Naše teta Anežka
Dozvěděla jsem se to před dvěma dny – zase je navždy pryč kousek dětství. Ale milá vzpomínka má zůstat na celý život, o tom chci vyprávět.
Když jsme s bratrem Heinrichem pobývali v Gfellu u babičky, trávili jsme s bratranci a sestřenicemi mnohou hodinku ve Weinhart-Schusterově domě. Pro nás děti tam byly vždycky otevřené dveře i otevřené srdce. Hospodyně, tichá teta Anežka, kterou jsme všichni milovali, nám svým mateřským způsobem nabízela útulné místečko k odpočinku, když jsme byli po dovádění unavení a hladoví, nebo když venku foukal studený a nevlídný vítr. Světnice byla vždy čistá a voněla čerstvým mýdlem. Ze sousední ševcovské dílny se linula příjemná vůně kůže. Často jsme se tísnili osm dětí na pohovce, která stála podél kamen. Naproti vládla teta Anežka, upravená a bezvadná, a zatímco hbitě pekla nesčetné liwance neboli „vaňačky", tváře jí zářily. Byla mou tetou jen po třech kolenech, ale tím jsem se nikdy netrápila, byla to naše společná teta Anežka. Svým vlastním dětem, které byly našimi nejlepšími přáteli a spoluhráči, nemohla být lepší matkou. Nikdy jsem ji neslyšela říct tvrdé slovo, i když jsme si někdy vyváděli jako divoši. Měla s námi nekonečnou trpělivost. Ach, a jak krásné bylo, když jsme si směli přisednout k jejímu stolu a jíst spolu s celou širokou rodinou. Tvarohové, makové a borůvkové koláče se rozplývaly na jazyku, obzvlášť když byly ještě teplé. — V pondělí měla teta Anežka prací den. V teplejším ročním období, dovolilo-li to počasí, vytáhla těžké dřevěné necky před dům. Pak přinesla ze stavení kouřící kotel s vyvařeným prádlem a s hlubokým povzdechem ho postavila na zem. Potom vzala obrovskou dřevěnou vařečku, kterou vytahovala kus po kuse prádla a nechávala je sklouznout do vaničky. — Vidím ji ještě přesně před sebou. — Pak drhla rukama košile a spodky, utěrky a ručníky a ještě mnoho dalšího na valše, dokud nebylo všechno dokonale čisté. Potom šla ke studni pro vodu, znovu a znovu, a máchala, dokud voda nebyla čirá, a nakonec přidala do poslední máchací vody modradlo. Kolikrát si při té práci přejela předloktím nebo cípem zástěry přes rozpálenou tvář! Ale pak se radovala, když prádlo vlálo na zahradě sněhobílé.
Jistě, mnoho žen tiše pracovalo a bylo dobrými hospodyněmi a matkami, ale u tety Anežky jsem to mohla prožívat na vlastní oči během svých šťastných dětských dnů v Gfellu. Svým jednáním se mi stala ztělesněním bezpečí a domova. V nouzové době po válce jsem od ní zažila mnohou pomoc, za kterou jí nikdy nepoděkuji dost. Po vyhnání jsem ji a jejího muže, strýce Franze, navštívila v Roßhauptenu a chtěla jsem to udělat znovu a znovu, ale vždycky něco přišlo do cesty. Teď je už pozdě. Nyní naše teta Anežka odpočívá vedle svého muže a syna Franzla na hřbitově a její kdysi neúnavné ruce si mohou po dlouhém životním díle odpočinout.
Hermine Walter, roz. Palm
Unsere Tante Agnes
Ich habe es vor zwei Tagen erfahren, wieder ist ein Stück Kindheit für immer verloren. Doch die liebe Erinnerung soll ein Leben lang bleiben, davon will ich erzählen.
Wenn mein Bruder Heinrich und ich in Gfell bei unserer Großmutter waren, dann verbrachten wir mit unseren Kusinen und Vettern so manche Stunde im Weinhart-Schuster-Haus. Man hatte dort für uns Kinder stets eine offene Tür und ein offenes Herz. Die Hausfrau, die von uns allen geliebte und stille Tante Agnes bot uns in ihrer mütterlichen Weise ein gemütliches Plätzchen zum Rasten, wenn wir vom Herumtollen müde und hungrig geworden waren, oder wenn es draußen kalt und unfreundlich um die Ecken wehte. Die Stube war stets sauber und roch frisch nach Seife. Aus der angrenzenden Schusterwerkstatt fächelte so angenehm der gute Geruch von Leder. Wir drängten uns oft zu acht Kindern auf dem Sofa, das längsnach am Herd stand. Jenseits davon waltete Tante Agnes blitzblank und adrett, und während sie flink die zahllosen Liwanzen oder „Wassaschlankla" rausbacken konnte, glühten ihre Wangen. Sie war zwar nur über drei Ecken meine Tante, aber darüber habe ich mich nie aufgehalten, sie war unser aller Tante Agnes. Ihren Kindern, die unsere besten Freunde und Spielgefährten waren, konnte sie keine bessere Mutter sein. Kein hartes Wort habe ich sie jemals sagen hören, wenngleich wir manchmal wie die Wilden tobten. Sie hatte unendlich viel Geduld mit uns. Ach, und wie schön es doch war, wenn wir mit an ihrem Tisch sitzen und in dem großen Kreis der Familie mitessen durften. Die Quark-, Mohn- und Schwarzbeerkuchen zerrannen auf der Zunge, besonders wenn sie noch warm waren. — Montags hatte Tante Agnes Waschtag. In der warmen Jahreszeit schleppte sie, wenn es das Wetter erlaubte, den schweren Holztrog vor die Haustür. Dann holte sie den dampfenden Waschkessel mit der gekochten Wäsche aus dem Haus und setzte ihn mit einem tiefen Seufzer ab. Dann holte sie einen gewaltigen Holzlöffel, damit nahm sie Stück für Stück der Wäsche heraus und ließ sie in die Wanne gleiten. — Ich sehe sie noch genau vor mir. — Dann rubbelte sie mit ihren Händen die Hemden und Unterhosen, die Geschirrtücher und Handtücher und noch vieles mehr auf dem Waschbrett, bis alles blitzsauber war. Und dann ging sie zum Brunnen und holte Wasser, immer wieder, und spülte, bis es klar war, und dann holte sie das Waschblau für das letzte Spülwasser. Wie viele Male strich sie sich bei diesen Arbeiten mit dem Unterarm oder dem Schürzenzipfel über das erhitzte Gesicht! Aber dann freute sie sich, wenn die Wäsche blütenweiß im Garten flatternd hing.
Gewiß, viele Frauen haben gleichzeitig still geschafft und waren gute Hausfrauen und Mütter, aber bei Tante Agnes konnte ich es miterleben während meiner glücklichen Kindertage in Gfell. Sie wurde mir in ihrem Wirken der Inbegriff von Geborgenheit. In der Notzeit nach dem Kriege habe ich durch sie manche Hilfe erfahren, wofür ich nicht genug danken kann. Nach der Vertreibung habe ich sie und ihren Mann, den Onkel Franz, in Roßhaupten besucht und wollte es immer wieder tun, aber es kam stets etwas dazwischen. Nun ist es zu spät. Jetzt liegt unsere Tante Agnes bei ihrem Mann und ihrem Sohn Franzl auf dem Friedhof, und ihre einst nimmermüden Hände können von einem langen Wirken ausruhen.
Hermine Walter, geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
V Kronwaldu
V lese mezi stromky, skryt pod trávou, tam poskakuje malý potůček, tam si trochu šumí.
Šplouchá a bublá, místy zase ztichne, čeří svou hladinku, když nad ní zavane vítr.
V lese mezi stromky bych mohla stát pořád, ať se dívám sebevíc, je to pořád tak krásné.
Herta Huber (chebské nářečí – Egerländer Mundart)
In Kråu(n)wold
In Wold zwischan Bäumlan,
vasteckt untan Gros,
dau hupft a kloins Bacherl,
dau roihart si(ch wos.
Es pfletschert u gunklt,
affa hölts wieda stad,
es runzlt sa(n Spöicherl,
wenn da Wind drüwa waht.
In Wold zwischan Bäumlan
kannt i äiwi sua stäih(n,
wöi vül i aa umschau,
es is näiaring sua schäi(n.
Herta Huber
(Egerländer Mundart)
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.