Když s předjarím přijel pan Preußler

Zima 1929/30 byla velmi tuhá. A byla dlouhá. Jaro pořád stálo venku přede dveřmi a nemohlo dovnitř, protože ledový chlupatý dědek nechtěl ustoupit. Jakmile člověk jen vystrčil nos ze dveří, obličej mu ztuhl do grimasy. Na saňkařských svazích ani na klouzačkách nebylo slyšet dětský křik, protože kluci a holky raději lezli za teplá kamna. I dospělí se jen se staženými rameny prodírali mrazivým chladem, museli-li vyřídit něco naléhavého. Toto ledové období trvalo skoro až do konce masopustu.

Jednou se ale mladému jaru přece jen podařilo pootevřít dveře na škvíru a poslat na ztuhlou zem obleva s deštěm. Všichni si oddychli, jakmile se sevření začalo uvolňovat. A tu k nám přijel pan Preußler.

Přijížděl dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Pan Preußler byl obchodní cestující, nebo jak se dnes říká, byl obchodní zástupce. A jaký to byl chlapík! Měl styl. Zastupoval přece největší továrnu na štětce v Československu a procestoval celé Čechy i Moravu. Pan Preußler byl vysoký, hubený muž, vždy dobře naladěný a vždy provoněný a upravený. Jeho řečnický aparát byl tak dobře naolejovaný, že sotva popadal dech, jakmile se rozjel v proudu řeči. Když nás navštívil, vzbudilo to rozruch v celém sousedství, protože jeho automobil patřil do vznešené třídy. Kdyby se dnes nabízel jako veterán, muselo by se za něj dát nejméně tolik, co stojí solidní vila. Spodní část nádherné karoserie byla rubínově červená a střecha důstojně černá. Loukotě se stále leskly, vyleštěné sidolem. Ale příjezd tohoto vozidla by nebyl ani z poloviny tak vzrušující, kdyby z něj navíc nevystoupil šofér v livreji a nepospíšil si obejít automobil, aby svému šéfovi zajistil působivý příchod, neboť pan Preußler miloval divadlo, okázalost. A my, můj bratr Heinrich a já, jsme ho měli rádi, možná i s tou postranní myšlenkou na to, co nám vždycky přivezl. Když jednou přijel na pozdní podzim, přivezl nám už na vánoční stromeček velkou krabici plnou kostiček cukru. Všechny byly zabalené v zeleném staniolu. Kdykoli se dnes přede mnou rozsvítí na semaforu „zelená", vzpomenu si na ty krásné kostičky cukru a na jejich dárce. Jindy nám pan Preußler daroval každému středně velkou krabičku rumových kuliček. Vlastně to nebyly kuličky, ale čepičky z jemné čokolády, uvnitř s cukrovou krustou a spoustou tekutého rumu. Zatímco se pan Preußler s mým otcem oddával zdlouhavému prodejnímu jednání, my s Heinrichem jsme se na ty kuličky vrhli. A právě když jsme si strkali do úst tu poslední, přišel se s námi pan Preußler rozloučit, protože byl nejen zdvořilý, ale i velmi chytrý obchodník, který věděl, že nejrychlejší cesta k cíli vede přes malé děti a milované psy. Pan Preußler byl zděšen, když nás uviděl, protože Heinrich i já jsme byli namol opilí a hleděli jsme skelnýma očima nechápavě, když po nás maminka chtěla, abychom se uklonili, respektive udělali „pukrle". Pan Preußler se tehdy zkroušeně odplížil, protože opilé nás udělat nechtěl.

A teď tu tedy zase stál, náš pan Preußler. Tentokrát se opět nespletl ve volbě, protože Heinrichovi a mně přivezl švýcarskou čokoládu. Pro mou hodnou maminku si vymyslel něco úplně zvláštního. Na poslední masopustní víkend jí chtěl obstarat lístky na ples do Nového Sedla (Neusattl). Maminka radostí hned dostala červené tvářičky, zatímco otce musel pan Preußler přesvědčovat pod tlakem. Slibovalo to být zvláštní ples s oceněním nejkrásnějších masek před demaskováním.

Maminka se hned spojila s naší tetou Annou v Novém Sedle a zeptala se, zda bychom my děti mohly být po dobu slavnosti ubytovány u ní. A jak byla maminka nadšeně naladěná, hned pozvala na ples i mou sestřenici Hermine — protože pan Preußler už to nějak zařídí. Ihned se domluvily na návštěvě u mé tety Fischerové v Karlových Varech, kam jsem směla jít s nimi. Teta Fischerová měla vedle svého krejčovství i půjčovnu kostýmů. V sezóně to byl pravý zlatý důl. Několik dívek celé dny vyšívalo jen štrasky, flitry a falešné perly. Ve velkém pokoji byly kolem dokola u stěn postaveny stojany. Na nich visel průřez celými světovými dějinami a k tomu ty nejfantastičtější sny. Uprostřed místnosti stálo ještě několik vysokých oválných zrcadel. Teta Fischerová zastávala svůj úřad plnoštíhle, hbitě a výřečně. Přinášela „Madame Pompadour", „Lolu Montez", „Julišku z Budapešti" a mnoho dalších pozoruhodných dámských postav, a maminka i sestřenice Hermine se natáčely sem a tam a stále znovu se otáčely a natáčely před oválnými zrcadly. Nakonec si maminka vybrala kostým „Slunce" a sestřenice Hermine se rozhodla pro kostým „Moulin Rouge". Byly to nádherné kusy z nejnovější kolekce. Maminka stála celá zlatě zářící, s úzkým korzetem a ke kolenům dlouhou cípatou sukýnkou. Pokrývku hlavy tvořila těsně přiléhající čepička, na které se vlnila třpytivá sluneční koruna. Kolem krku měla maminka ještě vícevrstvý řetízkový náhrdelník, který jí sahal skoro až k pupku. Sestřenice Hermine zářila celá v zeleném. Kostým měl také úzký vrchní díl, ale sukýnka nebyla sukýnkou. Byly to řady navlečených skleněných perlových šňůr, sahající od boku po koleno a při každém kroku mé sestřenice Hermine na zlomek vteřiny odhalily její pěkně tvarované nohy. Byla jsem nadšená a přála jsem si, abych byla o deset let starší. Pokrývku hlavy k tomuto nádhernému kostýmu tvořily jen vlnící se pštrosí pera. Ještě dnes se mi o tom zdá.

věta pokračuje na dalším listu ⟶