastně potřebujeme jako železnou zásobu pro svůj život.

I v duchovně proměněné době zůstávají modlitba, půst a almužna základními akordy předvelikonoční doby pokání. Pro mnohé to možná jsou zastaralé pojmy, se kterými si moc neví rady, ale pro nábožensky založeného člověka jsou životně důležitými výrazy víry. Modlitbou zde míním osobní modlitbu jednotlivce jako prosbu, díkůvzdání a chválu Boha, společnou modlitbu rodiny a farní obce a modlitební bouři mnohých v nesnázích doby. Mluvíme mnoho o nebezpečí války, o ohroženém míru a hrozících katastrofách, ale ve všech těchto záležitostech se modlíme příliš málo.

Když před 300 lety (1683) stáli Turci před Vídní a půlměsíc ohrožoval Evropu a Říši, tehdy se rytířstvo pod velením Karla Lotrinského seřadilo na Kahlenbergu k otevřené polní bitvě, po boku i polský král Sobieski se svým osvobozujícím vojskem. Muži Vídně stáli na hradbách městských zdí a v kostelích se ženy a děti modlily za vítězství křesťanského vojska. Vídeň, Říše i křesťanská Evropa byly zachráněny. Dnes jde o stejné hodnoty, zbrojí se donekonečna, ale modlitebníci na mnoha místech chybí. Od Reinholda Schneidera pochází výrok: „Jen modlitebníkům se ještě může podařit odvrátit od nás neštěstí."

Postit se dnes znamená umět se mnohého vzdát a neplýtvat statky života. Neměli bychom však přeslechnout ty, kdo napomínají ke skromnosti a vážnému odříkání, protože bez takového odříkání nezvládneme nouzi, do níž jsme se po letech blahobytu dostali. Dosavadní půst z nábožensko-asketických důvodů získal novou motivaci, totiž odpovědnost za hladovějící a trpící ve třetím světě. Misereor a Adveniat se stále rostoucími výsledky jsou toho důkazem.

Almužna: Už nejde o polévku pro chudé nebo o haléře pro žebráka u dveří, nýbrž o tvou osobní oběť pro celosvětovou nouzi dnešních dnů a o skutečné bratrské sdílení a darování.

Přeji vám tedy postní dobu, v níž jsou i dnes modlitba, půst a almužna vážnými požadavky naší víry.

Vrcholem velikonoční přípravy je doba postní (pašijová) a Svatý týden, v němž v liturgii slavíme tajemství utrpení a smrti našeho Pána Ježíše Krista. Máme tuto dobu využít k opravdovému prožití liturgie ve farním společenství. Ale ani osobní zbožnost, která byla v naší domovině výraznou pašijovou zbožností, by neměla přijít zkrátka. Viditelným výrazem toho byly četné pašijové pobožnosti, bolestný růženec, křížové cesty a úcta k pěti svatým ranám, k tomu procítěné pašijové písně (srov. přílohu písní ke Gotteslobu). Naše domovina byla ozdobena kříži na horách, v domech i u cest, křížovými cestami na poutních cestách, kalvárskými a getsemanskými výjevy a skupinami Ukřižování v našich kostelích. V Hořicích na Šumavě obyvatelé této malé obce ztvárnili utrpení našeho Pána v pašijové hře. Mnohé z toho bylo zničeno a znesvěceno. Mnohé věřící krajané, často za velkých obětí, znovu vybudovali na svých pamětních místech, protože zakusili, jak silná víra v kříž jim pomohla šťastně přestát utrpení jejich vyhnání. Zvláště působivá je křížová cesta z žuly a bronzu na Pfaffenbühlu u kostela sv. Anny v Mähringu/Opf.

věta pokračuje na dalším listu ⟶