⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Když přišla sobota, dala si maminka u svého kadeřníka udělat krásné trvalé lokny „sechs", které tehdy byly velmi v módě. A já se nemohla dočkat večera. Do té doby rtuťový sloupek poprvé po týdnech vylezl až k nule, navíc pomalu, ale vytrvale pršelo. Brzy byly chodníky i silnice hladké jako zrcadlo a nebezpečně se leskly v pouličním osvětlení. Pan Preußler se ale nedal odradit a nařídil svému šoférovi přijet přesně na čas. Vzadu ve vznešeném automobilu si nás maminka tiskla zleva i zprava k sobě, přičemž se chvěla tak, že jí šustily perly a flitry. Otec, který seděl vmáčknutý v druhém rohu, mumlal skrz zuby něco o tom, že je to „bláznovství a šílenství". Nahlas si to reptat asi netroufal, protože měl na sobě svůj dobrý černý oblek a protože před námi seděli vznešený pan Preußler a jeho šofér v livreji. Automobil opatrně sunul po státní silnici přes Neujanessen, Janessen nahoru na Hornerberg, což vlastně šlo docela dobře. Ale sjezd po ostrých serpentinách dolů na Loket (Elbogen) byla čistá loterie. Při každé zatáčce, kterou jsme šťastně měli za sebou, dospělí vydechli hluboce z útrob. Maminku jsem slyšela stále šeptat. Myslím, že se modlila — a to se sluneční korunou na hlavě! Heinrich a já jsme si v nevědomosti o nebezpečné situaci vesele štěbetali. Ti tři páni statečně mlčeli, nepočítáme-li ty vzdechy. Konečně jsme byli u mostu v Lokti. Odtud do Nového Sedla už to bylo pro našeho šoféra jen hračka, takže se celková nálada také znatelně zlepšila.

Teta Anna nás brzy uložila do postelí, protože bylo už pozdě, a společnost si zabalila mou krásnou sestřenici Hermine s sebou do auta a odjela na ples. — Vytrhli nás z prostředka nejpestřejších snů, když jsme se ve tři hodiny ráno vraceli domů.

Obleva zesílila, takže silnice byla bez ledu. V naší nádherné karose panovala nejlepší nálada. Pan Preußler se stále smál, protože má sestřenice Hermine dostala první cenu a maminka druhou. A pobavil se pokaždé znovu, že Hermine získala obrovský vůz hnědého uhlí, který pak, protože ho sama nepotřebovala, přinesla do domácnosti svým rodičům. Mamince zase předali mučicí nástroj v podobě přístroje na trvalou. Byl darován továrnou z Meierhöfen, ale maminka si s ním nedokázala poradit. Proto ho za pár dní vzala a šla s ním ke svému kadeřníkovi. Protože ale nechtěla ani neuměla smlouvat, dostala jen příští trvalou zdarma.

Hermine Walter, roz. Palm

Co jsi zdědil po svých otcích, k vlastnictví si to musíš zasloužit.

W. von Goethe

věta pokračuje na dalším listu ⟶