Svatý kříži, buď vysoce ctěn, tvrdé lůžko odpočinku mého Pána!
Milí krajané a přátelé!
I mé letošní velikonoční slovo z roku 1982 k vám, mým krajanům a přátelům, má být opět slovem zvěsti v prosté řeči duchovního pastýře. Zároveň zde chci poděkovat všem redakcím, které můj vánoční příspěvek otiskly bez krácení.
Úvodní heslo je převzato z „Přílohy ke zpěvníku Gotteslob" se sto vzácnými duchovními písněmi z našich rodných diecézí. Naše domácí zpěvníky byly bohaté na písně pašijové a písně o kříži. Kříž, kdysi znamení nejpotupnější smrti, se pro nás křesťany stal rozpoznávacím znamením, které nás provází od kolébky až po hrob. Už při křtu kněz označuje křtěnce znamením kříže a vyzývá rodiče a kmotry: „I vy žehnejte svým dětem znamením kříže." Vždy na mě hluboce zapůsobilo, když mi otec při každém loučení posvěcenou vodou udělal na čele křížek a prostě řekl: Chlapče, jdi teď s Pánem Bohem!
Kříže na křesťanských hrobech jsou doloženy už od 2. století. Tak tomu bylo po staletí. Teprve v naší době zažíváme, že se stavějí nákladné kamenné pomníky, často bez tohoto křesťanského znamení. Z kamenů, které promlouvají, jsou náhrobky ty nejvýmluvnější. Napomenutí duchovního pastýře: Na rakev, na parte i na náhrobek křesťana kříž patří.
Kříž má mít čestné místo i v křesťanském domě. Před křížem v „koutku Páně" nebo na jiném vhodném místě se má rodina scházet k modlitbě a rozjímání. Ale kupuje-li si člověk kříž pro sebe nebo jako dárek pro druhé, musí vždy pamatovat na to, že ztvárnění Ukřižovaného prošlo v dějinách proměnou. Náboženský umělecký obchod dnes nabízí za dostupné ceny kvalitní reprodukce velkých uměleckých děl. Mám na mysli například Ukřižování z Isenheimského oltáře od Matthiase Grünewalda, s Kristem v jeho smrtelné úzkosti. Nebo vznešené Ukřižování Tilmana Riemenschneidera z dettwangského křížového oltáře. Ale i kříže řezbářů z Grödnertalu nebo z Oberammergau nabízejí dobré umělecké zpracování. Každý ať si zvolí zobrazení kříže, které odpovídá jeho zbožnosti.
Kříž kdysi zdobil ve staré domovině často štíty selských statků. Nejeden dvůr měl svůj vlastní boží muka s pěknou úpravou, o kterou se s oddaností pečovalo. Mnohé z nich byly od té doby zničeny rouhavýma rukama nebo prostě odstraněny při scelování polí do kolchozů. Vždyť už neexistují ani polní procesí, při nichž se u těchto božích muk vyprošovalo Boží požehnání pro dvůr a pole. Jistě není náhoda, že vysídlenci z domoviny po překonání prvotní nouze na mnoha místech vztyčili kříže, kterým se říkalo kříže východní země nebo kříže uprchlíků. Ve víře v Ukřižovaného lidé přestáli utrpení vyhnání.
Jako diecézní duchovní pastýř vysídlenců mohučské diecéze jsem v průběhu let posvětil 12 takových památných křížů. Po téměř 25 letech musím ovšem konstatovat, že některé z těchto křížů utrpěly škody a některá úprava kolem nich mezitím zpustla, ale mohu také říci, že o nejeden kříž a jeho okolí se dodnes láskyplně pečuje a že se tam vysídlenci z domoviny scházejí k bohoslužbám a rozjímání, zejména v Den domoviny. Většina takových křížů byla vztyčena v diaspoře, kde takové památníky, kříže a boží muka po staletí chyběly. I jinověrci, ba i nevěřící tyto památníky přijali, protože sami zažili, s jakými oběťmi byly tyto kříže postaveny, jak se u nich modlí a s jakou péčí je vysídlenci z domoviny udržují. Zde bych rád oslovil všechny odpovědné: Kde kříž zpuchřel, má být obnoven, kde úprava zarostla plevelem, má být znovu ošetřena. Co první generace vytvořila s velkými oběťmi, má druhá generace opatrovat a udržovat, jinak tato památná místa nebudou ke cti Bohu ani nám.
Ještě k jednomu památnému kříži, Ostenkreuzu na Eckerbergu: Postavil ho náš krajan, farář Adolf Schrenk z Horní Lipové, na Eckerbergu, uprostřed své nynější farnosti Eckenthal-Forth, ve franské diaspoře u Norimberku. Kristovo tělo je dílem řezbáře z Grödnertalu, kříž byl posvěcen o svátku Povýšení svatého Kříže roku 1978 jako náhrada a smíření za mnohé zneuctěné kříže domoviny. Pro ilustraci cituji z dopisu faráře Schrenka: „Doma na Hrubém Jeseníku jsme provozovali malý hostinec. Cesta vedla kouskem lesa kolem kříže. Tam jsme se zastavovali a modlili se. V zimě 1967 jsem přišel na to místo s jedním českým přítelem. Kříž tam už nebyl, přesto jsme se modlili. Cestou na Hrubý Jeseník nás ještě potěšil vidlicový kříž mezi Waldenburgem a Karlsbrunnem, kříž ze starých časů. O dva roky později tam už ani tento kříž nebyl. Během Pražského jara byl, patrně bez úředního povolení, znovu vztyčen. Když jsme tam přišli roku 1974, byl sekerou skácen. Pahýl ještě trčel v betonovém soklu, ramena kříže ležela v blízké jámě v lese. Vzal jsem si s sebou malou dřevěnou třísku. Znovu a znovu týraný kříž – kolik asi týraných lidí? Myslím na koncentrační kláštery Králíky a Broumov, na slzy trýzněných lidí, Němců i Čechů, kteří tam plakali a modlili se a s pohledem na Ukřižovaného znovu nacházeli útěchu a sílu."
Heiliges Kreuz, sei hoch verehret, hartes Ruhbett meines Herrn!
Liebe Landsleute und Freunde!
Auch mein österliches Wort 1982 an meine Landsleute und Freunde soll wieder ein Wort der Verkündigung in der einfachen Sprache des Seelsorgers sein. Hier auch ein Wort des Dankes an alle Redaktionen, die meinen Weihnachtsbeitrag ungekürzt gebracht haben.
Das obige Leitwort ist dem „Beiheft zum Gotteslob" mit 100 wertvollen Kirchenliedern unserer Heimatdiözesen entnommen. Unsere heimischen Liederbücher waren reich an Passions- und Kreuzliedern. Das Kreuz, einst Zeichen des schmählichsten Todes, ist für uns Christen zum Erkennungszeichen geworden, das uns begleitet von der Wiege bis zum Grabe. Schon bei der Taufe bezeichnet der Priester den Täufling mit dem Zeichen des Kreuzes, mit der Aufforderung an Eltern und Paten: „Segnet auch ihr eure Kinder mit dem Zeichen des Kreuzes". Ich war immer tief beeindruckt, wenn mir mein Vater bei jedem Abschied mit Weihwasser ein Kreuz auf die Stirne zeichnete und dann ganz einfach sagte: Bub, nun geh in Gottes Namen!
Seit dem 2. Jahrhundert sind Kreuze auf christlichen Gräbern nachgewiesen. So blieb es durch Jahrhunderte. Erst in unserer Zeit erleben wir es, daß aufwendige steinerne Denkmäler gesetzt werden, oft ohne dieses christliche Zeichen. Von den Steinen, die reden, sind die Grabsteine die beredtesten. Eine Mahnung des Seelsorgers: Auf den Sarg, auf die Todesanzeige und das Grabmal eines Christen gehört das Kreuz.
Das Kreuz soll auch den Ehrenplatz im christlichen Haus haben. Vor dem Kreuz im Herrgottswinkel oder an anderer passender Stelle, versamme sich die Familie zu Gebet und Andacht. Wenn du aber ein Kreuz kaufst für dich oder als Geschenk für andere, muß immer bedacht werden, daß die Darstellung des Gekreuzigten in der Geschichte eine Wandlung durchgemacht hat. Im religiösen Kunsthandel werden heute zu erschwinglichen Preisen gute Reproduktionen großer Kunstwerke angeboten. Ich denke etwa an das Kreuzbild vom Isenheimer Altar des Matthias Grünewald, mit Christus in seiner Todesnot. Oder an das erhabene Kreuzbild Till Riemenschneiders vom Dettwanger Kreuzaltar. Aber auch die Kreuze der Bildschnitzer im Grödnertal oder in Oberammergau bieten gute Kunst. Jeder wähle das Kreuzbild, das seiner Frömmigkeit entspricht.
Das Kreuz schmückte in der alten Heimat oft die Giebel der Bauernhäuser. Mancher Hof hatte sein eigenes Wegkreuz mit schöner Anlage, die hingebungsvoll gepflegt wurde. Viele wurden seitdem von frevlerischen Händen zerstört oder bei der Zusammenlegung der Äcker zu Kolchosen einfach beseitigt. Es gibt ja keine Flurprozession mehr, wo man vor diesen Wegkreuzen Gottes Segen über Hof und Felder erflehte. Es ist sicher nicht zufällig, daß die Heimatvertriebenen nach Überwindung der ersten Not an vielen Orten Kreuze errichteten, die man Ostland- oder Flüchtlingskreuze nannte. Im Glauben an den Gekreuzigten hatten die Menschen die Passion der Vertreibung überstanden.
Als Diözesanvertriebenenseelsorger der Diözese Mainz habe ich im Laufe der Zeit 12 solcher Gedenkkreuze geweiht. Nach nahezu 25 Jahren muß ich allerdings feststellen, daß manche dieser Kreuze Schaden gelitten haben und manche Anlage inzwischen verwildert ist, aber ich darf auch sagen, daß manches Kreuz und die dazugehörige Anlage bis heute liebevoll gepflegt wird und daß sich die Heimatvertriebenen zu Gottesdienst und Andacht, zumal etwa am Tage der Heimat, dort versammeln. Die meisten solcher Kreuze wurden in der Diaspora errichtet, wo solche Denkmäler, Kreuze und Wegkapellen seit Jahrhunderten verschwunden waren. Auch Andersgläubige, ja auch Nichtgläubige haben diese Denkmäler angenommen, weil sie selbst erlebten, unter welchen Opfern diese Kreuze errichtet, wie dort gebetet und mit welcher Sorgfalt sie von Heimatvertriebenen gepflegt werden. Hier darf ich ein Wort an alle Verantwortlichen richten: Wo ein Kreuz morsch geworden ist, soll es erneuert werden, wo eine Anlage verunkrautet ist, soll sie neu gepflegt werden. Was die erste Generation unter großen Opfern geschaffen hat, soll die zweite Generation pflegen und erhalten, sonst gereichen diese Gedächtnisstätten Gott und uns nicht zur Ehre.
Über ein Gedenkkreuz, das Ostenkreuz vom Eckerberg noch folgendes: Errichtet hat es unser Landsmann, Pfarrer Adolf Schrenk aus Oberlindewiese, auf dem Eckerberg, inmitten
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.