Bylo to na přelomu století...

K nejpůsobivějším vyprávěním mého otce, která mi obzvlášť trvale utkvěla v paměti, patří dva příběhy z přelomu minulého století. Slýchala jsem je sice často, ale nikdy mě neomrzelo poslouchat je znovu a znovu.

Můj otec byl v době, kdy se to stalo, ještě malý klučina. Tehdy si bezstarostně hrával u potůčku, stavěl hráze, mířil kamínky po kdákajících slepicích, honil bičíkem kejhající husy, tahal za ocas naříkající kočku a za uši kňučícího psa. Prováděl prostě všechno, co malí uličníci obvykle provádějí. Občas za své skutky schytal od matky výprask. Večer se ale hoch stal hodným a běžel, když jeho otec unavený přicházel z práce z Karlových Varů, mu naproti po úzké pěšině. Tam si muž vzal dítě do náručí a přejel těžkou rukou přes malou zrzavou hlavičku. Otec byl málomluvný, protože těžká práce jazyk neuvolňuje. Přesto jednou, když se otec vrátil domů neobvykle brzy, byl tak plný zážitků a rozrušení, že z něj slova jen tryskala.

Nad údolím Teplé a Lomnice se až ke Karlovým Varům přehnala tak silná bouře, že se oba jinak poklidné potoky změnily v dravé proudy. Zaplavily svá údolí i s vesnicemi a mlýny, a u Pirkenhammeru, kde se hory k sobě přibližují, se voda nahromadila do nebezpečné přívalové vlny, aby se pak hřmotně vylila do úzkého karlovarského údolí. Ve městě právě probíhala jubilejní slavnost s mnoha hosty a měšťany. Bylo pozváno mnoho slavných osobností. Následkem bouře a s ní spojeného rozrušení tehdejší starosta Knoll zemřel na selhání srdce. Škody způsobené na budovách, mostech, silnicích atd. měly být tak vážné, že městská rada okamžitě rozhodla co nejdříve před městem postavit přehradu. Plánování se však velmi protahovalo a s vypuknutím první světové války je zatím nebylo možné uskutečnit. Mnohem později, už v době nezaměstnanosti mezi lety 1931 a 1936 – to si ještě přesně pamatuji – byl plán konečně proveden, těsně pod „Aišským obloukem" (Aicher Gelenk).

Nyní se ale vraťme k oné povodni, mimochodem deváté a nejtěžší, jaká Karlovy Vary kdy postihla. Voda tehdy na „Staré louce" (Alte Wiese) stoupla prý až do prvního patra honosných hotelů a lázeňských domů a při ústí Teplé do Ohře u Čertova ostrova v Karlových Varech se ještě daleko vzdouvala až k Rybářům a Doubí, než mohla konečně odtéct širším údolím Ohře. Můj dědeček doběhl s dalšími muži přes Aich – Svatý Linhart až na výšiny u Jeleního skoku, odkud mnozí uprchlí Karlovaráci a jejich lázeňští hosté, chatrně oblečení a prochladlí, hleděli dolů do pekla zuřících a řádících vodních mas. Sezóna byla pro ten rok bohužel u konce, neboť hosté opustili zpustošené údolí, jakmile jen mohli, a trvalo dlouho, než byly odstraněny ty nejhorší škody. Toto neštěstí, které vešlo do dějin Karlových Varů, mého otce hluboce zasáhlo od dětství až do vysokého věku, neboť denně nové zlé zprávy, které se ještě týdny po katastrofě šířily, se hluboce vryly do chlapecké duše.

Druhá příhoda, o níž mi otec rovněž vyprávěl, se udála o několik let později. Muselo to být přesně na přelomu století. Otec už tehdy chodil do měšťanské školy v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Ve volném čase pásl krávy sedlákům ze Chodova (Gfell). Pastvina byla nad vesnicí směrem k Hornímu Slavkovu, tam, kde začíná malá vysočina. Z toho místa byl nádherný kruhový rozhled a za jasných dnů bylo vidět přes Slavkovský les daleko do Doupovských hor.

Protože samotné pasení krav nenabízelo příliš mnoho zábavy, vzal si hoch s sebou prázdný pytlík od cukru a tužku. Chtěl kreslit, což dělal obzvlášť rád. Kreslicí papír by byl příliš drahý, protože matka musela počítat s každým halířem. Když krávy klidně pásly, chlapec si lehl do trávy a hledal si motiv. Jeho pohled padl směrem k Lesné, přitisknuté ke vzdálenému kopci mezi stromy a keři. Její štíty jasně zářily v ranním podzimním slunci. Hejna vlaštovek už táhla na jih a nad údolím kroužil káně, takže se dítě stále znovu odvracelo od půvabného obrazu vesnice. Pak se ale přece jen dalo do kreslení, chvíli se dívalo tam, chvíli si prohlíželo svou práci. Náhle se mu při dalším vzhlédnutí zdálo, jako by se nad výše položenou částí obce zvedal malý tmavý pramínek kouře. Zprvu si myslelo, že se mýlí, a chtělo pokračovat v kreslení, dokud se nepodívalo pořádněji a nemuselo rozeznat, že ze střechy jednoho domu už stoupají černé kouřové mraky. Chlapec vyskočil, nechal krávy krávami a s křikem se rozběhl z kopce dolů do Chodova. Znovu a znovu se rozléhal jeho vysoký chlapecký hlas: „Hoří v Lesné!", a když doběhl k vesnické kovárně, kovář ho vyděšeně a nešetrně chytil za paži a přísně se zeptal: „Je to pravda?" Dítě mohlo už jen přikývnout hlavou, protože během běhu a současného křiku už ze slabého tělíčka vyprchaly veškeré síly. Kovář hned zatáhl za provaz zvonu, že se nad vesničkou hlasitě rozlehlo „Hoří!". Všichni její obyvatelé, kteří jen trochu mohli, běželi pomáhat. Než ale zvládli dlouhou cestu přes pole dolů do prohlubně a zase nahoru, byla usedlost v Lesné již úplně vyhořelá. Pomocníci z Horního Slavkova a okolních vesnic, kteří dorazili současně, museli rovněž otřeseně přihlížet, jak se poslední trámy hořící zřítily. Mezitím si dítě vzpomnělo na krávy a pastvinu a vrátilo se tam zpátky. Zatímco ze zuhelnatělého místa v Lesné ještě stále stoupaly tenké pramínky kouře, slabý vítr donesl pach spáleniny až do Chodova. Večer se pak ve vsi vyprávělo, že „Lindnerova ševcovská usedlost v Lesné vyhořela až do základů".

věta pokračuje na dalším listu ⟶