Svatý kříži, buď vysoce ctěn, tvrdé lůžko odpočinku mého Pána!

Milí krajané a přátelé!

I mé letošní velikonoční slovo z roku 1982 k vám, mým krajanům a přátelům, má být opět slovem zvěsti v prosté řeči duchovního pastýře. Zároveň zde chci poděkovat všem redakcím, které můj vánoční příspěvek otiskly bez krácení.

Úvodní heslo je převzato z „Přílohy ke zpěvníku Gotteslob" se sto vzácnými duchovními písněmi z našich rodných diecézí. Naše domácí zpěvníky byly bohaté na písně pašijové a písně o kříži. Kříž, kdysi znamení nejpotupnější smrti, se pro nás křesťany stal rozpoznávacím znamením, které nás provází od kolébky až po hrob. Už při křtu kněz označuje křtěnce znamením kříže a vyzývá rodiče a kmotry: „I vy žehnejte svým dětem znamením kříže." Vždy na mě hluboce zapůsobilo, když mi otec při každém loučení posvěcenou vodou udělal na čele křížek a prostě řekl: Chlapče, jdi teď s Pánem Bohem!

Kříže na křesťanských hrobech jsou doloženy už od 2. století. Tak tomu bylo po staletí. Teprve v naší době zažíváme, že se stavějí nákladné kamenné pomníky, často bez tohoto křesťanského znamení. Z kamenů, které promlouvají, jsou náhrobky ty nejvýmluvnější. Napomenutí duchovního pastýře: Na rakev, na parte i na náhrobek křesťana kříž patří.

Kříž má mít čestné místo i v křesťanském domě. Před křížem v „koutku Páně" nebo na jiném vhodném místě se má rodina scházet k modlitbě a rozjímání. Ale kupuje-li si člověk kříž pro sebe nebo jako dárek pro druhé, musí vždy pamatovat na to, že ztvárnění Ukřižovaného prošlo v dějinách proměnou. Náboženský umělecký obchod dnes nabízí za dostupné ceny kvalitní reprodukce velkých uměleckých děl. Mám na mysli například Ukřižování z Isenheimského oltáře od Matthiase Grünewalda, s Kristem v jeho smrtelné úzkosti. Nebo vznešené Ukřižování Tilmana Riemenschneidera z dettwangského křížového oltáře. Ale i kříže řezbářů z Grödnertalu nebo z Oberammergau nabízejí dobré umělecké zpracování. Každý ať si zvolí zobrazení kříže, které odpovídá jeho zbožnosti.

Kříž kdysi zdobil ve staré domovině často štíty selských statků. Nejeden dvůr měl svůj vlastní boží muka s pěknou úpravou, o kterou se s oddaností pečovalo. Mnohé z nich byly od té doby zničeny rouhavýma rukama nebo prostě odstraněny při scelování polí do kolchozů. Vždyť už neexistují ani polní procesí, při nichž se u těchto božích muk vyprošovalo Boží požehnání pro dvůr a pole. Jistě není náhoda, že vysídlenci z domoviny po překonání prvotní nouze na mnoha místech vztyčili kříže, kterým se říkalo kříže východní země nebo kříže uprchlíků. Ve víře v Ukřižovaného lidé přestáli utrpení vyhnání.

Jako diecézní duchovní pastýř vysídlenců mohučské diecéze jsem v průběhu let posvětil 12 takových památných křížů. Po téměř 25 letech musím ovšem konstatovat, že některé z těchto křížů utrpěly škody a některá úprava kolem nich mezitím zpustla, ale mohu také říci, že o nejeden kříž a jeho okolí se dodnes láskyplně pečuje a že se tam vysídlenci z domoviny scházejí k bohoslužbám a rozjímání, zejména v Den domoviny. Většina takových křížů byla vztyčena v diaspoře, kde takové památníky, kříže a boží muka po staletí chyběly. I jinověrci, ba i nevěřící tyto památníky přijali, protože sami zažili, s jakými oběťmi byly tyto kříže postaveny, jak se u nich modlí a s jakou péčí je vysídlenci z domoviny udržují. Zde bych rád oslovil všechny odpovědné: Kde kříž zpuchřel, má být obnoven, kde úprava zarostla plevelem, má být znovu ošetřena. Co první generace vytvořila s velkými oběťmi, má druhá generace opatrovat a udržovat, jinak tato památná místa nebudou ke cti Bohu ani nám.

Ještě k jednomu památnému kříži, Ostenkreuzu na Eckerbergu: Postavil ho náš krajan, farář Adolf Schrenk z Horní Lipové, na Eckerbergu, uprostřed své nynější farnosti Eckenthal-Forth, ve franské diaspoře u Norimberku. Kristovo tělo je dílem řezbáře z Grödnertalu, kříž byl posvěcen o svátku Povýšení svatého Kříže roku 1978 jako náhrada a smíření za mnohé zneuctěné kříže domoviny. Pro ilustraci cituji z dopisu faráře Schrenka: „Doma na Hrubém Jeseníku jsme provozovali malý hostinec. Cesta vedla kouskem lesa kolem kříže. Tam jsme se zastavovali a modlili se. V zimě 1967 jsem přišel na to místo s jedním českým přítelem. Kříž tam už nebyl, přesto jsme se modlili. Cestou na Hrubý Jeseník nás ještě potěšil vidlicový kříž mezi Waldenburgem a Karlsbrunnem, kříž ze starých časů. O dva roky později tam už ani tento kříž nebyl. Během Pražského jara byl, patrně bez úředního povolení, znovu vztyčen. Když jsme tam přišli roku 1974, byl sekerou skácen. Pahýl ještě trčel v betonovém soklu, ramena kříže ležela v blízké jámě v lese. Vzal jsem si s sebou malou dřevěnou třísku. Znovu a znovu týraný kříž – kolik asi týraných lidí? Myslím na koncentrační kláštery Králíky a Broumov, na slzy trýzněných lidí, Němců i Čechů, kteří tam plakali a modlili se a s pohledem na Ukřižovaného znovu nacházeli útěchu a sílu."

věta pokračuje na dalším listu ⟶