⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Tak přesto všechno čas ubíhal docela rychle, práce nechávala bouřím té doby málo prostoru k přemítání. Starost o budoucnost byla stálým průvodcem. Ještě v létě 1946 byli první lidé z naší obce vyzváni k transportu do neznáma. Vysídlení mělo být lidské – co si Češi představovali pod pojmem humanita, o tom mohou vyprávět všichni ti, kdo museli zažít bití, týrání, zabavování a plenění majetku. Nebylo by bývalo lepší jednoduše utéct? Ale my jsme se přece ničím neprovinili. Tak jsme seděli i o Vánocích 1945/46 u vánočního stolu. Stejné starosti, nejistota, některé domy už stály prázdné. Mnozí z nás už měli blízké příbuzné vyhnané do Bavorska. Beznadějný Štědrý večer. Toto měly teď být opravdu poslední Vánoce ve vlasti! Měli jsme skutečně vidět svůj betlém naposledy, naposledy zapálit světla na hrobech svých příbuzných? Žádné rádio, žádné noviny, špatné zprávy z Bavorska, ještě horší výpovědi od Němců, kteří přicházeli od jazykové hranice a dobrovolně opouštěli svůj domov, protože Češi byli čím dál hrozivější a nesnesitelnější. Může to takhle pokračovat, může svět připustit takové bezpráví, kam se mám obrátit? Člověk je v pokušení vykřiknout žalobně a s výčitkou! — Pak si ale zase řekne – mysli na rodinu, na ostatní, snad ještě přijde obrat. A vskutku, obrat přišel, naše obec se vylidňuje, v sousedním městě je to ještě horší. Práce pomáhá zapomenout na starosti, tak pracujeme, jako by nám vyhnání nemohlo ublížit, a přitom dobře víme, že i my jednoho dne dostaneme výzvu k vysídlení – tedy k vyhnání. Někdy si tu chvíli člověk přímo přeje. Jen ne do sovětské zóny, to bylo celé naše modlení. Skoro jako vysvobození nás zasáhla zpráva, že jsme nyní zařazeni do posledního transportu na Západ. Jaká to úleva, když prohlídky proběhly téměř v pořádku. Stodola plná sklizené úrody, chlév plný dobytka, pole sklizená až na pár brambor. A my jsme odcházeli jako lidé bez ničeho vstříc neznámu. Ještě jednou pohled do chléva, přes pole, zpět na naši milovanou obec, pohled ke kostelní věži, na hřbitov, ke Krudumu, a pak jsme se stali součástí velkého proudu vyhnanců.
Když jsme koncem října 1946 dorazili večer mezi 21. a 22. hodinou do tohoto města na Neckaru, skončili jsme samozřejmě ve škole – v hromadném ubytování. Pohled z okna, jen mnoho kamení a málo chleba, to byla první myšlenka. Pohled utkvěl na klášterním kostele. Ano, kam se mám obrátit? Žádný byt, žádný stůl, žádná židle, žádná postel, žádná práce a teď dokonce ani žádné povolání. Pohled dlouho spočíval na kříži na klášterním kostele. Nemuselo to tak být, že jsme přišli právě sem – nemusel snad utíkat i Ježíš jako dítě? Tedy žádný spor s osudem. Co Bůh činí, je dobře učiněno, a čemu nikdo nemohl uvěřit, se stalo – přišly Vánoce a všichni měli střechu nad hlavou. Bytem se to nazvat nedalo, ale měli jsme svobodu, byť v cizí místnosti, na bednách a pytlích, s málem majetku. Bylo nám teplo, byli jsme chudí, ale zase svobodní lidé. Samozřejmě, že v ten Štědrý večer naše myšlenky patřily domovu. Všechno je pryč. — Ne! Nezapomenout, nevzdávat se, nést svůj osud důstojně.
Dnes, o 35 let později, sedíme u slavnostně prostřených stolů. Vyplnily se naše modlitby? Přání z tehdejší doby by dnes vypadalo velmi skromně, a proto bychom neměli zapomínat, že jsme svůj osud dokázali zvládnout ve společenství a s Božím požehnáním. Tímto společenstvím je dnes náš Svaz vyhnanců (BdV), pro úřady a instituce jsme my vyhnaní vydavateli Heimatbriefů. Proto by tato spojení neměla zaniknout. Vánoce, svátek radosti a rodiny, nejen k oslavám, ale i trochu k zamyšlení.
Vzpomeňme na všechny naše drahé, kteří se bohužel této doby už nedožili, vzpomeňme na ty, kteří v duchu našeho společenství obětovali veškerou svou práci a úsilí, a vzpomeňme na mnohé, kteří nám v těžké době prokázali důvěru a pochopení. Všem jim buď dík!
Ernst Hess
Všem krajanům přeji radostné vánoční svátky a zdravý nový rok!
gewesen?
So verging die Zeit trotz allem recht schnell, die Arbeit ließ den Stürmen dieser Zeit wenig Raum zum Grübeln. Die Sorge um die Zukunft war ständiger Begleiter. Noch im Sommer 1946 wurden die ersten Leute unseres Dorfes zum Transport ins Ungewisse aufgefordert. Human sollte die Aussiedlung sein, was die Tschechen unter Humanität verstehen, davon können all jene sprechen, welche die Hiebe, die Mißhandlungen, das Beschlagnahmen und Ausplündern erleben mußten. Wäre es nicht besser gewesen, einfach fortzulaufen, aber wir hatten doch nichts verbrochen. So saßen wir auch Weihnachten 1945/46 um den Weihnachtstisch. Die gleichen Sorgen, Ungewißheit, einige Häuser standen bereits leer. Viele von uns hatten schon enge Verwandte durch die Vertreibung in Bayern. Ein trostloser Heiliger Abend. Dies sollte nun wirklich die letzte Weihnacht in der Heimat sein! Sollten wir wirklich unsere Krippe zum letzten Mal sehen, zum letzten Mal die Leuchten auf den Gräbern unserer Verwandten anzünden können? Kein Radio, keine Zeitung, schlechte Nachrichten aus Bayern, noch schlechtere Aussagen von Deutschen, die von der Sprachgrenze kamen und ihre Heimat freiwillig verließen, weil die Tschechen bedrohlicher und unerträglicher wurden. Kann dies so weitergehen, kann die Welt ein derartiges Unrecht zulassen, wohin soll ich mich wenden? Anklagend, vorwurfsvoll ist man versucht aufzuschreien! — Dann wieder — denk an die Familie, an andere, vielleicht gibt es noch eine Wende. Jawohl die Wende kommt, unser Dorf wird leer, in der Nachbarstadt ist dies noch schlimmer. Arbeit hilft Sorgen vergessen, also arbeiten wir, als ob uns die Vertreibung nichts anhaben kann und wissen genau, daß auch wir eines Tages die Aufforderung zur Aussiedlung — sprich Vertreibung — erhalten. Manchmal sehnt man diesen Zeitpunkt einfach herbei. Nur nicht nach der Ostzone, das war unser ganzes Beten. Fast wie eine Erlösung traf uns die Nachricht, daß wir nun mit dem letzten Transport nach dem Westen eingeteilt waren. Welch ein Aufatmen, als die Durchsuchungen beinahe gut verlaufen waren. Scheune mit eingebrachter Ernte, der Stall voller Vieh, die Felder abgeerntet bis auf wenige Kartoffeln. Und wir zogen als Habenichtse ins Ungewisse. Noch einmal einen Blick in den Stall, über die Felder, zurück über unser geliebtes Dorf, einen Blick zum Kirchturm, zum Friedhof, zum Krudum, und dann gehören wir zum großen Strom der Vertriebenen.
Als wir Ende Oktober 1946 in dieser Stadt am Neckar abends zwischen 21 und 22 Uhr eintreffen, landen wir natürlich in der Schule — Massenquartier. Ein Blick aus dem Fenster, nur viele Steine und wenig Brot, das war der erste Gedanke. Der Blick blieb an der Klosterkirche hängen. Ja, wohin soll ich mich wenden? Keine Wohnung, keinen Tisch, keinen Stuhl, kein Bett, keine Arbeit und nun auch keinen Beruf. Lange bleibt der Blick auf das Kreuz an der Klosterkirche hängen. Mußte es nicht so sein, daß wir nach hier kommen, mußte nicht Jesus als Kind auch fliehen? Also keinen Hader mit dem Schicksal. Was Gott tut, das ist wohlgetan und was niemand glauben konnte, es kam Weihnachten und alle hatten eine Unterkunft. Wohnung kann man nicht sagen, aber wir hatten die Freiheit, wenn auch in einem fremden Raum, auf Kisten und Säcken, mit wenig Habe. Wir hatten es warm, waren arm, aber wieder freie Menschen. Selbstverständlich waren an diesem Heiligen Abend unsere Gedanken daheim. Es ist alles vorbei. — Nein! Nicht vergessen, nicht aufgeben, unser Los mit Würde tragen.
Heute, 35 Jahre später, sitzen wir an festlich geschmückten Tischen. Hat sich unser Beten erfüllt? Ein Wunschzettel aus dieser Zeit würde heute sehr mager aussehen, deshalb sollten wir nicht vergessen, daß wir unser Schicksal in der Gemeinschaft mit Gottes Segen meistern konnten. Diese Gemeinschaft ist heute unser BdV, für die Verwaltungen und Behörden für uns Vertriebene die Herausgeber der Heimatbriefe. Deshalb sollten diese Verbindungen nicht abreißen. Weihnachten, das Fest der Freude und der Familie, nicht nur zum Feiern, auch ein wenig zum besinnlichen Nachdenken.
Denken wir an all unsere Lieben, die diese Zeit leider nicht mehr erleben konnten, denken wir an jene, welche im Geiste unserer Gemeinschaft ihr ganzes Schaffen und Tun geopfert haben, und denken wir an die vielen, welche uns Vertrauen und Verständnis in der bedrängten Zeit erbracht haben. Ihnen allen sei gedankt!
Ernst Hess
Allen Landsleuten ein frohes Weihnachtsfest und ein gesundes neues Jahr!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.