Když s předjarím přijel pan Preußler
Zima 1929/30 byla velmi tuhá. A byla dlouhá. Jaro pořád stálo venku přede dveřmi a nemohlo dovnitř, protože ledový chlupatý dědek nechtěl ustoupit. Jakmile člověk jen vystrčil nos ze dveří, obličej mu ztuhl do grimasy. Na saňkařských svazích ani na klouzačkách nebylo slyšet dětský křik, protože kluci a holky raději lezli za teplá kamna. I dospělí se jen se staženými rameny prodírali mrazivým chladem, museli-li vyřídit něco naléhavého. Toto ledové období trvalo skoro až do konce masopustu.
Jednou se ale mladému jaru přece jen podařilo pootevřít dveře na škvíru a poslat na ztuhlou zem obleva s deštěm. Všichni si oddychli, jakmile se sevření začalo uvolňovat. A tu k nám přijel pan Preußler.
Přijížděl dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Pan Preußler byl obchodní cestující, nebo jak se dnes říká, byl obchodní zástupce. A jaký to byl chlapík! Měl styl. Zastupoval přece největší továrnu na štětce v Československu a procestoval celé Čechy i Moravu. Pan Preußler byl vysoký, hubený muž, vždy dobře naladěný a vždy provoněný a upravený. Jeho řečnický aparát byl tak dobře naolejovaný, že sotva popadal dech, jakmile se rozjel v proudu řeči. Když nás navštívil, vzbudilo to rozruch v celém sousedství, protože jeho automobil patřil do vznešené třídy. Kdyby se dnes nabízel jako veterán, muselo by se za něj dát nejméně tolik, co stojí solidní vila. Spodní část nádherné karoserie byla rubínově červená a střecha důstojně černá. Loukotě se stále leskly, vyleštěné sidolem. Ale příjezd tohoto vozidla by nebyl ani z poloviny tak vzrušující, kdyby z něj navíc nevystoupil šofér v livreji a nepospíšil si obejít automobil, aby svému šéfovi zajistil působivý příchod, neboť pan Preußler miloval divadlo, okázalost. A my, můj bratr Heinrich a já, jsme ho měli rádi, možná i s tou postranní myšlenkou na to, co nám vždycky přivezl. Když jednou přijel na pozdní podzim, přivezl nám už na vánoční stromeček velkou krabici plnou kostiček cukru. Všechny byly zabalené v zeleném staniolu. Kdykoli se dnes přede mnou rozsvítí na semaforu „zelená", vzpomenu si na ty krásné kostičky cukru a na jejich dárce. Jindy nám pan Preußler daroval každému středně velkou krabičku rumových kuliček. Vlastně to nebyly kuličky, ale čepičky z jemné čokolády, uvnitř s cukrovou krustou a spoustou tekutého rumu. Zatímco se pan Preußler s mým otcem oddával zdlouhavému prodejnímu jednání, my s Heinrichem jsme se na ty kuličky vrhli. A právě když jsme si strkali do úst tu poslední, přišel se s námi pan Preußler rozloučit, protože byl nejen zdvořilý, ale i velmi chytrý obchodník, který věděl, že nejrychlejší cesta k cíli vede přes malé děti a milované psy. Pan Preußler byl zděšen, když nás uviděl, protože Heinrich i já jsme byli namol opilí a hleděli jsme skelnýma očima nechápavě, když po nás maminka chtěla, abychom se uklonili, respektive udělali „pukrle". Pan Preußler se tehdy zkroušeně odplížil, protože opilé nás udělat nechtěl.
A teď tu tedy zase stál, náš pan Preußler. Tentokrát se opět nespletl ve volbě, protože Heinrichovi a mně přivezl švýcarskou čokoládu. Pro mou hodnou maminku si vymyslel něco úplně zvláštního. Na poslední masopustní víkend jí chtěl obstarat lístky na ples do Nového Sedla (Neusattl). Maminka radostí hned dostala červené tvářičky, zatímco otce musel pan Preußler přesvědčovat pod tlakem. Slibovalo to být zvláštní ples s oceněním nejkrásnějších masek před demaskováním.
Maminka se hned spojila s naší tetou Annou v Novém Sedle a zeptala se, zda bychom my děti mohly být po dobu slavnosti ubytovány u ní. A jak byla maminka nadšeně naladěná, hned pozvala na ples i mou sestřenici Hermine — protože pan Preußler už to nějak zařídí. Ihned se domluvily na návštěvě u mé tety Fischerové v Karlových Varech, kam jsem směla jít s nimi. Teta Fischerová měla vedle svého krejčovství i půjčovnu kostýmů. V sezóně to byl pravý zlatý důl. Několik dívek celé dny vyšívalo jen štrasky, flitry a falešné perly. Ve velkém pokoji byly kolem dokola u stěn postaveny stojany. Na nich visel průřez celými světovými dějinami a k tomu ty nejfantastičtější sny. Uprostřed místnosti stálo ještě několik vysokých oválných zrcadel. Teta Fischerová zastávala svůj úřad plnoštíhle, hbitě a výřečně. Přinášela „Madame Pompadour", „Lolu Montez", „Julišku z Budapešti" a mnoho dalších pozoruhodných dámských postav, a maminka i sestřenice Hermine se natáčely sem a tam a stále znovu se otáčely a natáčely před oválnými zrcadly. Nakonec si maminka vybrala kostým „Slunce" a sestřenice Hermine se rozhodla pro kostým „Moulin Rouge". Byly to nádherné kusy z nejnovější kolekce. Maminka stála celá zlatě zářící, s úzkým korzetem a ke kolenům dlouhou cípatou sukýnkou. Pokrývku hlavy tvořila těsně přiléhající čepička, na které se vlnila třpytivá sluneční koruna. Kolem krku měla maminka ještě vícevrstvý řetízkový náhrdelník, který jí sahal skoro až k pupku. Sestřenice Hermine zářila celá v zeleném. Kostým měl také úzký vrchní díl, ale sukýnka nebyla sukýnkou. Byly to řady navlečených skleněných perlových šňůr, sahající od boku po koleno a při každém kroku mé sestřenice Hermine na zlomek vteřiny odhalily její pěkně tvarované nohy. Byla jsem nadšená a přála jsem si, abych byla o deset let starší. Pokrývku hlavy k tomuto nádhernému kostýmu tvořily jen vlnící se pštrosí pera. Ještě dnes se mi o tom zdá.
Mit dem Frühlingsahnen kam Herr Preußler
Der Winter 1929/30 war sehr hart. Und er war lang. Dauernd stand der Frühling draußen vor der Türe und konnte nicht herein, denn der eisige Zottelgreis wollte nicht weichen. Sobald man nur die Nase zum Haus rausstreckte, erstarrte das Gesicht zur Fratze. Kein Kindergeschrei war auf Rodelhängen oder Tschienerbahnen zu vernehmen, weil die Buben und Mädchen viel lieber hinter den warmen Ofen gekrochen sind. Selbst die großen Leute bohrten sich nur mit eingezogenen Schultern durch die frostige Kälte, wenn sie ihre dringendsten Erledigungen tätigen mußten. Diese Eiszeit dauerte fast bis zum Ende des Faschings.
Da gelang es eines Tages doch dem jungen Lenz, daß er die Türe einen Spalt breit öffnen konnte, um Tauwetter mit Regen auf das hartgefrorene Land zu schicken. Alle Leute atmeten auf, als sich die Fessel zu lockern begann. Da kam auch schon Herr Preußler zu uns.
Zweimal im Jahr kam er, zum Frühling und zum Herbst. Herr Preußler war ein Reisender, oder, wie man heute sagt, er war ein Vertreter. Und was für einer er war! Er hatte Format. Immerhin vertrat er die größte Pinselfabrik der Tschechoslowakei und bereiste den gesamten böhmischen und mährischen Raum. Herr Preußler war ein hochgewachsener und drahtiger Mann, immer gut gelaunt und immer duftend gepflegt. Sein Sprechanismus war derart gut geölt, daß er kaum zum Atemholen kam, sobald er richtig im Redefluß war. Wenn er uns besuchte, erregte das Aufsehen in der gesamten Nachbarschaft, denn sein Automobil war von der vornehmen Klasse. Würde es heute als Oldtimer angeboten werden, müßte man schon mindestens den Wert einer soliden Villa dafür hergeben. Das Unterteil der Prachtkarosse war rubinrot und das Verdeck in gediegenem Schwarz. Die Speichen glänzten stets sidolgeputzt. Aber die Auffahrt dieses Vehikels wäre nicht halb so aufregend gewesen, wenn ihm nicht auch noch ein Chauffeur in Livree entstiegen wäre und sich beeilt hätte, um das Automobil zu kommen, damit er seinem Chef einen wirkungsvollen Auftritt verschaffen konnte, denn Herr Preußler liebte das Theatralische, das Pompöse. Und wir, mein Bruder Heinrich und ich, wir liebten ihn, vielleicht auch mit dem Hintergedanken, was er uns immer mitbrachte. Als er einmal im Spätherbst kam, brachte er uns bereits für den Christbaum einen großen Karton voller Zuckerstückerln mit. Sie waren alle in grünem Stanniol eingepackt. Sobald heutzutage für mich eine Ampelanlage auf „Grün" schaltet, erinnere ich mich der schönen Zuckerstückerln und ihres Spenders. Ein andermal schenkte Herr Preußler jedem von uns eine mittelgroße Schachtel mit Rumkugeln. Eigentlich waren es ja keine Kugeln, sondern Hütchen aus feiner Schokolade, innen mit Zuckerkruste und viel flüssigem Rum. Während sich Herr Preußler mit meinem Vater einer wortreichen Verkaufsbesprechung hingab, fielen Heinrich und ich über die Kugeln her. Und als wir eben die letzte in den Mund steckten, kam Herr Preußler, um sich von uns zu verabschieden, denn er war nicht nur höflich, sondern auch ein äußerst kluger Kaufmann, der wußte, daß der Weg zum Ziel am schnellsten über kleine Kinder und geliebte Hunde führt. Herr Preußler war entsetzt, als er uns sah, denn Heinrich und ich waren sternhagelvoll und schauten aus glasigen Augen verständnislos drein, als meine Mama wollte, daß wir einen „Diener" bzw. „Knicks" machten. Da schlich sich Herr Preußler gramgebeugt davon, denn betrunken wollte er uns nicht gemacht haben.
Nun stand er also wieder da, unser Herr Preußler. Dieses Mal hatte er sich nicht wieder verwählt gehabt, denn er brachte Heinrich und mir eine Schweizer Schokolade mit. Für meine gute Mama hatte er sich was ganz Besonderes ausgedacht. Zum letzten Faschingswochenende wollte er Karten für einen Ball nach Neusattl besorgen. Mama bekam gleich rote Bäckchen vor Freude, während Vater von Herrn Preußler unter Druck gesetzt werden mußte. Es versprach ein besonderer Ball mit Prämierung der schönsten Masken vor der Demaskierung zu werden.
Meine Mama setzte sich gleich mit unserer Tante Anna in Neusattl in Verbindung und fragte an, ob wir Kinder während des Festes bei ihr Unterkunft haben dürften. Und so freudig, wie meine Mama gestimmt war, lud sie gleich noch meine Kusine Hermine mit zum Ball ein, — denn Herr Preußler wird's schon machen. Sie verabredeten sich sofort zu einem Besuch bei meiner Tante Fischer in Karlsbad, wohin ich mitgehen durfte. Die Tante Fischer hatte neben ihrer Schneiderei auch einen Kostümverleih. Er war in der Saison eine wahre Goldgrube. Etliche Mädchen stichelten Tag für Tag nur an Straß, Pailletten und falschen Perlen. In einem großen Zimmer waren ringsherum an den Wänden Ständer aufgestellt worden. An ihnen hing ein Querschnitt durch die gesamte Weltgeschichte und
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.