Návštěva u věžní strážkyně
Už dlouho jsem si přála, abych mohla alespoň jednou vystoupit až za věžní strážkyní kostela sv. Jiří v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Jakmile jsme s babičkou zabočily z Gfellské ulice do Nové ulice a já uviděla mohutný kostel, jak se tyčí nad městečkem, začala jsem prosit a ptát se, jestli a kdy už konečně podnikneme slíbenou návštěvu bytu věžní strážkyně. Babička měla vždycky nějaké jiné povinnosti, kterých se musela po bohoslužbě a návštěvě dědečkova hrobu ještě zhostit. Musela jsem tedy opravdu dlouho čekat, než byla ochotná mé prosbě vyhovět.
Bylo to na slunečnou velikonoční neděli. Nad loukami a poli již jásali skřivani, když jsme s babičkou šly přes Gfellskou výšinu. Sluneční paprsky se hřejivě vkrádaly přes šaty a oživovaly zimou ztuhlé údy. K tomu vál kolem čela a tváří teplý jarní vítr. Babička se z toho radovala, bylo to na ní vidět. Proto jsem uznala okamžik za vhodný, abych znovu přednesla své staré přání: „Prosím tě, babičko, nemohly bychom dneska vylézt na tu věž?" Babička tedy slíbila, že po mši svaté a návštěvě hrobu půjdeme k věžní strážkyni. Obě ženy se dobře znaly, babička u ní v bytě bývala častým hostem, ale právě v době, kdy jsem zrovna nebyla u Gfellu.
K babiččině zármutku jsem během bohoslužby nikdy nedokázala být tak zbožná, jak to považovala za křesťanskou povinnost. Rozptylovaly mě tisíce věcí. Nejdřív jsem si prohlížela zastavení křížové cesty, pak mnoho jiných obrazů, pak babičky kolem sebe, pak jsem se dívala na chlapce na kůru, jak horlivě mávají na rozkvétající a rozkvetlé dívky v lavicích. A když k tomu ještě stoupal kadidlový dým, začala jsem neklidně šoupat nohama, protože ta vůně spolu s oblakem naftalínu, který se linul ze sváteční nedělní výbavy věřících, uváděla můj žaludek do nebezpečného chvění. Někdy jsem kvůli tomu musela chrám opustit. Dokud to ale ještě nebylo tak zlé, šoupala jsem nohama, což dokázalo mou milou babičku rozechvět. Kromě toho jsem si ještě pohrávala s třásněmi jejího kašmírového šátku a počítala knoflíky. Mezitím jsem zívala a slyšitelně lapala po čerstvém vzduchu. Pro babičku byla míra dovršena, protože když jsme za slavnostního závěrečného zvonění mířily k východu, měla velmi nasupenou tvář a nepromluvila ani slovo. Teprve venku na mě nebezpečně zasyčela a já začala pochybovat, jestli dnes na věž opravdu vylezeme. V uctivém odstupu jsem mlčky šla za starou paní. U dědečkova hrobu ve vzdušné výšce, nedaleko zvonice umíráčku, jsem trhala stébla trávy mezi „tučnicí" a „netřeskem". Pak babička postavila k hrobovému kříži petrklíče ze Schönhanselovy „Tally" a zapálila svíčku. Společně jsme se ještě pomodlily Otčenáš, přičemž jsem se hlídala, abych se ani nepohnula, jen abych babiččin hněv ještě více nepodnítila. Nedávala nic najevo a nebylo žádných náznaků, z nichž bych mohla usoudit, jaké má nyní plány. Tiše jsem pak zase šla za ní. Když jsme už minuly staré dřevěné dveře k výstupu na věž, babička najednou zastavila, otočila se ke mně a usmála se na mě. Pak mě vzala za ruku a vedla mě k vyšlapaným schodům, po kterých přede mnou začala stoupat vzhůru. Odpočinuly jsme si až v hodinové místnosti. Babička mi tam ukázala starobyle ztmavlý hodinový stroj s koly a řetězy, které vrzaly a skřípaly. Pak jsme vylezly po strmém žebříkovém schodišti do zvonice. V přítmí tam viselo nádherné zvonění, které se doneslo daleko přes náš krásný domov. Na konci posledního žebříku už stála věžní strážkyně, protože nás už zaslechla. Kdo žije v takové osamělé, tiché výšce, získá jemný sluch. Byly jsme přátelsky přijaty a hned pozvány do světnice. Já jsem ale chtěla zůstat na ochozu a dívat se do kraje. Bylo to tady nahoře tak nepopsatelně a nezapomenutelně krásné. Kolem dokola náhorní plošiny se svými hrbolky a lesními pásmy, Krudum, Špičák, se Schönfeldem, Rabensgrünem, Lesnicí a Windhofem. Na druhé straně bloudil pohled k Poschitzauerskému lesu s „Pískem" před ním a pak dál napravo les u Gfellu směrem k Cihelnám. A všude na mezích lísková křoviska.
[obr] Pohled z náměstí na dívčí školu, budova vpravo obchodník Schmidt
Besuch bei der Türmerin
Schon lange hatte ich mir gewünscht, wenigstens ein einziges Mal bis zur Türmersfrau der St. Georgskirche in Schlaggenwald hochsteigen zu dürfen. Sobald ich mit meiner Großmutter zusammen von der Gfeller Straße in die Neue Straße einbog und die mächtige Kirche so über das Städtchen ragen sah, begann ich zu betteln und zu fragen, ob und wann wir bitte, bitte endlich mal den versprochenen Besuch in die Türmerwohnung machen würden. Stets hatte die Großmutter irgendwelche andere Verpflichtungen, derer sie sich nach dem Kirchgang und dem Besuch an Großvaters Grab noch zu entledigen hatte. So mußte ich wirklich sehr lange warten, bis sie meiner Bitte entsprechen wollte.
Es war an einem sonnenreichen Ostersonntag. Die Lerchen jubilierten schon über den Wiesen und Äckern, als Großmutter und ich über die Gfeller Höhe gingen. Durch die Kleider krochen wärmend die Sonnenstrahlen und belebten die winterstarren Glieder. Dazu fächelte lau der Frühlingswind um Stirn und Wangen. Meine Großmutter freute sich darüber, man konnte es ihr ansehen. Darum betrachtete ich den Zeitpunkt für geeignet, meinen alten Wunsch neu vorzutragen: „Bittschöi, Großmutta, könn ma heit neat aff'n Turm affe göi?". Da versprach die Großmutter, daß sie mir nach der Hl. Messe und dem Grabbesuch zur Türmerin wolle. Die beiden Frauen kannten sich gut, Großmutter war in der Türmerwohnung auch öfter Gast, aber eben zu einer Zeit, wenn ich gerade nicht in Gfell war.
Zum Kummer meiner Großmutter konnte ich niemals während des Gottesdienstes so andächtig sein, wie sie es als Christenpflicht hielt. Tausend Dinge lenkten mich ab. Erst schaute ich mir die Leidensstationen an, dann die vielen anderen Bilder, dann die Großmutterln um mich herum, dann schaute ich zu den Burschen auf der Empore, wie sie eifrig den aufblühenden und den aufgeblühten Mädchen in den Bankreihen zuwinkten. Wenn dann noch der Weihrauch aufstieg, begann ich unruhig mit den Füßen zu scharren, denn der Duft, verbunden mit einer Wolke von Mottenkugelgeruch, die aus den Sonntagsgewändern der Kirchgänger wehte, brachte meinen Magen in gefährliche Schwingungen. Manchmal mußte ich deswegen das Gotteshaus verlassen. So lange es aber noch nicht derart schlimm war, scharrte ich mit den Füßen, was meine liebe Großmutter zum Zittern bringen konnte. Außerdem spielte ich noch an den Fransen ihres Kaschmirtuches, — und ich zählte meine Knöpfe. Zwischenrein gähnte ich und schnappte hörbar nach frischer Luft. Für meine Großmutter war das Maß voll, denn als wir während des feierlichen Schlußgeläuts dem Ausgang zustrebten, hatte sie ein sehr ärgerliches Gesicht und sie sprach kein Wort. Erst draußen zischte sie mich gefährlich an und zu zweifeln begann, ob wir heute wirklich auf den Turm steigen würden. In angemessenem Abstand ging ich schweigend hinter der alten Frau. An Großvaters Grab auf luftiger Höhe, unweit vom Totenglöckerlturm, zupfte ich Grashälmchen zwischen der „Fetten Henne" und der „Hauswurz" heraus. Dann stellte die Großmutter „Himmelschlüsserla" von Schönhansels „Tala" vor das Kreuz und zündete ein Lichtl an. Gemeinsam beteten wir noch das Vaterunser, wobei ich mich hütete, mich zu bewegen sagte, nur um Großmutters Ärger nicht noch mehr anzustacheln. Sie ließ sich nichts anmerken, und es gab keinerlei Anzeichen, woraus ich hätte schließen können, welche Pläne sie nun hatte. Still ging ich später wieder hinter ihr her. Als wir bereits an der alten Holztüre zum Turmaufstieg vorbei waren, blieb meine Großmutter plötzlich stehen, drehte sich nach mir um und lächelte mich an. Dann nahm sie meine Hand und führte mich zu den ausgetretenen Treppen, wo sie vor mir hochzusteigen begann. Erst in der Uhrenstube rasteten wir. Großmutter zeigte mir dabei das altersdunkle Uhrwerk mit seinen Rädern und Ketten, die ächzten und knarrten. Dann kletterten wir die steile Stiegenleiter zur Glockenstube hinauf. Im Halbdunkel hing das wunderbare Geläut, welches weithin über unsere schöne Heimat hallen konnte. Am Ende der letzten Stiegenleiter stand bereits die Türmerin, denn sie hatte uns schon vernommen gehabt. Wer in solch einsamer, stiller Höhe lebt, bekommt ein feines Gehör. Wir wurden freundlich aufgenommen und gleich in die Stube eingeladen. Ich aber wollte auf dem Umgang bleiben und ins Land schauen. Es war ja so unbeschreiblich und unvergeßlich schön hier oben. Ringsherum die Hochflächen mit ihren Huckeln und Waldzügen, dem Krudum, dem Spitzberg, mit Schönfeld, Rabensgrün, Leßnitz und dem Windhof. Auf der anderen Seite schweifte der Blick zum Poschitzauer Wald mit dem „Sand" davor und dann weiter rechts der Wald bei Gfell in Richtung Ziegelhütten. Und überall an den Feldrainen das Haselnußgebüsch.
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.