Naše teta Anežka

Dozvěděla jsem se to před dvěma dny – zase je navždy pryč kousek dětství. Ale milá vzpomínka má zůstat na celý život, o tom chci vyprávět.

Když jsme s bratrem Heinrichem pobývali v Gfellu u babičky, trávili jsme s bratranci a sestřenicemi mnohou hodinku ve Weinhart-Schusterově domě. Pro nás děti tam byly vždycky otevřené dveře i otevřené srdce. Hospodyně, tichá teta Anežka, kterou jsme všichni milovali, nám svým mateřským způsobem nabízela útulné místečko k odpočinku, když jsme byli po dovádění unavení a hladoví, nebo když venku foukal studený a nevlídný vítr. Světnice byla vždy čistá a voněla čerstvým mýdlem. Ze sousední ševcovské dílny se linula příjemná vůně kůže. Často jsme se tísnili osm dětí na pohovce, která stála podél kamen. Naproti vládla teta Anežka, upravená a bezvadná, a zatímco hbitě pekla nesčetné liwance neboli „vaňačky", tváře jí zářily. Byla mou tetou jen po třech kolenech, ale tím jsem se nikdy netrápila, byla to naše společná teta Anežka. Svým vlastním dětem, které byly našimi nejlepšími přáteli a spoluhráči, nemohla být lepší matkou. Nikdy jsem ji neslyšela říct tvrdé slovo, i když jsme si někdy vyváděli jako divoši. Měla s námi nekonečnou trpělivost. Ach, a jak krásné bylo, když jsme si směli přisednout k jejímu stolu a jíst spolu s celou širokou rodinou. Tvarohové, makové a borůvkové koláče se rozplývaly na jazyku, obzvlášť když byly ještě teplé. — V pondělí měla teta Anežka prací den. V teplejším ročním období, dovolilo-li to počasí, vytáhla těžké dřevěné necky před dům. Pak přinesla ze stavení kouřící kotel s vyvařeným prádlem a s hlubokým povzdechem ho postavila na zem. Potom vzala obrovskou dřevěnou vařečku, kterou vytahovala kus po kuse prádla a nechávala je sklouznout do vaničky. — Vidím ji ještě přesně před sebou. — Pak drhla rukama košile a spodky, utěrky a ručníky a ještě mnoho dalšího na valše, dokud nebylo všechno dokonale čisté. Potom šla ke studni pro vodu, znovu a znovu, a máchala, dokud voda nebyla čirá, a nakonec přidala do poslední máchací vody modradlo. Kolikrát si při té práci přejela předloktím nebo cípem zástěry přes rozpálenou tvář! Ale pak se radovala, když prádlo vlálo na zahradě sněhobílé.

Jistě, mnoho žen tiše pracovalo a bylo dobrými hospodyněmi a matkami, ale u tety Anežky jsem to mohla prožívat na vlastní oči během svých šťastných dětských dnů v Gfellu. Svým jednáním se mi stala ztělesněním bezpečí a domova. V nouzové době po válce jsem od ní zažila mnohou pomoc, za kterou jí nikdy nepoděkuji dost. Po vyhnání jsem ji a jejího muže, strýce Franze, navštívila v Roßhauptenu a chtěla jsem to udělat znovu a znovu, ale vždycky něco přišlo do cesty. Teď je už pozdě. Nyní naše teta Anežka odpočívá vedle svého muže a syna Franzla na hřbitově a její kdysi neúnavné ruce si mohou po dlouhém životním díle odpočinout.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

V Kronwaldu

V lese mezi stromky, skryt pod trávou, tam poskakuje malý potůček, tam si trochu šumí.

Šplouchá a bublá, místy zase ztichne, čeří svou hladinku, když nad ní zavane vítr.

V lese mezi stromky bych mohla stát pořád, ať se dívám sebevíc, je to pořád tak krásné.

Herta Huber (chebské nářečí – Egerländer Mundart)