Bylo to na přelomu století...
K nejpůsobivějším vyprávěním mého otce, která mi obzvlášť trvale utkvěla v paměti, patří dva příběhy z přelomu minulého století. Slýchala jsem je sice často, ale nikdy mě neomrzelo poslouchat je znovu a znovu.
Můj otec byl v době, kdy se to stalo, ještě malý klučina. Tehdy si bezstarostně hrával u potůčku, stavěl hráze, mířil kamínky po kdákajících slepicích, honil bičíkem kejhající husy, tahal za ocas naříkající kočku a za uši kňučícího psa. Prováděl prostě všechno, co malí uličníci obvykle provádějí. Občas za své skutky schytal od matky výprask. Večer se ale hoch stal hodným a běžel, když jeho otec unavený přicházel z práce z Karlových Varů, mu naproti po úzké pěšině. Tam si muž vzal dítě do náručí a přejel těžkou rukou přes malou zrzavou hlavičku. Otec byl málomluvný, protože těžká práce jazyk neuvolňuje. Přesto jednou, když se otec vrátil domů neobvykle brzy, byl tak plný zážitků a rozrušení, že z něj slova jen tryskala.
Nad údolím Teplé a Lomnice se až ke Karlovým Varům přehnala tak silná bouře, že se oba jinak poklidné potoky změnily v dravé proudy. Zaplavily svá údolí i s vesnicemi a mlýny, a u Pirkenhammeru, kde se hory k sobě přibližují, se voda nahromadila do nebezpečné přívalové vlny, aby se pak hřmotně vylila do úzkého karlovarského údolí. Ve městě právě probíhala jubilejní slavnost s mnoha hosty a měšťany. Bylo pozváno mnoho slavných osobností. Následkem bouře a s ní spojeného rozrušení tehdejší starosta Knoll zemřel na selhání srdce. Škody způsobené na budovách, mostech, silnicích atd. měly být tak vážné, že městská rada okamžitě rozhodla co nejdříve před městem postavit přehradu. Plánování se však velmi protahovalo a s vypuknutím první světové války je zatím nebylo možné uskutečnit. Mnohem později, už v době nezaměstnanosti mezi lety 1931 a 1936 – to si ještě přesně pamatuji – byl plán konečně proveden, těsně pod „Aišským obloukem" (Aicher Gelenk).
Nyní se ale vraťme k oné povodni, mimochodem deváté a nejtěžší, jaká Karlovy Vary kdy postihla. Voda tehdy na „Staré louce" (Alte Wiese) stoupla prý až do prvního patra honosných hotelů a lázeňských domů a při ústí Teplé do Ohře u Čertova ostrova v Karlových Varech se ještě daleko vzdouvala až k Rybářům a Doubí, než mohla konečně odtéct širším údolím Ohře. Můj dědeček doběhl s dalšími muži přes Aich – Svatý Linhart až na výšiny u Jeleního skoku, odkud mnozí uprchlí Karlovaráci a jejich lázeňští hosté, chatrně oblečení a prochladlí, hleděli dolů do pekla zuřících a řádících vodních mas. Sezóna byla pro ten rok bohužel u konce, neboť hosté opustili zpustošené údolí, jakmile jen mohli, a trvalo dlouho, než byly odstraněny ty nejhorší škody. Toto neštěstí, které vešlo do dějin Karlových Varů, mého otce hluboce zasáhlo od dětství až do vysokého věku, neboť denně nové zlé zprávy, které se ještě týdny po katastrofě šířily, se hluboce vryly do chlapecké duše.
Druhá příhoda, o níž mi otec rovněž vyprávěl, se udála o několik let později. Muselo to být přesně na přelomu století. Otec už tehdy chodil do měšťanské školy v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Ve volném čase pásl krávy sedlákům ze Chodova (Gfell). Pastvina byla nad vesnicí směrem k Hornímu Slavkovu, tam, kde začíná malá vysočina. Z toho místa byl nádherný kruhový rozhled a za jasných dnů bylo vidět přes Slavkovský les daleko do Doupovských hor.
Protože samotné pasení krav nenabízelo příliš mnoho zábavy, vzal si hoch s sebou prázdný pytlík od cukru a tužku. Chtěl kreslit, což dělal obzvlášť rád. Kreslicí papír by byl příliš drahý, protože matka musela počítat s každým halířem. Když krávy klidně pásly, chlapec si lehl do trávy a hledal si motiv. Jeho pohled padl směrem k Lesné, přitisknuté ke vzdálenému kopci mezi stromy a keři. Její štíty jasně zářily v ranním podzimním slunci. Hejna vlaštovek už táhla na jih a nad údolím kroužil káně, takže se dítě stále znovu odvracelo od půvabného obrazu vesnice. Pak se ale přece jen dalo do kreslení, chvíli se dívalo tam, chvíli si prohlíželo svou práci. Náhle se mu při dalším vzhlédnutí zdálo, jako by se nad výše položenou částí obce zvedal malý tmavý pramínek kouře. Zprvu si myslelo, že se mýlí, a chtělo pokračovat v kreslení, dokud se nepodívalo pořádněji a nemuselo rozeznat, že ze střechy jednoho domu už stoupají černé kouřové mraky. Chlapec vyskočil, nechal krávy krávami a s křikem se rozběhl z kopce dolů do Chodova. Znovu a znovu se rozléhal jeho vysoký chlapecký hlas: „Hoří v Lesné!", a když doběhl k vesnické kovárně, kovář ho vyděšeně a nešetrně chytil za paži a přísně se zeptal: „Je to pravda?" Dítě mohlo už jen přikývnout hlavou, protože během běhu a současného křiku už ze slabého tělíčka vyprchaly veškeré síly. Kovář hned zatáhl za provaz zvonu, že se nad vesničkou hlasitě rozlehlo „Hoří!". Všichni její obyvatelé, kteří jen trochu mohli, běželi pomáhat. Než ale zvládli dlouhou cestu přes pole dolů do prohlubně a zase nahoru, byla usedlost v Lesné již úplně vyhořelá. Pomocníci z Horního Slavkova a okolních vesnic, kteří dorazili současně, museli rovněž otřeseně přihlížet, jak se poslední trámy hořící zřítily. Mezitím si dítě vzpomnělo na krávy a pastvinu a vrátilo se tam zpátky. Zatímco ze zuhelnatělého místa v Lesné ještě stále stoupaly tenké pramínky kouře, slabý vítr donesl pach spáleniny až do Chodova. Večer se pak ve vsi vyprávělo, že „Lindnerova ševcovská usedlost v Lesné vyhořela až do základů".
Es war um die Jahrhundertwende . . .
Zu den eindrucksvollsten Erzählungen meines Vater, die in mir so besonders nachhaltig haften geblieben sind, gehören zwei aus der Wende des vergangenen Jahrhunderts. Ich hatte sie zwar oft gehört, wurde aber nie müde, sie immer wieder aufs neue zu vernehmen.
Mein Vater war, als jenes geschah, noch ein kleiner Bub. Er spielte damals sorglos am Bächlein, baute Dämme, zielte mit Steinchen nach den gackernden Hühnern, scheuchte mit der Peitsche die schreienden Gänse, zog die klagende Katze beim Schwanz und den jaulenden Hund bei den Ohren. Er tat eben alles, was kleine Lausbuben zu tun pflegen. Zwischenrein bekam er von seiner Mutter eine Tracht Prügel für seine Missetaten. Des Abends aber wurde der Junge brav und lief, wenn sein Vater müde aus Karlsbad von der Arbeit kam, ihm auf dem schmalen Steig entgegen. Da nahm der Mann sein Kind in die Arme und strich mit schwerer Hand über den kleinen Rotschopf. Der Vater war wortkarg, denn harte Arbeit macht die Zunge nicht leichter. Dennoch, einmal, als der Vater zu ungewohnt früher Zeit schon heim kam, war er so voll der Erlebnisse und Aufregungen, daß sein Mund überquoll.
Über das Tepl- und das Lamnitztal war bis Karlsbad ein solch schweres Unwetter niedergegangen gewesen, daß beide sonst so friedlichen Bäche zu reißenden Strömen wurden. Sie überfluteten ihre Täler mit den Dörfern und Mühlen, und bei Pirkenhammer, wo die Berge nahe zueinander rücken, staute sich das Wasser zu einer gefährlichen Sturzwelle, um sich dann donnernd über die Enge Karlsbads zu ergießen. Dort hatte zur Stunde eine Jubiläumsfestlichkeit der Stadt mit vielen Gästen und Bürgern stattgefunden. Viele berühmte Persönlichkeiten waren eingeladen worden. Bedingt durch das Unwetter und der damit verbundenen Aufregungen ist der damalige Bürgermeister Knoll am Herzversagen gestorben. Die Schäden, die an Gebäuden, Brücken, Straßen usw. angerichtet worden waren, sollen so schlimm gewesen sein, daß vom Stadtrat sofort der Beschluß gefaßt wurde, vor der Stadt baldigst einen Stausee zu errichten. Allerdings zogen sich die Planungen sehr in die Länge und konnten beim Ausbruch des Ersten Weltkrieges vorerst nicht mehr verwirklicht werden. Viel später, schon in der Zeit der Arbeitslosigkeit 1931 bis 1936, ich erinnere mich noch genau, wurde der Plan endlich knapp unter dem „Aicher Gelenk" in die Tat umgesetzt.
Doch nun zurück zu der besagten Überschwemmung, übrigens die neunte und schwerste, die Karlsbad heimsuchte. Damals soll das Wasser auf der „Alten Wiese" bis zum ersten Stock der vornehmen Hotels und Kurhäuser gestiegen sein und habe sich bei der Mündung der Tepl in die Eger bei der Teufelsinsel in Karlsbad noch weit bis Fischern und Donitz gestaut, bis es endlich durch das breitere Egertal abfließen konnte. Mein Großvater war mit anderen Männern zusammen über Aich — St. Leonhard bis zu den Höhen beim Hirschensprung gelaufen, wo viele geflüchtete Karlsbader und ihre Kurgäste dürftig bekleidet und fröstelnd runter in das Inferno von wütenden und tobenden Wassermassen sahen. Die Saison war nun leider für das damalige Jahr damit beendet, denn so bald die Gäste konnten, verließen sie das verwüstete Tal, und es dauerte lange, bis die schlimmsten Schäden beseitigt waren. Dieses Unglück, das in die Geschichte Karlsbads eingegangen ist, hatte meinen Vater von Kindesbeinen an bis ins hohe Alter hinein tief bewegt, denn die täglich neuen Hiobsbotschaften, die noch über Wochen wegen der Katastrophe bekannt geworden waren, gruben sich tief in die Knabenseele ein.
Die zweite Begebenheit, über die mir mein Vater ebenfalls erzählte, trug sich einige Jahre später zu. Es muß genau zur Wende des Jahrhunderts gewesen sein. Vater ging bereits nach Schlaggenwald in die Bürgerschule. In seiner Freizeit hütete er die Kühe der Bauern von Gfell. Der Weideplatz war oberhalb des Dorfes in Richtung Schlaggenwald, dort wo die kleine Hochfläche beginnt. Von dieser Stelle hatte man einen herrlichen Rundblick und konnte an klaren Tagen über den Kaiserwald weit in das Duppauer Gebirge sehen.
Weil das Kühehüten allein nicht sonderlich viel Abwechslung bot, nahm sich der Bub eine leere Zuckertüte und den Bleistift mit. Er wollte zeichnen, was er besonders gern tat. Ein Zeichenblatt wäre zu teuer gewesen, denn die Mutter mußte mit jedem Heller rechnen. Als die Kühe schön friedlich weideten, legte sich der Bub ins Gras und suchte ein Motiv. Da fiel sein Blick in Richtung Lessnitz, das an den jenseitigen Berg zwischen Bäumen und Sträuchern angelehnt war. Seine Giebel leuchteten hell in der frühen Herbstsonne. Schwalbenscharen zogen bereits südwärts und über dem Tal zog ein Bussard seine Kreise, weshalb das Kind sich immer wieder von dem reizvollen Bild des Dorfes abwendete. Aber
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.