Všem Pošicovanům díky!
Velkou radost bylo vidět na tvářích všech návštěvníků z vesničky Pošice (Poschitzau), kteří se na svatodušní setkání sudetských Němců v Norimberku sešli v hustém houfu na malém prostoru. Kdo by čekal, že se tam sejde tolik krajanů. Objímání a podávání rukou svědčilo o srdečnosti a pocitu sounáležitosti. Někteří Pošicovani se neviděli přes 36 let. Nebylo tedy divu, že padala otázka: „A kdo vlastně jsi?" Člověk se s léty prostě mění. Leckoho jsme si ještě pamatovali jako urostlého mládence a ji jako krasavici. Ale jakmile došlo k představení a překvapení odeznělo, poznání se hned dostavilo. Hned se člověku vybavil někdejší domov a chvilku se u něj v duchu zastavil. Na takových akcích se bohužel dají vést jen krátké rozhovory, protože člověka pořád vyrušují další přicházející krajané. No, já jsem si to pořádně užila, poznala jsem to ale až druhý den, kdy jsem už skoro neměla hlas. Sešlo se 25 krajanů z bývalé vesničky.
Vytvořili jsme pěknou hloučku a všichni jsme se drželi na jednom místečku. Mohli jsme si tak pěkně vesele „popošicovat". Leckdo měl s sebou fotky nepřítomné rodiny. Obdivovali jsme vnoučata a pravnoučata. Mnozí jsou už také v důchodu a někteří si pořídili vlastní domov. Asi to bylo všem jako mně – člověk se cítil zase jednou jako doma. Ještě dlouho mi tyto společné chvíle zůstanou v paměti. Svou radost teď upínám k příštímu roku, kdy se pro nás bude konat setkání rodáků v Kahlu, kam očekávám opravdu hodně z vás. Do Vídně, kde se má konat svatodušní setkání sudetských Němců, asi tolik krajanů nepojede. Tak se, milí Pošicovani, už teď připravujte na naše příští shledání.
Amalie Fechter, Kahl am Main
Allen Poschitzauern ein Dankeschön!
Große Freude hat von allen Besuchern des Pfingsttreffens in Nürnberg gestrahlt, die aus dem Dörfchen Poschitzau sich zum Sudetendeutschen Tag dicht gedrängt auf engem Platz einfanden. Wer hätte erwartet, daß so viele Landsleute dort ankommen würden. Die Umarmungen und das Händeschütteln zeigten von einer Herzlichkeit und von einem Zusammengehören. Manche Poschitzauer hatten sich mehr als 36 Jahre nicht gesehen. So war es nicht verwunderlich, daß gefragt wurde, wer bist denn Du? Der Mensch ändert halt sein Aussehen mit den Jahren. So manchen hat man noch in Erinnerung als er ein stattliches Mannsbild war und Sie's Schönheiten waren. Aber sofort war das Erkennen wieder da, wenn die Vorstellung geschehen und das Erstaunen überwunden war. Sofort fiel einem eine einstige Heimstätte ein, und man verweilte ein kurzes Weilchen dort. Leider kann man bei solchen Veranstaltungen nur kurze Gespräche führen, weil man immer von neu hinzukommenden Landsleuten unterbrochen wird. Nun, ich habe es richtig ausgekostet, das merkte ich aber erst am anderen Tag, als ich fast keine Stimme hatte. 25 Landsleute aus dem einstigen Dörflein waren zusammengekommen.
Wir haben ein hübsches Häuflein gebildet und befanden uns alle auf einem Fleckchen. So konnten wir recht munter „poschitzauerisch" reden. So mancher hatte Bilder von der abwesenden Familie dabei. Enkel und Urenkel wurden bestaunt. Viele sind ja auch schon im Ruhestand, und manche nennen ein Heim ihr Eigentum. Es wird wohl allen so ergangen sein wie mir, man fühlte sich wieder einmal daheim. Noch lange werden mir diese Stunden der Gemeinsamkeit im Gedächtnis bleiben. Meine Freude richte ich auf das kommende Jahr, denn dann wird es ein Heimattreffen für uns in Kahl geben, wo ich dann recht viele von Euch erwarte. Nach Wien, wo das Pfingsttreffen der Sudetendeutschen stattfinden soll, werden wohl nicht so viele Landsleute fahren. Also, meine lieben Poschitzauer, bereitet Euch jetzt schon auf unser nächstes Beisammensein vor.
Amalie Fechter, Kahl am Main
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Dvě rodačky z Rabensgrünu napsaly:
V čísle 167 vyšla zpráva o vesničce Rabensgrün. Protože jsem tam vyrostla, ráda bych si o ní trochu popovídala. Vachmistra Otta – míněn je náš krajan Otto Hofmann (pozn. red.) – jsem znala z domova dobře. Jsem Julie Richter, doma mi říkali Huaf Milla. Narodila jsem se v Neudeku, ale vyrostla jsem v Rabensgrünu. Tehdejším učitelem byl pan Kollert.
Nezapomenutelný pro mě zůstává čas, který jsem prožila v Rabensgrünu. Ráda si v duchu promítám letní časy. Přitom myslím na všechny dobré kamarádky, které mě provázely mládím. Byla to Steffl Anna, Saler Erna, Neudorfer Anna, Rosa Heinrich, Kilian Maria a mnoho dalších z rabensgrünské mládeže. Krásně bylo u „Drolln". Tam bylo útulno a člověk se cítil v bezpečí. Nejraději jsme chodívaly prostřední cestou, přičemž z našich hrdel zněly všechny známé lidové písně.
Zvlášť často mi přichází na mysl leßnitzská slavnost. Nikdy jsme ji nevynechaly. Tancovalo se celou noc a teprve když poslední muzikant sbalil nástroj, vydaly jsme se na cestu domů. Bylo už za bílého dne. Zbyl jen čas se převléknout a hurá do chléva, protože zvířata nečekala. Hlasité bučení dobytka člověka rychle probralo. Únavu jsme si tehdy nesměly dát znát, jinak by nám příští výlet a návrat v ranní hodinu rychle zatrhli.
Po krásném létě následoval podzim s mnoha pracemi na sklizni. Musely se sklidit brambory, byl čas na trhání „Duasch(n" a bylo třeba udělat spoustu další práce. Čas jen letěl a najednou byla zima. Naším velkým potěšením bylo sáňkování na velkých saních u „Drolln". Ujížděl s nimi celou vsí s příliš velkým nákladem. Teprve po dojezdu do cíle se zjistilo, že při té rychlé jízdě někteří cestou vypadli. Nikdy se ale nikdo nezranil. Bylo to krásné mládí.
Mým mužem byl Emil Richter, soused vachmistra Otta. Bohužel jsem si ho musela navždy odžít v roce 1966. Jsem tedy už 15 let vdovou. Nejednou bych mohla vstoupit do druhého svazku. Moje lpění na staré domovině a tamních někdejších zážitcích je ale příliš živé. Ta věrnost žádnou změnu nedovolí. Mým koníčkem je práce pro Sudetoněmecký krajanský spolek. Jsem vedoucí ženské skupiny a starám se o 80 žen. Ze 150 členů je to značný ženský přebytek. Každý rok se účastním 5 až 6 autobusových zájezdů. Také je třeba spoluorganizovat mnoho oslav, jako Den matek, posvícení, vánoční besídky. Tak se mi těžký úděl, který mi byl přisouzen, snáší lépe.
Zwei Rabensgrüner Landsmänninnen schrieben:
In der Folge 167 stand ein Bericht über das Dörflein Rabensgrün. Da ich dort aufgewachsen bin, möchte ich gerne ein bißchen von dort plaudern. Den Spieß Otto — gemeint ist unser Lm. Otto Hofmann (Anm. der Red.) — kannte ich daheim gut. Ich bin die Julie Richter, daheim nannte man mich die Huaf Milla. Geboren bin ich in Neudek, aber aufgewachsen in Rabensgrün. Der ehemalige Lehrer war Herr Kollert.
Unvergessen bleibt mir die Zeit, die ich in Rabensgrün gelebt habe. Gerne lasse ich mir die Sommerzeit durch den Sinn gehen. Dabei denke ich an alle guten Freundinnen, die mich durch die Jugendzeit begleitet haben. Da war die Steffl Anna, Saler Erna, Neudorfer Anna, Rosa Heinrich, Kilian Maria u. v. a. der Rabensgrüner Jugend. Schön war es beim „Drolln". Dort war es heimlich und man fühlte sich geborgen. Am liebsten sind wir den mittleren Weg gegangen, wobei aus unseren Kehlen alle bekannten Volksweisen klangen.
Besonders fällt mir das Leßnitzer Fest oft in den Sinn. Nie haben wir es versäumt. Die ganze Nacht wurde getanzt und erst wenn der letzte Musikant das Instrument verpackt hatte, machten wir uns auf den Heimweg. Es war dann heller Morgen. Es blieb gerade noch Zeit sich umzukleiden und husch in den Stall zu laufen, denn die Tiere warteten nicht. Das laute Muhen der Rindviecher machte einen schnell munter. Nun, Müdigkeit durfte keine gezeigt werden, sonst wäre der nächste Ausflug und die Rückkehr zur morgendlichen Stunde schnell eingestellt worden.
Nach der schönen Sommerzeit folgte der Herbst mit den vielfältigen Erntearbeiten. Die Kartoffeln mußten eingebracht werden, die Duasch(n waren fällig und viele andere Arbeit gab es zu tun. Die Zeit segelte nur so dahin, dann war es auch schon Winter. Unser großes Vergnügen war das Schlittenfahren auf dem „Drolln" seinem großen Schlitten. Durchs ganze Dorf sauste er dahin mit seiner viel zu großen Ladung. Erst als man am Ziel ankam, wurde bemerkt, daß einige unter der schnellen Fahrt verlorengegangen waren. Aber nie wurden Verletzungen verursacht. Es war eine schöne Jugendzeit.
Mein Mann war der Richter Emil, der Nachbar vom Spieß Otto. Leider habe ich ihn 1966 für immer hergeben müssen. So bin ich seit 15 Jahren Witwe. Schon oft hätte ich eine zweite
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.