Ještě jednou výzva ke srazu spolužáků z ročníků narození 1924 až 1927
Milé spolužačky a milí spolužáci,
dnes vás ještě jednou zvu na třídní, respektive ročníkový sraz. Vždyť jsme spolu sedávali ve školních lavicích, společně se učili a hráli si, a později jsme společně prožívali svá mladá léta v rodném kraji Horní Slavkov (Schlaggenwald). Než se pak naše cesty rozdělily. Chlapci museli narukovat do té neblahé války a i my dívky jsme musely přiložit ruku k dílu. Nejprve povinný pracovní rok, v osmnácti letech RAD (Říšská pracovní služba) a poté nasazení pro válečné účely.
Po prohrané válce přišla naše nejtěžší životní zkouška. Museli jsme opustit majetek i milovaný domov. Bylo to největší stěhování národů všech dob. Byli jsme od sebe odděleni a rozeseti kdekoli. Každý musel svůj osud zvládat sám. Nebyl už tu přítel ani soused jako doma. Naše společenství a sounáležitost byly násilně roztrhány. Bez sil a se zlomeným srdcem jsme stáli v pro nás cizí zemi. Ale jak jsme byli a jsme houževnatí, s vůlí žít dál a s velkou pílí a potem jsme si opět vybudovali nový životní standard. S velkou hrdostí se dnes můžeme ohlédnout za tím, co jsme znovu vytvořili a nově získali. Přitom jsme však zestárli o mnoho let.
Nepřichází vám teď někdy na mysl, že vlastně pořád stojíme sami v jiném světě, do kterého jsme se nenarodili? Vždyť jsme tu pořád sami v nejužším kruhu své vlastní rodiny, se svými potomky. Všichni ostatní příbuzní, jako sourozenci a další, už nejsou v naší blízkosti jako kdysi doma, a chybí nám tu naši milí sousedé a přátelé.
Teď, když jsme zestárli a naše ratolesti jdou svými vlastními cestami, teprve si člověk uvědomí, že nás přepadá pomalu se plížící osamělost. Člověk vzpomíná mnohem častěji na dětství a mladá léta.
Co se asi stalo z toho či onoho? Jistě, máme ještě svá krajanská setkání, ale vždy je tam jen málo lidí z těchto ročníků, a většinou jsou to pořád titíž, kdo zůstávají věrni naší domovině.
Setkání mezi školními přáteli by bylo skutečným projevem oné naší tehdejší sounáležitosti, z domova.
V tomto smyslu vyzývám dnes ještě jednou všechny výše jmenované ročníky – zapojte se ještě letos do třídního srazu. Třeba v září? Kdo má návrhy, kdy a kde bychom se nejlépe mohli sejít? Stačí mi poslat pohlednici, abyste dali najevo svou ochotu! Především potřebuji vaše adresy, zvláště adresy dívek, protože jste si sňatkem změnily jméno. Kvůli tomu je pro mě velmi těžké vás znovu najít. Obracím se hlavně také na rodiče, příbuzné a známé vyzývaných ročníků. Prosím, předejte mou výzvu dál, protože ne všichni odebírají Heimatbrief.
Je štěstí, že náš Heimatbrief ještě máme, díky němuž si vyměňujeme zprávy, dozvídáme se dobré i smutné věci a hlavně si tak udržujeme a dále zachováváme věrnost domovu a vzájemnou sounáležitost. Ostatně právě tyto právě napsané řádky mě vedou k další výzvě. Nenechte domovskou sounáležitost usnout kvůli lhostejnosti. Doporučujte náš Heimatbrief dál těm, kdo si ho sami neodebírají a čtou ho jen u příbuzných nebo známých. Měli by si ho všichni předplatit sami, aby nemusel být kvůli příliš nízkému nákladu zastaven. Chceme přece zůstat i nadále spojeni se svým domovem!
Nyní doufám, že jsem tentokrát svou výzvou lépe probudila váš zájem o třídní sraz, a proto od vás očekávám četné projevy účasti.
Vaše školní přítelkyně Anni Wawersich
Moje poštovní adresa: Anni Zimowski, Somborner Straße 32, 8755 Alzenau i. Ufr.
Vy milé dívky a chlapci „z dřívějška"!
Nochmaliger Aufruf zu einem Klassentreffen der Geburtsjahrgänge 1924 bis 1927
Liebe Schulkameradinnen und -kameraden,
Heute rufe ich Euch noch einmal auf zu einem Klassen- bzw. Jahrgangstreffen. Haben wir doch zusammen auf der Schulbank gesessen, miteinander gelernt und gespielt und später gemeinsam unsere Jugendjahre in der Heimat erlebt. Bis dann unsere Wege getrennt wurden. Die Buben mußten hinaus in den unseligen Krieg ziehen und auch wir Mädels mußten unseren Beitrag leisten. Zuerst ins Pflichtjahr und mit 18 Jahren zum RAD und anschließend kriegsdienstverpflichtet.
Nach dem verlorenen Krieg kam unser schwerster Leidensweg. Wir mußten Hab und Gut und unsere geliebte Heimat verlassen. Es war dies die größte Völkerwanderung aller Zeiten. Voneinander getrennt wurden wir angesiedelt. Jeder mußte sein Schicksal alleine meistern. Es gab nicht mehr den Freund oder Nachbarn wie zuhause. Unsere Gemeinschaft und Verbundenheit war gewaltsam zerrissen worden. Kraftlos und mit gebrochenem Herzen standen wir in einem für uns fremden Lande. Doch strebsam wie wir waren und sind, haben wir mit unserem Willen zum Weiterleben und mit viel Fleiß und Schweiß wieder einen neuen Lebensstandard geschaffen. Mit viel Stolz können wir heute herabblicken auf unser Wiedergeschaffenes und Neuerworbenes. Dabei sind wir aber um viele Jahre älter geworden.
Kommt Euch jetzt doch nicht manchmal der Gedanke, daß wir im Grunde genommen immer noch alleine dastehen in einer anderen Welt, in die wir nicht hineingeboren wurden? Wir sind doch immer noch alleine hier im engsten Kreis mit unserer eigenen Familie, mit unseren Nachkommen. Alle anderen Angehörigen, wie Geschwister und andere Verwandte, sind nicht mehr in unserer Nähe wie es einst zuhause war, und unsere lieben Nachbarn und Freunde fehlen uns hier.
Jetzt, wo wir älter geworden und unsere Sprößlinge ihre eigenen Wege gehen, merkt man es erst, daß uns eine schleichende Einsamkeit überkommt. Man denkt eben viel öfters an die Kindheit und Jugendjahre zurück.
Was ist wohl aus dem einen oder anderen geworden? Gewiß, wir haben noch unsere Heimattreffen, aber es sind immer nur wenige der Jahrgänge dabei, und meistens sind es auch immer nur dieselben, die unserer Heimat die Treue halten.
Eine Zusammenkunft unter Schulfreunden wäre doch eine wahre Bereitschaft zu unserer Gemeinsamkeit von damals, von zuhaus.
In diesem Sinne rufe ich heute nochmals alle der oben genannten Jahrgänge auf — macht mit bei einem Klassentreffen noch in diesem Jahr. Vielleicht im September? Wer hat Vorschläge, wann und wo wir uns am besten treffen können? Eine Postkarte an mich genügt, um Eure Bereitschaft zu bekunden! Vor allem brauche ich Eure Anschriften, besonders die der Mädels, denn Ihr habt ja durch eine Heirat Euren Namen geändert. Dadurch ist es für mich sehr schwer, Euch wiederzufinden. Ich wende mich in der Hauptsache auch an die Eltern, Verwandten und Bekannten der aufgerufenen Geburtsjahrgänge. Gebt bitte meinen Aufruf weiter, denn es haben nicht alle den Heimatbrief.
Ein Glück, daß es unseren Heimatbrief noch gibt, über den wir Nachrichten austauschen, Gutes und Trauriges erfahren und vor allem unsere Heimattreue u. Verbundenheit bewahren und weiter erhalten können. Übrigens veranlassen mich, diese soeben geschriebenen Zeilen zu einem weiteren Aufruf. Laßt die heimatliche Verbundenheit nicht durch Gleichgültigkeit einschlafen. Empfehlt unseren Heimatbrief weiter an jene, die ihn nicht selbst beziehen und nur bei Verwandten oder Bekannten mitlesen. Sie sollten ihn alle selbst abonnieren, damit er nicht wegen zu geringer Auflage eingestellt werden muß. Wir wollen doch noch weiterhin heimatlich verbunden bleiben!
Nun hoffe ich, daß ich dieses Mal mit meinem Aufruf Euer Interesse an einem Klassentreffen besser geweckt habe, und somit erwarte ich von Euch zahlreiche Teilnahmebekundungen.
Eure Schulfreundin Anni Wawersich
Meine Postanschrift: Anni Zimowski, Somborner Straße 32, 8755 Alzenau i. Ufr.
**
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.